https://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/chuze-je-dobra
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Chůze je dobrá

1.12.2004
"Pokud lidé chtějí znovu objevit krásu přírody, měli by chodit pěšky," řekl EkoListu japonský básník a ekologický aktivista Nanao Sakaki při své říjnové návštěvě České republiky. Osmdesátiletý stařík s dlouhými šedivými vlasy se kolébal Prahou, Olomoucí a dalšími místy, mluvil s lidmi, od srdce se smál, zpíval - a četl své básně.
 
Nanao svůj život opravdu prochodil. Jeho rodiče, barvíři z jižního Kjúšú, zkrachovali na začátku třicátých let minulého století v době světové hospodářské krize. Po druhé světové válce se k nim na rok vrátil, ale kvůli nedostatku jídla to vzdal a odešel do Tokia. Tam přespával společně s dalšími stovkami bezdomovců na nádraží, kde denně umírali lidé hladem nebo v důsledku nejrůznějších onemocnění. "Toužil jsem po lidech, takže jsem byl šťastný, že tam mohu být s nimi," říká k tomu. Dva roky pak pomáhal tokijskému nakladateli, při jedné z pochůzek si ale všiml tuláka vyhřívajícího se na slunci. "Vedle něj stála plechovka s vařenou rýží, nasbíranou z odpadů restaurací. Ta rýže zářila jak démanty ... Ke svému nakladateli jsem se už nevrátil."

Začal se protloukat, jak se dalo, vzdělával se ve veřejných knihovnách a po čase se vydal i na dlouhé cesty přírodou. Toulání bez domova a bez peněz se oddával většinu svého života a svým nadšením pro svobodu, přírodu a otevřené vyjadřování začal strhávat další lidi. Podílel se na založení několika společenství, která se nechtěla plně začlenit do "normální" společnosti. Mnohá z nich existují už desítky let.

Dámy a pánové!
proč je svět tak přeplněn věcmi!
většinou jsou zbytečné, ošklivé, blbé.
když si jdu do supermarketu říci o rybí kosti
jsem vždy otřesen vším tím nesmyslem.
nejpodivnější
nad meze mého chápání:
TOALETNÍ PAPÍR.

Nanao Sasaki a Jiří Wein.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

Dodnes píše básně, v kterých se prolíná východní průzračnost a strohost s myšlením Západu. Abychom si je vůbec mohli v češtině přečíst, musel se Nanao před víc než dvaceti lety setkat s Čechem Jiřím Weinem. "Pobýval jsem tenkrát v Novém Mexiku v komuně Lama Foundation. Doslechl jsem se, že tam prý v horách žije sám nějaký Japonec. Bylo to tak, přespával tam v bývalém medvědím brlohu, později obýval odstavený autobus." Tak se spřátelili.

První kniha Nanaových veršů v češtině vyšla nedlouho po listopadu 1989 v Pražské imaginaci. Druhou, rozšířenou verzi připravilo v roce 2002 nakladatelství Jitro. Jiří Wein chápe překládání Nanaových veršů jednak jako uvedení japonského básníka do českého kulturního prostředí, zároveň ale i jako splácení dluhu svému velkému příteli a učiteli. "Víte, Nanao a jeho přátelé Gary Snyder a Allen Ginsberg jsou taková svatá trojka," vypravuje Jiří Wein. "Rozdíl mezi nimi ale byl - já respektuji Nanaa už dlouhý čas jako svého učitele a pro Allena a Garyho to bylo stejné, i oni Nanaa respektovali jako svého učitele."

S Garym Snyderem pojil Nanaa zájem nejen o východní spiritualitu, ale také o přírodu. "Když jsme se viděli poprvé, jen jsem si celý šťastný řekl: Ó, tady to je můj bratr," vzpomíná Nanao na setkání se Snyderem. Společně pak v šedesátých letech organizovali odpor proti zničení

ostrova Suwa-no-se (víc viz rozhovor) a také navštívili australské domorodce. Na ekologické problémy své z(Z)emě Nanao upozorňuje dodnes. Jednou z jeho posledních akcí byla každoroční stopadesátikilometrová pouť podél řeky Nagara. Deset let chodil jeden rok od pramene k ústí řeky a další rok opačně. Chtěl tím zabránit výstavbě přehrady na jedné z posledních živých řek v Japonsku. A každý rok se k Nanaově pouti přidávali další lidé. "Bylo to pěkné, takové vlídné," tvrdí Nanao.

Kdo mi snědl výhonky šťovíku,
mé nejoblíbenější zeleniny
- opice, jelen, divočák, nebo medvěd?

Nanao vytvořil příběh, kterým se přiblížil k velkým východoasijským putujícím básníkům. Nejznámější z nich, Li Po, putoval čínskými provinciemi už v 8. století a pro své neobyčejné nadání byl nazýván nebešťanem, který sestoupil na Zemi. Jeho melancholické verše často prodchnuté úžasem nad velkolepostí přírody přežívaly 300 let pouze v opisech a ústním podání a až v polovině 11. století vyšly poprvé tiskem. Od té doby stále přitahují nové a nové příznivce. Podobně tulácký život prožil v druhé polovině 17. století japonský básník Bašó, který jako první začal psát verše ve formě haiku. I v nich nalezneme neobyčejně půvabné obrazy sepětí s přírodou, Bašó sám ostatně na Li Pa vědomě navazoval.

Nanao se i ve svých 81 letech drží jejich příkladu. Stále cestuje po světě, píše básně a každý den si zpívá: "Zpěv je pro mě něco jako jídlo, bez toho nemůžu být." Potulný básník má teď základnu asi 150 kilometrů od Tokia v přestavěném vepříně. Ani to ale není konečné místo a podle Jiřího Weina se brzy zase někam přesune. Stáří se však nevyhýbá nikomu a na každé cestě je nutné odpočívat. "Myslím, že Nanao jednoho dne odejde úplně, prostě zmizí. Začíná se to už objevovat i v jeho básních z poslední doby," říká Jiří Wein.

Recenze vyšla v tištěné EkoListu v listopadu 2004.


reklama

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného EkoListu.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist