Ložkovo zpovědní zrcadlo

Začátek 90. let v Praze. Studoval jsem tehdy vývojovou biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě UK. Kolega z ročníku mi jednou povídá: „Hele, dole na botanice přednáší Ložek. To je fakt výbornej řízek!“ Já už o tomhle řízkovi něco slyšel, a tak jsme se na něj šli podívat. Byl prostředek semestru, přednáška s názvem „Příroda ve čtvrtohorách“ v plném proudu, a tak jsem z obsahu mnoho nerozuměl. Dobře jsem ale vnímal zvláštní energii, která proudila z toho člověka klasického, úplně čapkovského vzezření, jenž tam seděl za katedrou. Energii, kterou nedokážu pojmenovat líp než jako dědkovskou. A taky onu až závratně živou, rukama i nohama prožitou zkušenost, jež byla cítit z každého slova. Vojen Ložek přednáší svou Přírodu ve čtvrtohorách už bezmála dvacet let. Už dvacet let vodí vždycky na konci semestru exkurzi studentů od Karlštejna přes Komárkovu step do Srbska. Dvě generace studentů jsou doslova zasypávány poklady univerzálního přírodovědeckého vědění a pro řadu z nich je to nesmazatelná zkušenost. V mém případě to byla zkušenost přímo osudová. Jakmile přišel okamžik rozhodování, co počít s nově nabytým magisterským diplomem, byla volba jasná. Z právě vystudovaného molekulárního biologa v bílém plášti se zdánlivě přes noc stal paleoekolog s rukama od hlíny. To už jsem měl dávno prostudovanou Ložkovu slavnou knihu z roku 1973 (Příroda ve čtvrtohorách, vydalo ji nakladatelství Academia v Praze) i některé z jeho článků. Zdaleka ne všechny, vždyť k dnešnímu dni čítá jejich seznam víc než 1200 titulů! (Geologovi Jiřímu Kovandovi dalo spoustu práce jenom shromáždit jejich kompletní seznam, který pak vyšel jako solidní tlustospis k Ložkovým osmdesátinám.)

Travertinový kopec Sivá brada na Spiši. Travertin je pevnou, ale pórovitou formou pramenných a potočních vápenců, vznikající především v rychle tekoucí vodě. Spolu s pěnovci je jedním z hlavních zdrojů dokladů o vývoji v teplých obdobích čtvrtohor. „Vojen Ložek na Sivé bradě a všech spišských travertinech pracoval, je to kus jeho života,“ vysvětluje geolog Václav Cílek, proč se tato fotografie objevila i na přebalu Ložkovy knihy.
Foto: Václav Cílek

Na podzim 2007 vyšla v nakladatelství Dokořán pod titulem „Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru“ nová Ložkova kniha. Je to vlastně soubor článků, které vycházely v letech 1999 až 2002 v časopise Ochrana přírody, mírně doplněný autorem a patřičně zredigovaný Bohumilem Kučerou. Za to, že máme celé dílo takto pohromadě a ve snadno použitelné podobě, vděčíme Václavu Cílkovi, dlouholetému Ložkovu spolupracovníkovi a notorickému hybateli mnoha důležitých projektů.

Komu je kniha určena? Zejména všem, kdo mají co dělat s velkými měřítky – ať už časovými (v řádech stovek až desetitisíců let), tak prostorovými (úroveň, která se dnes s oblibou nazývá úrovní krajinnou). Každý si tady najde svoje: profesionálové – terénně orientovaní přírodovědci, ochránci přírody, ale taky lesníci nebo archeologové – detailní vhledy do minulosti ilustrované mnoha konkrétními a především původními údaji. Neprofesionální zájemci všeho ražení zase ocení čtivost příběhů o vybraných částech naší i slovenské krajiny, kterou třeba dobře znají, ale pravděpodobně z docela jiného úhlu. Ložek jde totiž pod povrch. Obrazně, ale i v konkrétním slova smyslu. Tohle podivuhodně ucelené vědění totiž bylo doslova vydobyto ze země pomocí krumpáče a lopaty. Běžnému pohledu zůstává minulost skrytá, nachází se za horizontem vnímatelného, leží za-světem. Každá věda o minulosti proto vyžaduje zvláštní druh zasvěcení. První setkání s Vojenem Ložkem, ať už osobní nebo v literární podobě, bývá často okamžikem takové iniciace. Zjevením toho, co je stále před očima, a přesto nějakým tajemným způsobem skryto.

Adept vědy o minulosti pracuje vždy s pouhými náznaky, nepřímými svědectvími a křížovými důkazy. Je to práce svou povahou detektivní. Například zvláštnosti současného výskytu toho kterého druhu rostliny či živočicha můžou vypovídat něco důležitého o dávných událostech. Je ale ještě třeba načerpat informace z tzv. „přírodních archivů“, které obsahují záznamy o minulých skutečnostech. Takové archivy mají často prozaickou podobu páchnoucího bahna nebo souvrství hlíny a kamení. Bahno a kamení jsou jakési regály (byť i samy o sobě mají svou informační hodnotu) a teprve v nich leží uloženy hledané skvosty – měkkýší skořápky, myší kůstky, semena rostlin, mikroskopická pylová zrna. Kdo by ale z těch ubohých zbytků poznal, co je to za zvíře a co za rostlinu? Sám Ložek je jedním z největších světových znalců měkkýších skořápek, ať už jejich nositelé žijí, nebo už dávno vyhynuli. Informace o taxonomické příslušnosti ostatních důležitých nálezů, třeba pylových zrn, čerpá z literatury nebo od svých kolegů. Interpretace jsou ale jeho vlastní. Všichni botanici se jistě shodnou na tom, že Ložek je výborným znalcem jak současné flóry, tak vegetace (jinými slovy, že umí poznávat rostliny, a navíc ví leccos o jejich životě i o tom, jaká společenstva dohromady vytvářejí). Je kromě toho skvělým praktickým geologem a pedologem. Vojen Ložek má prostě na spoustu věcí svůj vlastní, kritický názor. Jiní badatelé, pokud chtějí být stejně univerzální, musejí spoustu věcí spolykat i s případnými navijáky. A těch je v dnešní vysoce specializované vědě věru dost.

Vezměme si jako příklad současnou hysterii kolem tzv. globálního oteplování. V posledním století se skutečně celá naše planeta otepluje. Na tom se většina kompetentních znalců shodne. Problém je ale v tom, že naměřené údaje máme k dispozici nanejvýš 250 let dozadu. A to je v případě jevu podobného měřítka přece jen zoufale málo. Navíc třeba v takové Africe nebo na Novém Zélandě druhé Klementinum nenajdeme. Jak tedy hlouběji do minulosti? Tam už to začíná být ona výše zmíněná detektivka. V rukách máme pouhé indicie a kardinální důkaz obvykle ne a ne přijít. Když se do toho ještě začnou plést politici (kteří si občas pletou autoritu moci s autoritou vědění a každá záminka je jim dobrá k vytváření mocenských klik), začíná tu být půda pěkně horká. Co tedy to současné globální oteplování nakonec znamená? Není to přece jen normální jev? Nebo máme bít na poplach? Názory na to jsou všeobecně protikladné a občas velmi jednostranné. Ložek sám jednoduchou odpověď nenabízí. Tu radost nám neudělá. Nenabízí žádné úderné heslo, které bychom si mohli rovnou psát na transparenty. Místo toho nás staví před členitou stavbu svého vědění a nabádá nás: Udělejte si názor sami. Téhle povinnosti vás nikdo nezprostí. Je to jako zpovědní zrcadlo – ani v něm není napsáno, co máme udělat, abychom se expres rekomando dostali rovnou do nebe.

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 01/2008.

---

reklama

---