http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/herbar-na-cely-rok
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Herbář na celý rok

11.6.2009
Botanik Václav Větvička vydal v loňském roce další knihu svých rozhlasových promluv. Tentokrát se v ní soustředí výhradně na rostliny. Sice v ní průhlednými fóry nadbíhá čtenářům stejně jako v jiných svých knížkách, hlavní náplní jeho vyprávění ale zůstávají nadmíru zajímavé postřehy o životě rostlin a o jejich vnímání lidmi. Je to půvabná knížka.
 
Podběl lékařský
Samotní botanici říkali kdysi podbělu devětsil a devětsilu podběl a pak zase naopak. Na snímku podběl lékařský.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Václav Větvička je jméno natolik známé, že ho snad ani není třeba představovat. Tři desítky let působil v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích, pak se stal na dlouhé roky ředitelem Botanické zahrady UK v Praze. U širší veřejnosti si získal popularitu především díky vystoupením v televizi a v rozhlase, kde už víc než deset let pravidelně vystupuje v pořadu Dobré jitro na stanici Český rozhlas 2 - Praha. Z těchto promluv v roce 2003 sestavil knížku Moje květinová dobrá jitra.

V článku o knize Václava Větvičky si můžu dovolit být trochu osobní, však on svoje příspěvky taky často prokládá vlastními vzpomínkami nebo postřehy. Když jsem tedy před lety květinová jitra četl, zůstal jsem na rozhraní – sice se mi něčím líbila (láskou k zemi, k rostlinám a k jazyku), něčím mě ale taky odrazovala (místy přílišnou povrchností) a chuť pořídit si další knihu Větvičkových rozhlasových povídání (vydal jich hned několik, jeden výbor dokonce i na CD) ve mně nevzbudila. Až přišel vloni vydaný Herbář pod polštář. Možná díky tomu, že se soustředí na jedno téma (ale možná taky kvůli tomu, že se v botanice prakticky nevyznám), mi knížka připadá plná opravdu zajímavých informací, souvislostí a náhledů.

Hrátky s češtinou

Kniha je vlastně souborem drobných portrétů všelijakých okrasných i léčivých kytek, různých obilnin, ale i třeba jehličnatých nebo ovocných stromů. Článek o každé rostlině zabírá přibližně necelou stránku textu, slova jsou navíc doplněna asi šedesáti kresbami Anny Skoumalové-Hadačové. Na přebalu knihy jsou tyto kresby označeny jako něžné a ony tak opravdu působí – však to na nich taky nejvíc sluší právě něžným květinkám, jako jsou sněženky nebo sasanky.

Obsahem vlastního článku většinou bývá přibližný popis rostliny, ovšem nepředstavujte si nějaké encyklopedické heslo – popis se z textu pokaždé vyloupne jaksi mimochodem, podán je srozumitelně, a když už místy autor koketuje s botanickou hantýrkou, většinou ji neváhá ještě dovysvětlit (například že úbor je druh květenství). Čtenář se většinou taky dozví, kde a kdy rostlina typicky roste, zda je naše původní, případně jak se k nám dostala a nemalé úsilí Václav Větvička věnuje i vysvětlení, jak vlastně přišla ke svému českému jménu. Právě tohle dohledávání často odhaluje zajímavé souvislosti a roztomilé zákruty, které vedly k dnes používaným výrazům. Však si ho taky Václav Větvička užívá a nezřídka si při něm s češtinou pohrává. Třeba takový bolševník, jenž svým jménem tak nápadně připomíná bolševiky. Jeho jméno se k nám dostalo taky z Ruska, on sám ovšem nikoli z domovského Kavkazu, ale oklikou přes parky v Ženevě a v Německu. A jak to bylo s tím jménem? V Rusku se užívá jako přísada do boršče, a tak se mu říká borščevnik. Když v 19. století bratři Preslové hledali vhodná jména pro české rostliny, převzali právě ruský název, jen písmenko r vyměnili za l. A bolševník byl na světě.

Podobných příběhů je Větvičkova knížka plná, takže se dá číst vícero způsoby – třeba pěkně najednou, vyprávění za vyprávěním, jak jsou postupně řazena od jara do zimy. Anebo pomaleji, jen se tak čas od času podívat, jaké rostliny odpovídají právě probíhajícímu ročnímu období, a trochu se o nich poučit. Anebo si prostě kdykoli nalistovat rej­střík a najít si právě tu květinku, jež nás zrovna zajímá. Za rejstřík se ostatně sluší autorům a vydavateli poděkovat – kniha Moje květinová dobrá jitra tuhle pomůcku postrádá a hledání v ní je pak dost zdlouhavé.

Jak to bylo s rybízem?

Devětsil bílý
Herbář pod polštář je půvabná kniha. Na snímku devětsil bílý.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Václav Větvička je autor oblíbený, rád ho má skoro každý, ostatně i v knize Herbář pod polštář se jeví jako člověk veskrze milý a vstřícný. Přiznám se však, že mi jeho styl občas připadá příliš nadbíhající čtenářům, „lidovost“ z něho někdy až přetéká přes okraj. Ne že by mi vadila srozumitelnost textu nebo jisté ohledy na čtenáře, to vůbec ne, jen mám pocit, že jim jde Václav Větvička naproti až příliš, drbe je za ouškem a laská po hřbetě tak okatými fóry, že čtenář musí být hodně vděčným pejskem, aby mu to ve čtení nepřekáželo. No, nakonec mu to ale stejně vždycky odpustím, když se o kytkách dozvím něco zajímavého. A to se mi u této knihy stávalo prakticky v každém portrétu. Jistě, jsem botanický neználek, takže mě v této věci poučit není zas tak složité, tady ale zase vidím Větvičkův vstřícný styl jako přínosný – botanické osvěty se čtenáři dostává běžným jazykem, dokonce se ani nemusí předem pouštět do studia složitého názvosloví, aby autorovi porozuměl.

Tak se mi líbil třeba hned začátek knížky, právě ty obyčejné jarní květinky mi každý rok přinášejí velikou radost. Takhle popsal Větvička květy sněženek: „Je v nich jakoby zachycena roční doba, v níž si zima podává ruku s jarem, ale ještě se o moc přetahují. Květy sněženek jsou dvakrát trojčetné, šestičetné, nejsou rozlišené na korunu a kalich jako třeba u růží. Tři okvětní lístky vnějšího kruhu jsou celé bílé a jsou jakoby symbolem odcházející zimy. Tři vnitřní okvětní lístky mají u špičky malou zelenavou skvrnu – příslib blížícího se jara.“ Nádhera. O kousek dál se zase dozvíme, že kromě bledule jarní u nás roste i její letní sestřička a že i samotní botanici říkali kdysi podbělu devětsil a devětsilu podběl a pak zase naopak. Vůbec jsem netušil, že vlnící se sasanky rostou každý rok o kousek jinde, a stejně mi ušlo, že Rokytnice je jméno odvozené od starého názvu vrby, rokyty. Když jsem se pak dočetl, proč voní seno z louky, začal jsem se nedočkavě těšit na léto, což ještě zesílilo, když jsem se dostal k rybízu – ovocnou dřevinu z něj prý udělali až někdy v 15. století obyvatelé přímořských zemí Baltu a Severního moře. Můj milovaný černý rybíz byl prý dokonce až do konce 18. století považován pouze za léčivou rostlinu a jako kulturní ovocnou bobulovinu jsme ho začali pojídat až v 19. století. Je to vůbec možné? Zapátral jsem tedy jinde a v knize Jedlé rostliny z přírody od Dagmary Lánské našel, že se v kulturách pro plody začal pěstovat od konce 17. století ve Francii. Naproti tomu Václav Větvička tvrdí, že tato kultura přišla z Ruska. No, jak to bylo doopravdy, rozsoudit neumím, v každém případě k pěstování černého rybízu došlo docela nedávno. Podobně jako cesty rybízu ale zaujmou i příběhy dalších rostlin a možná že právě tahle schopnost probouzet o ně v lidech zájem je největší umění Václava Větvičky. Herbář pod polštář je pěkná knížka a já se už teď těším, jak si v červenci na kapitolu o rybízu vzpomenu. Jak mohla lidem ta lahodná chuť unikat tak dlouho?

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného Ekolistu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist