Indiánské mládí Mikoláše Alše přibližuje Jihočeská galerie
Nejsou to však obrázky, s kterými se člověk v souvislosti s Alšem potkává v učebnicích či výstavách. Žádní akční husitští bojovníci cválající na mohutných valaších, rázovité selky či staří Slované v obepnutých oblečcích. Aleš se zde představuje nikoliv jako malíř a propagátor národních a lidových motivů, na které máme dnes poněkud tendenci zahlížet, ale především jako milovník severoamerických indiánů.
Ti mu učarovali již v dětství, kdy si na ně hrál s bratrem Janem v okolí jihočeských Mirotic a kreslil si různé scény z jejich (a vlastně i ze svého imaginárního) života v přírodě. Název výstavy pak odkazuje právě na jejich „indiánská“ jména. Jeho starší sourozenec byl také prvním a zdá se i nejvýznamnějším učitelem kreslení a i jeho kresby ve výstavní síni najdeme. Severoameričtí „divoši“ Mikolášovi Alšovi učarovali natolik, že pak celý život nejen četl různé knihy s indiánskou tématikou, ale sbíral i různé zprávy stejně jako předměty s nimi spojené. Choval také třeba krahujce Unkase, pojmenovaného podle hrdiny Cooperovy knihy Poslední Mohykán, a kterého pak vlastnoručně s těžkým srdcem zastřelil z luku, aby mu zkrátil pomalé utrpení. Tak najdeme v galerii i indiánský luk či model týpý, které mu patřily.
Blízkost Indiánů k přírodě ho pak inspirovala i k cyklu Živly, z nějž najdeme také část na výstavě. Indiáni pro Alše byly jakýmsi vzorem soužití člověka s přírodou, do kterého si pak projektoval i naše slovanské předky. Také ovšem byli, a to snad především, připomenutím krásných chvil v mládí, které strávil v krajině se svým bratrem. Připomenutím mládí, které bylo poznamenáno ovšem řadou tragédií.
Po smrti nejstaršího bratra Františka následovala pak i tragická smrt i bratra prostředního, jmenovaného Jana. Ten odešel na Velký pátek 1867 s nabitou pistolí, prý na lov čápa. Devatenáctiletého mladíka pak našli s prostřeleným srdcem – spáchal sebevraždu z nešťastné lásky. (Dva roky poté pak zemřela i Alšova matka).
Tento rozměr je na výstavě posílen vystavením i díla mnohem pozdějšího. Cyklus maleb Dobrodružné prázdniny českobudějovického rodáka Víta Soukupa (*1971), mnohem současnějším a také nepoměrně ironickým jazykem zpracovává obdobné téma. I zde se jihočeské lesy a louky prolínají s indiánskými pralesy a prériemi. I tento nadějný a talentovaný výtvarník spáchal sebevraždu, ovšem v roce 2007.
Tragické tóny výstavy zajímavě souzní se sentimentem vůči indiánům a jejich tragickému osudu, který pak byl nejen pro Alše i jistou paralelou k osudu Slovanů. Připomenou nám, jak je vlastně záliba v severoamerických Indiánech stará (třeba Cooperův Poslední Mohykán, kterého Aleš znal, vyšel v r. 1826, česky pak v roce Alšova narození) a hluboce zakořeněná. A není to věc jenom knih Coopera či později Karla Maye. Co je pro vznik této záliby ba obdivu příznačné, není jen soucit s tragičností osudu Indiánů Severní Ameriky, ale především zvláštní stesk po jejich životě v přírodě našeho typu, tj. mírného pásma.
Již autoři začátku 18. století pracují s představou, že život „divošských“ kmenů nemusí být něco nelidského či hodného opovržení, jak se dosud civilizovaní Evropané domnívali. Myslitelé jako Shaftesbury či Rousseau naopak přicházejí s konceptem tzv. vznešeného divocha (noble savage), který právě díky svému životu v přírodě a s přírodou, možná naopak naši kulturu převyšuje a jeho život je v podstatě hodnotnější, protože jaksi původnější a především svobodnější.
Na ně pak navázali i romantici (vzpomeňme Atalu aneb Lásku dvou divochů na poušti slavného romantika Françoise Reného Chateaubrianda, který již měl i s „Rudochy“ přímé zkušenosti a jehož román vyšel r. 1801 a již r. 1805 ho hbitě do češtiny přeložil Josef Jungmann). Indiáni se stali jakýmsi vzorem života v souladu s přírodou (jakkoli ideálnost tohoto soužití byla již mnohokrát zpochybněna), který působí již více jak dvě století. Daleko předstihuje zálibu v různých domorodých kulturách Pacifiku, Střední či Jižní Ameriky, afrických domorodců či třeba Eskymáků a soupeřit s jejich vlivem můžou těžko i jakékoliv jiné kultury Eurasie vzdálená v čase i prostoru. Zálibu v nich jistě měla většina těch (většina z nás), kdo mají „environmentální záliby“, ať už ve formě četby Mayovek nebo jiných „indiánek“ či létech trávených pod stany a u ohňů.
Je mimořádně zajímavé a paradoxní vidět, že i za takovým uměním spojeným s dnes poněkud přezíraným národnostní nadšením, jako je umění Alšovo (možná i ke škodě vlastního „Umění“), stojí tak kupodivu stále aktuální indiánská romantika. Je pěkné, že se sté výročí Alšova narození slaví právě takto netradičně odkazem na zdánlivě „cizí“ či „dětské“ tradice.
Další informace o výstavě se dozvíte na stránkách Jihočeské galerie
reklama
Další informace |
Chvála kamenů, hvězd a pozornosti
Krajinomalba kupodivu žije
Karel Stibral: Přinese Metropolitní plán konec zeleně v Praze?