http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/nechte-zahradu-at-se-o-sebe-postara-sama
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Nechte zahradu, ať se o sebe postará sama

22.11.2010
Ořešák zabere mnoho místa a jeho stín snese málokterá rostlina.
Ořešák zabere mnoho místa a jeho stín snese málokterá rostlina.
Když se řekne zahrada, vybaví se většině z nás sekačka na trávu, pletí plevele a sem tam i luštění návodů k různým postřikům. Podle Jaroslava Svobody, autora knihy Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku, lze ale vést zahradu zcela jinak. Nejlépe je zahradu nechat, ať si poradí sama. Svoboda nutí člověka zamyslet se, co ještě není třeba na zahradě dělat.
 

Třiatřicetiletý Jaroslav Svoboda je vyučený nástrojař s nástavbou v oboru automobily a silniční doprava. Od dětství ale pozoroval rád přírodu a pracoval na zahradě. Během cest po světě pak dospěl k názoru, že zahradě i jeho osobnímu životu nejlépe vyhovují permakulturní „pravidla“. Jeho zahraniční cesty tak nebyly zaměřeny jen na výdělek a poznávání místní kultury, ale také na vzdělávání se. Po návratu do České republiky své zkušenosti vložil do své nynější činnosti, vzdálené jeho původními vzdělání. Svoboda dnes navrhuje a vytváří permakulturní zahrady a pořádá kurzy, jak takové zahrady a tzv. rodové statky vytvořit a udržet.

V knize Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku se autor snažil sepsat základní informace, podle kterých si již každý může vytvořit svou zahradu sám. Postupným čtením kapitol získá čtenář přehled o základních přírodních zákonech, které platí také v zahradách, o pěstování vybraných rostlin a autorových zkušenostech s nimi. I čtenář vzdělaný v oboru přírodních věd si v knize najde řadu zajímavých informací. Přednostně ale autor nabízí nový pohled na uspořádání a vzhled zahrady a pěstování kulturních (i planých) rostlin. Poukazuje na univerzální vzhled všech nynějších zahrad, které vyžadují neustálou investici práce, času a především financí a přitom při jejich tvorbě není myšleno na budoucnost. Vystihuje to hned úvodní kapitola, která začíná slovy: „Sekačky vrčí po lučinách a konifery šumí po dědinách“. Příroda, a tudíž i zahrada, se podle autora umí o sebe postarat sama a lépe.

Svoboda se snaží vytvořit zahrady, které ponesou užitek nejen nám, ale i našim potomkům. Správné hospodaření vede ke zlepšení kvality půdy, což je jedno ze základních pravidel permakultury. Zahrada, která nevyžaduje téměř žádnou péči, ale vyžaduje zcela jiný přístup od majitele. Především odpoutání se od pravidel, neustále nám nucených okolím. Podle Svobody je potřeba pozorovat zahradu jako přírodu a vžít se do jejich pravidel. Takový přístup se samozřejmě časem promítne i do jiných oblastí života člověka. A naopak, osobní život se bude promítat do zahrady.

Hlavním cílem Svobodovy zahrady je její maximální užitek s minimálními nároky na práci. Podle toho je tvořeno uspořádání zahrady i výběr rostlin. V jedné z posledních kapitol popisuje tzv. rodový statek (neboli prostor lásky). Láskou je zde myšlena životní energie, radost a štěstí. Svoboda poukazuje na to, jak moc jsou tyto emoce spojené s přírodou kolem nás a jak málo si toho všímáme. Rodovým statkem je myšlena větší zahrada (hektar a více) s domkem z přírodních materiálů, kde žije rodina v harmonii s okolní zahradou po více generací. Domek však slouží jen jedné generaci. Další generace se zařídí dle svých potřeb, ovšem má již připravený materiál (tím jsou míněny vzrostlé stromy na pozemku). Bohužel této kapitole autor nevěnoval větší část knihy. Snad proto, že jde o novější myšlenku nebo je to již věc příliš osobní pro každého člověka. Možná je to jen lákadlo na kurzy, které autor speciálně na toto téma pořádá.

Zarážející je autorovo upřednostňování užitné, tedy jedlé funkce zahrady. Krása coby duševní potrava je neméně důležitá. Proč tedy nepěstovat také rostliny, které mají funkci „jen“ okrasnou? Například růže si leckdo rád okope a na jaře ostříhá - taková práce už není prací, ale potěšením. Zahrada je věcí pro každého člověka silně osobní (což zmiňuje i autor), a proto by mělo především majitele zahrady těšit v ní pobývat a relaxovat. Nebo třeba i pracovat.

Nad pěstováním některých uvedených rostlin by se ale měl případný zájemce o inspiraci rozmyslet, zda pro ně má vhodné podmínky a bude z nich mít dostatečný užitek. Obzvláště majitelé menších zahrad musí pečlivě zvažovat výběr užitkových rostlin. Ořešák zabere mnoho místa a jeho stín snese málokterá rostlina. Ořešák černý konkrétně má tak pevné plody, že je nelze vyluštit ani s pomocí kladiva. Většina ořešáků jsou navíc teplomilné rostliny (mimo jiné ani ořešák královský u nás neplodí ve svém plném potenciálu). Podobné je to s borovicemi, ty nejjedlejší jsou zvyklé na odlišné klima. Sám autor v úvodu této kapitoly píše, že plodí „již“ za třicet let (proto se u nás nikdo nehrne do komerčního pěstování borovic). Za zkoušku, zda se jí u nás bude dařit a bude mít chutné plody, by stála snad borovice limba. Zajímavou myšlenkou je pěstování buků a dubů s většími a chutnějšími plody. Některé rostliny se zase šíří tak intenzivně, že mohou ostatní silně potlačit (bršlice, jahodník). U lilií se chce říct, že jsou příliš krásné (a vzácné) na to, abychom jí snědli cibuli. Obdobně je proto dobré se zamyslet nad pěstováním nebo pojídáním dalších druhů v knize uvedených. Je dobré nebrat knihu jako doslovný návod, ale jako skvělou inspiraci.

Kapitolou o ovocných stromech Svoboda pyšní a provokuje s ní ovocnáře. Na snímku jabloňový sad
Kapitolou o ovocných stromech Svoboda pyšní a provokuje s ní ovocnáře. Na snímku jabloňový sad
Zdroj | Flickr.com
Škoda je, že Svoboda nedotahuje některé myšlenky do konce a není konzistentní. Těžko říct, proč v jedné věci naprosto odmítá zásah člověka do přírody, aby jej jinde naopak doporučil - ba dokonce píše, že bez lidského zásahu to nejde. Například v kapitole o kosení a jedlých loukách zásah člověka proti přírodní sukcesi prosazuje. Ale co se týče pěstování ovocných stromů je jeho jediným doporučeným zásahem zapíchnutí jadérka do země. Ostatní zásahy jako tvarování koruny či dokonce štěpování autor odmítá. Nemyslím, že je rozumné čekat, až si za deset let pochutnám na nějakých plodech (pokud jadérko vyklíčí a semenáček přežije). Ale je pravda, že silná víra dala některým vyvoleným plody velké i velmi chutné. V případě jabloní ale není na škodu trocha píle. Zvláštní je, jak Svoboda v kapitole o ovocných stromech přirovnává stromy téměř k člověku (viz „strom má být celistvá bytost“ nebo „strom na vlastních nohou“). Je vidět, že se kapitolou o ovocných stromech Svoboda pyšní a provokuje s ní ovocnáře.

Velmi zajímavá je kapitola o zeleninové zahradě. Nemyslím, že by mi stačily pouze vytrvalé druhy zeleniny nebo sběr planých rostlin k obživě. Ráda si dopřeji i „velkoplodé“ druhy zeleniny. Výsev směsi jednoletých zelenin na široko mi přijde ale natolik bláznivý, že ho rozhodně zkusím. Zajímá mě totiž, co přežije. Podle mého odborného odhadu by vše měl zarůst plevel (nebo takzvané doprovodné rostliny). Plané rostliny totiž mají téměř vždy rychlejší start a vývoj a zásoba jejich semen v půdě je obrovská. V prvním roce mého pokusu mi například vše zaplevelila rajčata, která dokonce ani nedozrála. Mrkev, která náhodou přežila útlak plevelem, velmi chutnala myším.

Svoboda v textu zmiňuje i jiné zdroje. „Fantastické“ informace by bylo dobré doplnit příslušnou citací. Tvrzení uvádějící pouze sousloví „vědci v Americe objevili“ zní spíše jako zpráva v populárním časopise, ale Svobodově publikaci nepřidají. Například bych si ráda dohledala zajímavou informaci, že po aplikaci chemických prostředků na hmyz vymřeli ptáci a ztichlé ovocné sady přestali plodit.

Celkově je kniha psána velmi osobitě a bohatě prokládána humorem. Je doplněna veselými ilustracemi a mnoha fotografiemi (především rostlin autorem doporučených k pěstování). Za velmi šikovné považuji tzv. zónování pozemku, které usnadní tvorbu zahrady i její následnou péči.

Osobně mě kniha velmi nadchla, asi jako každá kniha z tohoto oboru. Přečtu je vždy s velkým zájmem a pochopením. Při následném uvažování mi ale pomalu dochází realita. Že bohužel takto nejde napravit celý svět. Čtu knihu podruhé a marně hledám to minulé nadšení. Ale cosi ve mně zůstává a navíc to poznamenává i mou zahradu. Řekla bych, že kniha tedy splňuje autorův cíl - posouvá myšlení čtenáře kupředu. Svým přehledným uspořádáním kapitol se stane i šikovnou příručkou, v níž je radost listovat a hledat další inspirace a myšlenky. Není to kniha, která se čte jen jednou a rozhodně nezůstane ležet zaprášená v knihovně. Jaroslav Svoboda ve své knize lidem ukazuje, že příroda i jen na naší zahrádce stojí za pozornost.

Další informace |
Svoboda, Jaroslav: Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku; Praha, Smart Press 2009, 352 stran, 539 Kč.
Kristýna Michálková
Autorka vystudovala obor zahradnictví na Mendelově lesnické a zemědělské univerzitě v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist