http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/jak-se-divat-na-krajinu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Jak se dívat na krajinu?

1.11.2004
V poslední době můžeme číst řadu prací a sborníků věnujících se krajině. Téma je probíráno z různých stran, ochranářských, přírodovědeckých i kulturně-historických, od jednoduše "uživatelských" pohledů zemědělce či stavebníka až po ty filozofické. Dnešní recenzi však věnuji spíš než nějaké knize obrazům, konkrétně krajinomalbě.
 
Nebudu se ale zabývat krajinářstvím v kontextu kunsthistorie nebo výzkumu historického vzhledu krajiny. To by bylo totiž podceněním významu tohoto malířského žánru. Zastavme se u významu krajinomalby pro naše vnímání a vůbec postoj ke krajině. Je to totiž především umění - krajinomalba a dnes fotografie, které nás učí krajinu vnímat.

Podle naivního lidového názoru existuje něco jako "čisté" oko, které vidí "pravou skutečnost", jakousi objektivní realitu, kterou má právě před sebou. Nic není vzdálenější pravdě. Lidé, kterým byl operativně navrácen zrak, často nevidí nic než chaos a dlouho se musejí učit vnímat, ač technicky jim v tom nic nebrání. Od mládí se totiž učíme vidět a vnímat určitými způsoby, které velmi silně ovlivňuje naše kultura. Jsou známy příklady domorodců z nížinných pralesů, kteří identifikují na výpravě do hor, kam je vyvlekl cestovatel, vzdálené stádo buvolů jako hmyz, protože zcela postrádají zkušenost perspektivy. Často citovaným příkladem pak může být "neschopnost" některých kmenů vnímat, nebo alespoň reprodukovat bibli v rukách misionáře, protože pravoúhlý předmět byl mimo jejich zkušenost - v pralesní přírodě (viditelné) se totiž nic pravoúhlého nevyskytuje. Vnímáme pouze to, na co jsme tzv. mentálně nastaveni.

V novověké evropské kultuře to bylo právě malířství, které učilo naše oko vidět. Vzpomíná se řada případů, kdy např. v Londýně nebyla mlha, dokud ji Turner nenamaloval. Ona tam pochopitelně byla, s příchodem fosilních paliv se dokonce zahušťovala, ale nikdo si jí bez malířova upozornění nevšímal. Asi nejpříznačnějším příkladem změny ve vnímání a vůbec problematičnosti "realistické" nápodoby přírody je historka o malíři Constablovi, kterému vytýkal jeho přítel špatnou barevnost obrazu. Prý je popředí moc zelené a schází mu měkká barva starých houslí. Constable tedy housle vzal a položil je na trávník - teprve tehdy si jeho přítel uvědomil rozdíl mezi čerstvou zelení a hnědými houslemi. (A s ním vlastně i jeho současníci.)

Co platí o perspektivě nebo barvách, to platí o celé krajině. Devatenácté století vnímalo krajinu očima romantických malířů, poté realistů, impresionistů atd. Toto "učení se" vidění a vnímání neznamená pochopitelně jen učit se co vidět, ale i co preferovat, co vidět jako krásné a čeho si vůbec všimnout. Právě malíři a filozofové např. objevili pro Evropana krajinu horskou a lesní - do 18. století ukázkové příklady šeredna. Ale není to pochopitelně jen zásluhou malířství, ale zkušeností a znalostí všeobecně - jít krajinou s botanikem či geologem znamená v ní najednou vidět stokrát více. Věda jim pomáhá totiž diferencovat, rozlišovat, strukturovat vnímané pole, což je potřebné i pro estetické ocenění přírody.

Vzhůru na výstavu

Češi se učí vnímat svůj kraj očima Alšovýma, Mánesovýma, Mařákovýma, posléze i Slavíčkovýma nebo Ladovýma. Ve 20. století ovšem už i prostřednictvím fotografie a filmu. Krkonoše dnes nevidíme ani tak očima krajinářů-malířů, jako spíše fotografů kalendářů a pohlednic (např. objektivem Jiřího Havla). A tím se dostáváme k vlastnímu tématu této recenze - v pražské městské knihovně právě skončila výstava jednoho z největších českých krajinářů, Antonína Slavíčka (1870-1910), po které zbyly dvě velmi pěkné publikace.

Jeho jméno se stalo jakýmsi synonymem českého krajinářství přelomu století a jeho oku vděčíme za celou řadu postřehů a ocenění krajinných krás Čech.

Slavíček navazoval zejména na Mařáka, u kterého studoval, a Chittusiho a v začátcích své kariéry maloval spíš "blízkou" přírodu, zákoutí parků, sadů a zahrádek. Stal se však brzy i výtečným malířem rozměrných pláten vnitřku lesního interiéru. Asi nejlepším příkladem zde bude Břízová nálada, sugestivní zobrazení březového háje zevnitř, asociující určitou náladu, které na současníky působilo jako zjevení. Ostatně, slovo nálada (něm. Stimmung) zde není náhodou, nálada se v té době stala přímo filozofickým pojmem, který asocioval specifický vztah člověka k přírodě. Nálada byla jednak spojena se ztišeným životním pocitem klidu a usebrání, který se nás zmocňuje při pohledu na krajinu zdálky. Současně však stojí za to uvažovat i o pojetí krajiny jako stavu duše, kdy je právě krajina (už od romantiků) nejlépe schopná vyjádřit vnitřní stav člověka. Současně je zde přítomen i zvláštní vztah nitra člověka ke krajině, kdy právě krajina člověka "ladí" do určité psychologické polohy.

Emocionální až výbušný Slavíček měl vždy velkou potřebu citové odezvy jak v lidech, tak v přírodě. Krajinu si vždy téměř personifikoval a silně na něj citově působila. Po odchodu z akademie se stěhoval po různých místech v Čechách, kde maloval v plenéru. Nejdřív do Hostišova v jižních Čechách a pak i do Kameniček v Českomoravské vysočině, které ho asi nejvíce proslavily - zejména obraz U nás v Kameničkách. Malíř byl silně pohnut tvrdým venkovským prostředím v relativně drsné přírodě a vytvářel zde melancholická plátna nevšedního půvabu. Jeho obrazy nás učí svou strohostí a úsporností objevovat krásu v jednoduché, jakoby stále sychravé krajině, oproštěné od nějakých atraktivních scenérií (Mračna, Jeníkov), i prostý půvab vesnických chalup.

Také mraky a nebe ("objev" to holandských krajinářů 17. století) hrály u Slavíčka stále větší význam a dnes nám jeho plátna ukazují, že se na ně při ocenění krajiny často zapomíná - vždyť nebe, obloha, mraky i světlo má každý kraj jiné, i když jsou "fyzikálně" stejné. Italskou krajinu nedělá jen její specifický ráz geologický, vegetační a architektonický, ale i její nebe a světlo. Slavíček také připomíná, že chce--li někdo malovat krajinu, musí ji nejdřív znát, milovat ji, srůst s ní: "K dílu uměleckému je zapotřebí celého člověka - srostlého s tím vším, který má vše rád. Jinak je to polovičatá skizza turisty - flirt."

Slavíček nám nejenom objevuje melancholickou krásu Vysočiny, ale i další kraje. Načas se odstěhoval do Kraskova v Železných horách, malebnějších a tvarově bohatších než sychravá Vysočina, a vytvořil tam řadu půvabných krajinek i vesnických scenérií zalitých slunečním světlem. (Ač sám jsem rodák z Vysočiny, líbí se mi tyto obrazy víc.)

Neklidný temperament i nelehká životní situace však Slavíčka hnaly dál - stále se snažil proniknout hlouběji, zachytit krajinu čistým, oproštěným okem, často skicujíc pouze na prkénka a destičky. Příroda ho postupně ale jako hlavní téma přestávala uspokojovat a mířil k ruchu velkoměsta. Odstěhoval se do Prahy, kde ještě před asanací zachytil řadu zákoutí židovského města. Výborné jsou i jeho panoramatické pohledy na Prahu či životem kypící nábřeží a parky. Později se vrátil i k přírodním objektům, kdy zobrazoval zejména pole okrasných květin.

Nakonec se mu osudem stala krajina, bohužel ne v dobrém slova smyslu. V létě 1909 při malování v Orlických horách při koupání ve studené Zdobnici napůl ochrnul. Na obraze polní krajiny Ve žních, na kterém právě pracoval, zůstalo navždy namalováno jen nebe. Jeho zdravotní stav se lepšil jen pomalu a prohlubující deprese ho nakonec po půl roce přivedla k sebevraždě.

Přes svůj předčasný skon a relativní nepřízeň mladších malířů se Slavíček stal postupem času jedním z nejvýznamnějších a nejobdivovanějších českých krajinářů. Možná někdy ale až příliš zastínil v obecném povědomí některé své vrstevníky, Mařákovy žáky, např. Františka Kavána (měl relativně nedávno výstavu v pražské Portheimce), ale i Aloise Kalvodu, Ferdinanda Engelmüllera nebo Otakara Lebedu. Tím se vlastně i tato recenze o výstavě proběhlé stává zároveň pozvánkou k výstavě probíhající - Národní galerie otevřela v červnu v pražském Kinském paláci stálou výstavu "Krajina v českém umění 17.-20. století". Rozhodně stojí za shlédnutí (naleznete zde pochopitelně i našeho Slavíčka), a jen co bude vydán katalog, vrátíme se ke krajinomalbě i na stránkách EkoListu. Zatím si ovšem můžete koupit katalog či knihu vyšlou u příležitosti Slavíčkovy výstavy, psané renomovanými historiky umění (osobně bych doporučil zejména statě Petra Wittlicha a Romana Prahla) a doplněné o Slavíčkovu korespondenci. Zejména větší publikace je v zásadě prvním rozsáhlejším zpracováním tématu od monografie Jana Tomeše z roku 1966.

Tato recenze vyšla v tištěném EkoListu v říjnu 2004.

Karel Stibral
Autor je asistentem na katedře dějin a filozofie přírodních věd PřF UK v Praze a také ilustrátorem EkoListu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist