http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/dvakrat-japonsko-a-priroda
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Dvakrát Japonsko a příroda

1.6.2006
O citlivém vztahu dálněasijské kultury k přírodě jsem v EkoListu psal před necelým rokem (viz EkoList 07 / 2005), kdy jsem se pokusil alespoň v základech přiblížit myšlenkové pozadí tohoto vztahu a rovněž postihnout význam estetického vnímání přírody pro zaměření dálněasijského umění na krajinu a přírodní objekty. Většinou jsem se opíral o materiál z čínské kultury, teď mám díky dvěma zajímavým výstavám příležitost připomenout i další velkou kulturu, v níž je zájem o přírodu víc než zřejmý v mnoha rovinách – Japonsko.
 
Vlna. Z cyklu 36 pohledů na horu Fudži, kolem roku 1830
Vlna. Z cyklu 36 pohledů na horu Fudži, kolem roku 1830.
Kresba: Katsushiko Hokusai

Pokud se podíváme na význam krajiny i jednotlivých přírodních objektů pro umění, pak nepochybně kultura Dálného východu značně předstihuje naši kulturu evropskou. Nejedná se přitom pouze o nějakou vyšší četnost námětů na obrazech či v básních, ale o vztah k přírodě obecně – vždyť umění reflektuje zájem a citlivost lidí.

Krajiny, ptáci a květiny

Tak zní název pěkné výstavy japonského umění 19. století v Národní galerii ve Zbraslavi, a odkazuje tím k hlavním tématům nejen výstavy, ale celého dálněasijského umění. V Japonsku byl hluboký zájem o přírodu a její projevy silně ovlivněn dominantní čínskou kulturou, ale působil tu i vliv místního polyteistického šintoismu. Ten zabydlel přírodu – hory, pohoří, stromy, vody – nesčetnými kami, božstvy, duchy, ke kterým se Japonci vždy obraceli a skrze které vlastně přírodu vnímali. K šintoismu se pak přidal ještě zenový (v Číně čchanový) buddhismus, spatřující v každé bytosti potencionálního Buddhu a opět silně akcentující přírodu v umění. Toto zaměření na přírodu se pak odráželo ve velké četnosti přírodních námětů v umění, ať už literatuře nebo malířství.

Japonská malba se v zásadě dělila na figurální témata spojená s náboženstvím (jinbutsuga), krajinomalbu (sansuiga), stejně jako v Číně nazývanou malba hor a vod (v Číně byla v podstatě nejvyšším žánrem), a opět dle čínského vzoru malbu drobných přírodních motivů, tzv. „ptáky a květy“ (kachóga). Výstava se věnuje právě dvěma posledním na příkladě grafiky a malby z 19. století, jejíž české sbírky patří k nejlepším v Evropě.

Je třeba ovšem podotknout, že většina exponátů představuje především dřevořezy populárních, „lidových“ škol ukiyoe, které byly mezi evropskými sběrateli oblíbenější než „vyšší“ umění. Právě v rámci tohoto populárního umění se rozvíjely tzv. obrazy slavných míst (meishoe), zobrazující krajinné výjevy – na pražské výstavě najdeme řadu kvalitních děl tohoto žánru, např. známé pohledy na horu Fudži od Katsushiki Hokusaie nebo krajinky Utagawy Hiroshigeho (tedy dvou asi vůbec nejznámnějších japonských tvůrců), ale i desítky dalších scenérií, kterým dominují hory, vody i prosté výjevy ze života japonských venkovanů. Stejně tak pestré jsou motivy, které nabízí žánr ptáků a květin, kde kromě dvou titulních (a nádherně zpracovaných) objektů nalezneme i všechny možné ryby, želvy, krevetky, hmyz nebo opice.

Výstava navozuje otázky o vzájemném vlivu kultury Dálného východu a Evropy – vždyť právě japonskou grafiku jmenují (kromě fotografie) jako hlavní inspirační pramen různí evropští umělci druhé poloviny 19. století, především impresionisté, ale třeba i secesní umělci – a často je taky kopírují. Vznik moderní, současné evropské obraznosti by bez japonské „lekce“ byl těžko představitelný. Poněkud paradoxně se vlastně jednalo o obdiv nikoli k vysokému japonskému umění, ale k tomu populárnímu, „lehčímu“. Teprve evropské umění 20. století, poučené abstrakcí, se ve větší míře obrátilo k „vyšší“ kultuře Dálného východu.

Japonské umění od vysokých standardů tušové malby, která tíhla k abstrakci a oproštění od tvaru (jedním z vrcholů tohoto přístupu byly např. abstraktní krajinky haboku), směřovalo naopak k větší barevnosti, preciznosti, zatížení detailem a postupné snaze o nápodobu – šlo tedy přesně opačným vývojem, než jakým prošlo v posledním století a půl evropské umění od „naturalismu“ a snaze o nápodobu směrem k abstrakci. Japonské dřevořezy obdivované Evropany vlastně byly mimo jiné reakcí na západní umění a v průběhu 19. století se v Japonsku prosadil i styl napodobující západní umění, yófúga, který mezi exponáty rovněž uvidíte.

K výstavě bych snad měl jen jedinou výtku – škoda že kurátoři podlehli současnému trendu usilovat o multimedializaci a z reproduktorů návštěvníkům pouštějí zpěv ptáků. Tato „kulisa“, znějící i do vedlejších místností, má ovšem značně rušivý výsledek, např. když se marně snažíte soustředit na tichou zimní krajinu za stejně usilovného výkonu pěvců z reproduktoru. Inu, pokrok nezastavíš. Ale jinak je výstava ve Zbraslavském zámku půvabná a stojí za pozornost (zvuk si nechte vypnout) stejně jako ostatní zdejší sbírky. K výstavě byl vydán rovněž menší katalog, ve kterém naleznete asi i třetinu vystavených děl.

Na cestě kolem světa

Letošní jaro se ovšem koná ještě jedna výstava týkající se Japonska, tentokrát v Moravské galerii v Brně. Jsou na ní vystaveny pozoruhodné a nedávno nalezené fotografie, které sbíral na své cestě kolem světa (ale hlavně do Japonska) hrabě a kapitán Erwin Dubský. V Zemi vycházejícího slunce pobýval v letech 1874–5 a kromě rozsáhlé sbírky několika set fotografií si na lysické panství svého otce přivezl i pozoruhodné deníky a asi 60 beden různých předmětů, z nichž jich je několik taky vystaveno. Dubského návštěva spadala do relativně krátkého přelomu, kdy do dosud uzavřené feudální říše začala pod pohrůžkou použití násilí (Američané donutili Japonsko otevřít přístavy pro obchod v padesátých letech, roku 1868 následovala reforma Meidži) pronikat západní civilizace. Na krásných albuminových fotografiích se zlatým tónováním na výstavě nebo v bohatě vypraveném katalogu najdeme ještě tradiční dřevěnou zástavbu, mosty, zákoutí řeky i elegantní staré svatyně uprostřed borovic či horské a lesní scenérie. Matně se člověku vybavuje speciální japonský termín mono no aware, používaný pro „nostalgicky tklivou krásu pomíjivého ve věcech“, který je mimo jiné často spojován s pomíjivou a křehkou přírodní krásou.

Na fotografiích najdeme ale i zdejší obyvatele – venkovana, samuraje či dámu – v tradičních oděvech a s tradičními předměty i zbraněmi, byť zjevně v mnoha případech aranžované do (pro Japonce) nepřirozených, západních pozic a gest. Starý svět odchází, nový už vás nutí do nových póz, ale současně se zajímá o vaše zvyky a představy – ale jenom tak, jak si je sám vysní a naaranžuje. Inu, pokrok nezastavíš.

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 5/2006.

Karel Stibral
Autor je odborným asistentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, učí rovněž na UK v Praze.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist