http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/obycejna-strana-dejin
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Obyčejná strana dějin

2.11.2007
Jihočeské nakladatelství PENI vydalo v minulém roce knihu novináře Antonína Pelíška „…a po nás planina“. Její podtitul „Malá historie 20. století z perspektivy zaniklých obcí kolem Temelína“ celkem přesně vyjadřuje, co v ní čtenáři najdou. Přináší svět viděný očima obyčejných lidí, pro které i během velkých dějinných zvratů zůstávaly nejdůležitější půda a místo, kde žijí. Až do konce.
 
Kniha vychází z kronik psaných Františkem Vrzákem, rodákem z Březí u Temelína, který většinu života prožil v nedalekém Podhájí. V textu se události jeho života proplétají s peripetiemi, kterými musely projít vesnice, jež nakonec ustoupily jaderné elektrárně. Společně s Františkem Vrzákem tak prožíváme cesty přes les do školy, všeobecnou nouzi ve 30. letech minulého století, kdy se s hladovějícími kamarády ve škole dělil o krajíc chleba, nebo práci v hitlerovském Německu. Vidíme, jak venkov ničily nucené vstupy do jednotných zemědělských družstev a jak dusivé prostředí se v zemi rozhostilo po okupaci sovětskými vojsky. Poslední kapitoly knihy jsou věnovány výstavbě jaderné elektrárny, která místním přinesla sérii úskoků, naschválů, lží, tajností, nesplněných slibů, lhostejnosti a nakonec marných nadějí.

Pohled na elektrárnu z bývalého Březí
Pohled na elektrárnu z bývalého Březí.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist
Všechny události jsou důsledně podávány z pohledu vesnických obyvatel, takže do děje občas vstupují „krásné staré časy“, třeba ve slovech Vrzákovy babičky o dvou vesnických žebrajících sirotcích: „Nácek chodíval s kolotočáři a Franta Bednář ztratil mámu a tátu už jako desetiletý kluk. Umřeli na tuberu. Živil se po statcích jako nádeník. Sedláci si ho půjčovali za trochu jídla, spát mohl v maštali. Jak rostl, začal pít. Ale vesnice se o něho musí postarat. Proto mu dáváme jídlo a staré šaty. Jsou oba jako ochočení ptáci. Čím víc je přitahuješ k sobě, tím jsou na tobě závislejší. Ztratili samostatnost, nemůžeme je jen tak vyhnat, odmítnout. Jsou jako naším tělem.“ (str.34)

Jinde je ovšem vidět, jak jsou v myslích automaticky zahlazovány trpké vzpomínky, aby byly snesitelnější. Na straně 56 čteme, že v roce 1944 proběhla kontrola u předsedy správní komise Šimka. „Za vším bylo udání, že ukrývá zásoby. Nikdo u něho však nic nenašel.“ Jinde zase stojí, jak až příliš aktivní byli na místním úřadě, když sepisovali seznamy lidí, kteří pak skončili v koncentračních táborech. Navzdory tomu o pár stránek dál čteme, že vesničané válku „přežili se ctí. Nemohli ukázat na jediného udavače mezi sebou.“

Popis běžných dní a chování lidí za krizových situací je každopádně velmi zajímavý, a protože se kniha výstavbě jaderné elektrárny věnuje jen z menší části, může být přínosná i pro čtenáře, které Temelín vůbec nezajímá.

Ochranné pásmo

V průběhu nevybíravého 20. století se lidem v malých obcích kolem Temelína často nežilo lehce a nejednou docházelo k hlubokým osobním tragédiím. Obce je ale všechny dokázaly přežít. Stavbu elektrárny už ne. Od prvních psaných zmínek o zemanech z Březí uplynulo víc než 600 let. Velmi staré osídlení tak v 80. a 90. letech minulého století vzalo za své kvůli stavbě, jejíž životnost je celých třicet let. A aby nedošlo k mýlce – zrovna Podhájí, v němž žil František Vrzák, neleželo někde v místech dnešní elektrárny, ale dost daleko a zbouráno bylo kvůli tzv. ochrannému pásmu. Nejde přitom o zpupnost, kterou tamějším obyvatelům připravil komunismus. Gigantické projekty, při nichž lítají třísky v podobě zničených obcí a životů, jsou ve 20. století příznačné i pro demokratické země. Ostatně v ČR definitivní vystěhování a srovnání vesnic se zemí zajistily až vlády, které voličům svorně tvrdily, že hájí svobody a majetek občanů. František Vrzák psal naposledy žádost o zmenšení ochranného pásma, a tím i o zachování domů, v polovině 90. let. „Odpovědi přišly: ředitel elektrárny oznámil, že místo vesnic bude krásný lesopark. Premiér Václav Klaus abstraktně tvrdí, že někde prostě hranice být musí. Krajský hygienik míní, že ke zmenšení pásma možná dojde, ale později. Úřad pro jadernou bezpečnost oznámil, že po vyhodnocení podkladů bude o pásmu obyvatele vesnic informovat.“ Marnost nad marnost.

Poslední obyvatelé z Podhájí odešli na začátku dubna 1997. „Byla mezi nimi i devadesátiletá paní Hošková, kterou syn měsíc předtím odvezl do přiděleného bytu v Českých Budějovicích, ale její stesk byl tak velký, že se vrátila a po týdnu odešla podruhé spolu s posledními. Všichni si naposledy podávají ruce. Staré paní tečou slzy. Utírá si je suchýma scvrklýma rukama, které pamatují zoufalé hnojení políček, okopávání brambor a sázení lesních stromků na pasekách v okolí. Po čtrnácti dnech ji doprovázejí na křtěnovský hřbitov.“

František Vrzák se přestěhoval na velké českobudějovické sídliště Máj, kde mu byl přidělen byt 1+1. Vesnice byla srovnána se zemí. „Domy zmizely. Navzdory všem pochybnostem o bezpečnostním pásmu, navzdory tomu, že deset let po jejich popravě prohlásilo vedení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, že podruhé už by se tak nestalo.“ František Vrzák dostal byt s výhledem na chladící věže temelínské elektrárny. Jako by zkázu svého domova, která z pohledu energetiků vůbec nebyla nutná, musel mít před očima až do konce života.

Lidský rozměr skutečnosti

Antonín Pelíšek v úvodu knihy píše, že mu vadí „cynické počínání mamutích společností, které se snaží, aby veřejnost zapomněla na historii jejich přičiněním zaniklého místa“. Máme sklon pamatovat si velké události a v myslích nám zůstávají velké stavby. Každodenní život jako by vedle nich vypadal šedý a nezajímavý. Když ale při pohledu na dějiny použijeme jinou, jakoby jemnější optiku, když přistoupíme nikoli na dějinný, ale lidský rozměr skutečnosti, máme najednou před očima svět daleko barvitější a taky svébytnější, než jaký zpravidla nacházíme v historických souhrnech.

Šel jsem se do bývalého Křtěnova, Březí a nakonec i Podhájí podívat. Kaplička u silnice působí opuštěně, lípy na křižovatce cest dávají tušit místo, kde se dřív přirozeně setkávali lidé. O kus dál jsou hromady hnijící slámy a sena a ještě vedle trosky nezbourané budovy. Místo působí melancholicky, protože ovocné stromy, proluky mezi křovím a vlnící se cesty ukazují, že se tady nedávno bydlelo. Zároveň je tady ale cítit konejšivý nádech, protože zarůstající planinu si pomalu bere zpátky příroda, což je rozhodně šťastnější varianta, než kdyby ji stavaři přeorali do podoby nějakého vyprojektovaného parku.

Drobné keře s poletujícími ptáky, zlátnoucí listy i staletí lidské činnosti nejsou o nic méně skutečné než obrovská elektrárna. Podobně nejsou pravidelná práce, život vesničanů a třeba i jejich petice o nic méně skutečné než tankové bitvy, soudní procesy a rozhodnutí ministerstev. Pelíškově knize se na to díky svědectví Františka Vrzáka daří upozornit. Jak v doslovu říká Václav Cílek: „Je to kniha, která by se mohla stát doporučenou četbou, protože ukazuje obyčejnou, lidskou stranu velkých světových událostí. Nepojednává o válce, tragické smrti a heroickém osudu, ale právě jenom o smutku, trápení a vzájemné pomoci.“

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 10/2007.

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného EkoListu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist