http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/krajiny-vnitrni-a-vnejsi
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Krajiny vnitřní a vnější

1.4.2003
Název zajímavé sbírky textů známého geologa a popularizátora vědy Václava Cílka celkem napovídá, o čem kniha pojednává. Jednotícím tématem všech prací je krajina, pojímaná z různých rovin. A to od té nejviditelnější krajiny, kterou procházíme jako turisté, přes krajinu vnímanou jako objekt vědy, až po metaforickou krajinu naší duše.
 
Stejně tak pestrá je forma, kterou nám Cílek své myšlenky nabízí: nalezneme zde výklad, úvahu, rozhovor i deníkové úryvky - texty zde sebrané byly již vydány při různých příležitostech dříve. I kniha sama kromě vlastního autorova textu obsahuje řadu kurzívou psaných citací básní, černobílé i barevné fotografie Hany Rysové, starší ilustrace i abstraktní kresbičky Miloše Šejna. Celek přesto překvapivě působí jednotným dojmem.

Zklamán bude určitě ten, kdo čeká nějaký lineární výklad populárně vědeckého zaměření. Cílek naopak spíše nabízí promýšlení tématu (krajiny) z různých stran a úhlů, často i fragmentů. Ostatně není to na škodu, ani naše myšlení neprobíhá většinou lineárně, v logických krocích bez odbočky, ale spíše kolem věcí krouží a snaží se je nahlédnout v opakujících se kruzích. A my se také neseznámíme s nějakou krajinou tím, že ji projdeme po jedné linii - při cestě po dálnici z krajiny mnoho nevidíme. Naopak nejlépe ji poznáme, pokud se jí touláme doslova "křížem krážem", "cestou i necestou". A někdy se k nějakému místu ani přímým způsobem přiblížit nemůžeme.

Obálka knihy Krajiny vnitřní a vnější.
Repro: EkoList

Co patří určitě k velmi sympatickým stránkám předložených textů, je Cílkův přístup ke čtenáři. Nezvěstuje mu nějakou Pravdu, ale pouze ho nenásilně vede po různých stezkách (vnitřních i těch čistě fyzických) k zamyšlení. Není zvěstovatelem a prorokem nějakého "hlubinně ekologického" poznání, ale přemýšlivým vypravěčem. Čtenář nemá pocit, že ho Cílek někam vleče (ať již do přírody, nitra duše či naopak pryč od démonické civilizace), spíše ho citlivě upozorňuje. I když si dovedu představit, že spousta "pozitivistických" přírodovědců a technokratů zavrhne tuto knihu jako nějakou nepotřebnou mystiku a bude ji brát jako důkaz o Cílkově definitivním šílenství.

Význam krajiny

Jak již bylo řečeno, ústředním tématem knihy je krajina. Ta se během 90. let stala jedním z ústředních pojmů, kde se střetávají různé vědy přírodní a humanitní, ale i zcela odlišné přístupy "uživatelů" (od turistů - obdivovatelů přírodních krás, přes zemědělce, až po těžaře). A Cílek se odvážně vypravuje na pomezí všech možných disciplín a přístupů. Krajina je pochopitelně významným místem - vždyť je to místo, kde žijeme. Její význam však nelze omezit jen na užitek hmotný (zemědělství, doprava, těžba surovin). Krajina je pro Cílka i součástí naší kultury a co více, i naší duše. To jsou právě věci, které autor stále zdůrazňuje. Krajina není něco vnějšího, kam maximálně vyrazíme o víkendu a čím jen projíždíme. Naopak, krajina je to, co formuje naši duši (a vlastně má vliv i na "národní mentalitu"), přestože tento vliv zdaleka není na první pohled patrný. Péče o krajinu je tak v zásadě i péčí o naši duši.

Krajiny vnější...

Kniha je autorem sice rozdělena do dvou částí, z nichž první je spíše věnována fyzické krajině, zatímco druhá spíše té vnitřní, jednoznačný rozdíl ale často není tak patrný.
V první části se tak setkáme většinou s texty spojenými s nějakou konkrétní krajinou či problémem krajiny, jako je například kapitola o geodiverzitě. Cílek jako geolog si všímá nejen přírody živé, ale i neživé, která často zůstává neprávem opomíjena. Ochranu si zaslouží nejen biodiverzita, ale i pestrost světa neživého. Aktuální je nepochybně i text o povodních či problémy rekultivací velkolomů, potěší text o paměti krajiny.

... a vnitřní

V druhé části je pak promýšlen vztah mezi duší člověka a krajinou. Jak již bylo řečeno, podle Cílka má krajina velký vliv na duši lidí, kteří v ní žijí. Těžko postižitelné utváření krajiny, lesy a hory, klima i lidská činnost v ní má podstatný vliv na formování vlastností naší psýché. Během života srůstáme podle autora s nějakou konkrétní krajinou, ba dokonce "země má tajemnou schopnost přivlastnit si člověka". Takové téma je pochopitelně příliš subtilní, aby mohlo být podáno nějakou formou výkladu. Autor si je toho vědom a pouští se do různých literárních útvarů, které zprostředkovávají jeho vlastní zkušenost s různými fenomény odehrávajícími se na pomezí duše a krajiny. Mohou to být vzpomínky na umělecký seminář navazující svébytný vztah ke krajině kolem kláštera v Bechyni. Mohou to být úvahy nad významem cest na Slovensko či do Indie. A může to být pojednání o vztahu Goetha ke Komorní Hůrce, vyprávění o kostech sv. Vojtěcha či zobrazování Zeleného muže ve středověkém umění. Velmi dobře zde Cílek ukazuje na krajinu jako kulturní fenomén, součást kultury, která je s krajinou a přírodou ve stálém kontaktu.

Co vlastně chránit

Jedním z témat knihy je i nelehká otázka, co vlastně z krajiny chránit. Banální odpověď, že tu původní krajinu, je totiž třeba velmi zpochybnit. Vždyť v naší krajině již "původní" les či porosty nezasažené vlivem člověka dávno nenalezneme. Naše krajina je již dávno spíše "lesopark", navíc neustále se měnící. Je to opravdu součást kultury, žádná "divočina" se v Čechách nenachází. Co chránit a jak je proto věcí širší diskuse na pomezí přírodních a humanitních věd.

Ukázka z knihy: Veřejné prostory jsou místem setkávání. Všimněte si, jak si hrají děti. Potkají se, neplánují, předem nearanžují a najednou si začnou hrát. Něčím takovým bývalo tradiční náměstí. Náhodná setkání, ale jaká možnost rozehrát hru na lásku, na vzájemnou pomoc, na úsměv! Náměstí má umožňovat náhodu. Sdělovací prostředky nás informují o pučích a volbách, ale náměstí je ještě důležitější. Co je dětem do volebních preferencí? Ony potřebují vidět, jak se lidé oblékají a chovají, co si myslí. Vůbec se nejedná o nějakou hlubokou komunikaci, právě naopak; na náměstí se musí jednat o ty nejobyčejnější věci, bez kterých není života: co se teď nosí, o čem se povídá, kdo umřel... a o dětech. Když tohle vezmete lidem tím, že náměstí ucpete automobily, tak jim berete kus života. A nezáleží přitom, jak krásné jsou okolní budovy, ale na tom, jestli se mohou potkat, zastavit a v klidu prohodit pár slov. Na náměstí sice může stát socha, ale je víceméně lhostejná. Zato strom tam musí stát. A kde bude strom, budou i lidé. Platí ještě jedno důležité sociální pravidlo. Lidi přitahují lidi, aktivity přitahují jiné aktivity. Vezměte si příklad z vašeho domova. Děti nebudou tam, kde mají hračky, budou tam, kde jste vy, a budou se vám plést pod nohy. Něco podobného bylo pozorováno i ve městě. Lidé půjdou tam, kde jsou jiní lidé. Tento prostor však musí být klidný a musí mít čistý vzduch. Opět to jsou výzkumy, které ukazují samozřejmé. Kvalitu životního prostředí automaticky oceňujeme podle čistoty ovzduší. Lidé, klid, čisto - jak to máme zdůraznit?!

O tom, co chránit, by tedy neměla rozhodovat ani tak nezbytnost uchovat daný ekosystém (objekt) z důvodů nějaké "přírodní" hodnoty jako spíše z důvodů hodnoty kulturní (Polabí). Vůbec často je tu zmiňována otázka estetické hodnoty krajiny a problém, jak začlenit některé člověkem způsobené změny, například velkolomy, do krajiny esteticky. V případě lomů navrhuje dokonce Cílek jakési desatero, jak je začleňovat do stávající krajiny k její kráse i užitku.

Dotýkat se

Přes veškeré zdůrazňování vnitřních významů krajiny a pro někoho až patetický slovník Cílek nikdy neopouští krajinu konkrétní, kterou procházíme v podobě hor, řek a lesů. Naopak, "abychom mohli mít správné pocity v duši, potřebujeme fyzický kontakt s předměty a místy...". A to je také jeho východisko pro ochranu přírody, byť jakkoli kulturně a duchovně motivované: "...o krajinu, o přírodu, o památky je nutné se starat na zcela obyčejné, fyzické úrovni. Skutečně je to tak prosté!"

Nedostatek doteku, kontaktu s konkrétními věcmi je podle Cílka také jedním z důvodů současné krize humanitních věd, příliš se utápějících a zplaňujících do abstraktních konstrukcí. A je to bohužel i problém mnoha dnešních studentů přírodovědecké fakulty. Studenti hlásící se například na ekologii jsou na internetu sice schopni najít vše o zvířatech i krajině, ale nemají základní zkušenosti s přírodou reálnou. Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani kozu. Jak ale má pak rozhodovat o konkrétním úseku, části krajiny? Cílek vůbec nezavrhuje teoretický přístup, ale zkušenost s konkrétní krajinou, rostlinami, zvířaty a kameny a věcmi vůbec je podle něj nenahraditelná. Knihu lze rozhodně vřele doporučit všem, kteří se o přírodu a krajinu zajímají z jakéhokoli důvodu - vědcům, inženýrům, turistům i umělcům.

A v neposlední řadě i těm, kteří se zabývají ochranou přírody a ekologií. Najdou zde spoustu námětů k zamyšlení. Například zjistí, že otázka ochrany krajiny je velmi širokým fenoménem, na kterém se kromě přírodovědců můžou podílet třeba i humanitní vědy a dokonce i umělci.

Recenze je převzata z tištěného EkoListu duben 2003

Karel Stibral
Autor je asistentem na katedře filozofie dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist