http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/lzive-kameny-z-marrakese-aneb-jak-pit-z-pramene-poznani
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Lživé kameny z Marrákeše aneb Jak pít z pramene poznání

18.6.2012
Stephen Jay Gould tři roky před smrtí v čelistech plesiosaura kronosaura na obálce Natural History při příležitosti čtvrtstoletí psaní esejů pro tento časopis
Stephen Jay Gould tři roky před smrtí v čelistech plesiosaura kronosaura na obálce Natural History při příležitosti čtvrtstoletí psaní esejů pro tento časopis
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro Karel Stibral
Mezi nejinspirativnější biology druhé půle 20. století patří bezpochyby Stephen Jay Gould, profesor geologie a zoologie na Harvardu a rovněž kurátor Amerického přírodovědného muzea v New Yorku. Před deseti lety zesnulý paleontolog, evoluční biolog, historik vědy a vůbec nebývalý polyhistor je znám i u nás především díky svým esejům (knihy Pandin palec nebo Dinosauři v kupce sena). Mladá fronta jich v minulém roce připravila další svazek, tentokrát nazvaný Lživé kameny z Marrákeše: Tajemná zákoutí v poznávání přírody. A stejně jako v předchozích případech je Gouldova kniha mimořádně podnětné čtení.
 

Gould přitom nebyl jen vtipným esejistou a popularizátorem darwinismu, ale i myslitelem, který se pokusil korigovat některá (neo)darwinistická myšlenková schémata. Kritizoval jak přílišný redukcionismus sociobiologie (s Richardem Lewontinem), tak tradiční představy o stejnoměrném a kumulativním chodu evolučních změn – viz jeho teorie přerušovaných rovnováh (s Nilesem Eldredgem) či koncept „slibné zrůdy“, hlásající různou rychlost evolučních změn. Pokusem, jak začlenit do biologického myšlení i neadaptivní fenomény, byla jeho teorie spandrelů (pojem z architektury, též pendentiv). Evoluční myšlení Gould rozebral důkladně nedlouho před svou smrtí v monumentální mnohasetstránkové práci Struktura evoluční teorie (The Structure of Evolutionary Theory, 2002).

V posledním českém překladu svých esejů se ale představuje především jako historik vědy. Gould nás provází různými historickými etapami biologie, paleontologie a geologie a ukazuje nám fascinující zákoutí těchto disciplín. Na příkladu méně i více známých vědeckých jmen (Lavoisier, Lamarck, Darwin) ukazuje na větvící se a nepředvídatelné cestičky, kterými se vědecké myšlení ubíralo, stejně jako na fenomény naší civilizace a dnešního světa, které na ně navazují.

Mistr eseje

Lživé kameny z Marrákeše jsou nejen posledním vydaným Gouldovým souborem esejů v češtině, ale představují i poslední sbírku jeho esejů, kterými v roce 2000 zakončil sedmadvacetileté psaní těchto textů pro časopis Natural History. Co je na Gouldově psaní mimořádné, je vrchovaté naplnění možností této formy, ustavené především Montaignem. Jak připomíná Gould hned v úvodu knihy, esej je „žánr věnovaný osobnímu hloubání a zkušenostem používaným jako půvabná entrée nebo … jako zajímavé záchytné body při diskutování všeobecných a univerzálních problémů.“ (s. 10) Jeho eseje jsou v podstatě různými experimenty, jak přistoupit k přírodovědným problémům v syntéze s humanitním prvkem, a současně neztratit ze zřetele subjektivní zkušenosti a zážitky, které by se jinak do „objektivní“ vědy neměly či nemohly dostat. V různých esejích se pak tyto prvky různě mísí a podílejí na výsledném tvaru.

Námětem jednoho z Gouldových esejů je (ne-)schopnost vědců predikovat společenské změny či ve jménu humanismu hlásat zcela nesmyslné názory. Bizarní příklad jednoho ze zakladatelů populační genetiky J. B. S. Haldanea je věnován především jeho snaze zavést do války ve větší míře jako humánní prostředek bojové plyny (reprodukce z knihy Lživé kameny z Marrákeše je z plynového útoku z 1. světové války). Na Haldaneovu obranu je ovšem třeba říci, že měl na čem porovnávat – sám ve válce aktivně bojoval, zažil zranění s následnými komplikacemi, byl pohřbený zaživa a naopak několikrát za spolupráce s otcem při zkoušení bojových plynů přidušen do bezvědomí…
Námětem jednoho z Gouldových esejů je (ne-)schopnost vědců predikovat společenské změny či ve jménu humanismu hlásat zcela nesmyslné názory. Bizarní příklad jednoho ze zakladatelů populační genetiky J. B. S. Haldanea je věnován především jeho snaze zavést do války ve větší míře jako humánní prostředek bojové plyny (reprodukce z knihy Lživé kameny z Marrákeše je z plynového útoku z 1. světové války). Na Haldaneovu obranu je ovšem třeba říci, že měl na čem porovnávat – sám ve válce aktivně bojoval, zažil zranění s následnými komplikacemi, byl pohřbený zaživa a naopak několikrát za spolupráce s otcem při zkoušení bojových plynů přidušen do bezvědomí…
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro Karel Stibral

Dvacet čtyři esejů, které po sobě následují v podstatě dle historického zaměření od 16. století po současnost, je rozděleno do šesti oddílů, z nichž první se zabývá především některými pokusy premoderní doby pochopit fosílie (poznamenávám, že od Aristotela byly považovány především za nedokonané pokusy Země plodit živé organismy; za výraz její neustálé plodivé síly – důsledné rozdělení na neživou a živou přírodu je až značně pozdější, horniny se pro mnohé vědce vykazovaly živostí ještě do 18. století). Druhá a třetí část knihy se opírá především o konkrétní jednotlivé badatele (kromě výše jmenovaných také Lyella, Wallacea, Owena) a zasazuje jejich objevy i do životopisných kontextů. Ve zbylých esejích pak již není tento moment tak silný, ale na příkladě některých fenoménů či událostí se texty vztahují k otázkám nejen vědeckého bádání, ale i k širším kulturně-politickým problémům. Především v páté části se Gould věnuje sociálním důsledkům vědeckých teorií výzkumů, ať je to Spencerův sociální darwinismus, klonované ovce Dolly či „humánnost“ Haldaneových návrhů na použití bojových plynů ve válce. V poslední části se pak Gould obrací k některým otázkám evoluční biologie, například k nesprávným představám o „geologicky“ pomalém tempu evoluce.

Věda jako dítě své doby

O tom, že Gould ukazuje vědecké bádání jako vzrušující a napínavou činnost, asi není třeba hovořit. Současně ho ukazuje jako činnost, která je zasazená do určité doby a ovlivňovaná kulturou té které epochy, země, ba psychickým ustrojením dané osoby. Věda nebyla ani není nějaká odtažitá činnost zkoumající jakousi „objektivní realitu“. Jak ukazují nade vše zřetelně dějiny vědy, vědci často vidí jen to, co jsou připraveni vidět, přičemž velikost těch velkých vědců je právě v tom, že dokáží uvidět něco jiného, než jejich současníci, že doposud nějakým způsobem vnímaný svět „přečtou“, uvidí jinak. Viz ony fosílie, které byly samozřejmě známy již od antiky, ale jejichž původ byl vykládán většinou v jiných kontextech, a tedy i většinou bez představy, že by mohlo jít o zkamenělé zbytky kdysi žijících organismů. A samozřejmě, velikost se pozná i na vědci, který dokáže pozměnit svůj chybný pohled a dopracovat se vhodnějšího náhledu – jak ukazuje Gould v eseji věnovaném (s omyly spojovanému) Lamarckovi, kterému zde činí velkou poklonu.

Stephen Jay Gould byl ve Spojených státech natolik populární, že se jako hostující hvězda dokonce objevil v seriálu Simpsonovi
Stephen Jay Gould byl ve Spojených státech natolik populární, že se jako hostující hvězda dokonce objevil v seriálu Simpsonovi
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro Karel Stibral

Co si zasluhuje také pozornosti a ocenění v souvislosti s tématem existence vědy v určitém společenském kontextu, je Gouldova pozornost věnovaná etickým a sociálním problémům. To se ukazuje jak na jeho kritice aplikací sociálního darwinismu na společnost (v mnohých ohledech spojeného s dravým kapitalismem považujícím „volnou ruku trhu“ za „přirozenou“ paralelu k přírodnímu výběru) – viz esej Příběh dvou pracovišť, tak na kritice rasových antropologických teorií – zejména v knize Jak neměřit člověka, která vyšla i v českém překladu.

Důkladné pití z pramene poznání

Gouldovy eseje jsou většinou nejen bohaté na faktografii, spoustu zajímavých detailů, originální postřehy, myšlenky a úvahy, ale jsou psané i velmi čtivě. Odpustíme jim tak i někdy přílišné zákruty a sklon k někdy přebohaté výmluvnosti či drobné nesprávné detaily, např. že Lamarck první použil slovo biologie roku 1802. Gould evidentně vychází především z anglofonního a frankofonního okruhu, čte dokonce i latinské prameny (!), ale německý přírodovědný okruh, kde se objevuje pojem biologie pár let před tím (Roose, 1797, Burdach, 1802) zná zjevně spíše zprostředkovaně. Českému čtenáři bude asi též cizí prostředí Gouldovy oblíbené hry, baseballu, ale dva eseje z této oblasti jsou též zajímavé a kromě toho nejkratší.

Gould určitě naplňuje vrchovatě heslo z jednoho eseje (citující básníka Popea): „Zhluboka přihni si či nepij vůbec v Pierii z pramene,“ mířící k našemu vztahu k poznání – Pierie bylo mytologické sídlo Múz. Podle tohoto dříve často opakovaného citátu bychom se totiž měli věnovat poznávání buď skutečně dlouhodobě a hluboce, a nebo raději vůbec. Zůstat na půli cesty (jak k tomu dnes vede vysokoškolské vzdělávání v bakalářských programech, abych si jako učitel přisadil), je opravdu nejhorší varianta. Gould ukazuje, že když se pije skutečně hluboce, je možné se dostat k pamenům i několika disciplín současně, aniž by byl výsledek pouze polovičatý, což je někdy horší nežli nic. Ve Lživých kamenech z Marrakéše určitě můžete sdílet radost z poznání, které je založeno na důkladném pití.

Další informace |
Gould, Stephen Jay: Lživé kameny z Marrákeše. Tajemná zákoutí v poznávání přírody; Praha, Mladá fronta 2011, 352 stran, přeložila K. Čmejrková.
foto - Stibral KarelKarel Stibral
Estetik a historik přírodních věd. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině. Je vedoucim Ústavu estetiky a dějin umění na FF JU v Českých Budějovicích a docentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
zdroj: Ekolist.cz
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist