http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/pamet-krajiny-pamet-cloveka
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Paměť krajiny – paměť člověka

2.4.2008
Jak dalece je vnímání přírody a krajiny postaveno na kultuře, se ve své objemné práci „Paměť a krajina“ snaží ukázat historik Simon Schama. Podle něj je naše vnímání krajiny výsledkem komplikovaného vrstvení dřívějších postojů, které ovšem vytvářejí stále nové a překvapivé varianty. Schama se pokouší ukázat, že kultura a její symboly formují i přírodu zdánlivě zcela divokou, neporušenou.
 
Podle Schamy se „i u krajin, které pokládáme za naprosto netknuté naší kulturou, může při bližším ohledání ukázat, že jsou jejím produktem“. Dokonce se snaží dokázat, že „krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním; jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody, kamene“. Jak ale sám říká, „tato skutečnost není důvodem k pocitu viny, ne ke smutku, ale k oslavě“. Schama přitom nezůstává pouze u krajin „nedotčených“ divokých lesů a velehor, ale pohybuje se i v krajině silně ovlivněné člověkem, od vypalovaných lesů až po zahrady.

Yosemitský národní park v Kalifornii
Yosemitský národní park v Kalifornii - symbol divočiny, který ovšem jeho původní indiánští obyvatelé ovlivňovali třeba vypalováním.
Foto: AngMoKio/Wikipedia/Zveřejněno pod licencí Creative Commons Attibution ShareAlike 2.5

Jako historik se hlásí k slavnému předchůdci Aby Warburgovi a jeho termínu archiv paměti (Archiv des Gedächtnisses). Po jeho vzoru se snaží stopovat, jak byly různé kulturní motivy či figury předávány a proměňovány generacemi západních kultur od „ranějších“ společností až do současnosti. Schama se tak ve své knize pohybuje od světa velkých antických civilizací přes středověk až po novověkou Evropu a Spojené státy. Je pro něj charakteristické, že při tom čerpá nejen z historie a umění „vysokého“, ale všímá si i zdánlivě epizodických, avšak ilustrativních osobností, událostí a děl. Vše doplňuje vlastními zkušenostmi a zážitky. Pokouší se ukázat, jak jsou i přes značné posuny některé motivy stále stejné. „Neškolenému“ oku ovšem změny často znemožňují vidět některé souvislosti: „Důvod, proč nám občas uniká niterná spojitost prastarých míst se starobylými mýty, je pouze ten, že tato místa dostávají moderní nátěr, například z pralesů se stávají ‚přírodní parky‘“. Podle Schamy staré mýty a symboly v zásadě stále žijí, byť už mnohokrát změnily převlek; ukazuje pak zejména, že mezi kulturní zvyklosti lidstva vždy patřilo vnímat posvátnost přírody a že řada našich dnešních postojů je na tomto pocitu postavena. Ona posvátnost se vine od mytologií starověkých národů, přes křesťanské nátěry a modifikace, až třeba po zcela současné převleky na reklamách turistických kanceláří: „Vidět pod příkrovem současnosti přízračné obrysy staré krajiny znamená živě si uvědomovat trvání přírodních mýtů.“ Tyto často nelehko sledovatelné stezky Schama dokládá nejen v textu, ale i množstvím obrazového materiálu – malbami, grafikami i fotografiemi.

Různé podoby Arkádie?

Objemné, sedmisetstránkové dílo je rozčleněno na tři základní části, které se zabývají otázkou kulturního postoje k lesu, k vodě a k velehorám; závěrečný oddíl, čtvrtý, shrnuje všechny tyto součásti krajiny v různých pojetích Arkádie (Arkádie je oblast ve střední části řeckého ostrova Peloponés a přeneseně bývá symbolem harmonického „přírodního“ života – pozn. red.).

První část o lese je společně se třetí o horách nejzdařilejší a taky nejrozsáhlejší. Schama se v ní zabývá zvláštní dvojakostí vztahu západní kultury k divokému, temnému lesu, který je uctíván i obáván nebo pociťován jako odporný. Tento vztah vyrůstá ze společných kořenů evropské civilizace a v průběhu času (i prostoru) nabývá různých variant v samotné Evropě a v Novém Světě. Obávané temné hvozdy Germánie nebo Bělověžský prales jsou tak dědici stejných starých mýtů jako Yosemite nebo obří sekvoje v Kalifornii.

Mytický Bělověžský prales
Mytický Bělověžský prales leží v oblasti, odkud pocházeli Schamovi předci.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Záběr celé publikace je značně široký. V případě lesního terénu navštívíme třeba polskou národní mytologií opředené porosty Bělověžského pralesa, kde lovili zubry polsko-litevští králové i nacističtí pohlaváři a autorovi židovští předci se poblíž pravděpodobně živili kácením a dopravou dřeva. Nacistický obdiv k divočině nás zase zavede až k odporu římské civilizace k lesní krajině i k pátrání po rukopisu Tacitova textu, který Germánii vylíčil jako zemi zdatných válečníků, jež se díky svému životu uprostřed „hrozných lesů a ošklivých bažin“ nestali změkčilými. Zdánlivá panenská divočina Yosemitského parku, místa americké národní hrdosti, se při bližším zkoumání ukáže jako v podstatě „kulturní krajina“ původních indiánských obyvatel, kteří ji ovlivňovali třeba vypalováním – než je vyhnali běloši.

V knize je popsána i odlišná britská a kontinentální zkušenost s lesem, jež byla formována rozdílnými středověkými mýty i právními zvyklostmi. Dozvíme se, že v Anglii už za Viléma Dobyvatele (tedy v 11. století) tvořily lesy míň než 15 % jejího území, zatímco ve Francii zabíraly plnou čtvrtinu ještě v 17. století. V Británii se v lesích čile bydlelo, páslo a kácelo, zatímco na kontinetu zůstala řada lesů nedotčená jako honitby panovníků.

Z ekonomických souvislostí stavby lodí i právních tradic Ostrovního království se pak se Schamou přesouváme k uměleckému vyjádření lesa na obrazech středověkého Albrechta Altdorfera, romantika C. D. Friedricha nebo malíře Anselma Kiefera, podíváme se i na texty a život H. D. Thoreaua.

Jak je vidět už z tohoto stručného výčtu, „Krajina a paměť“ je kniha značně „pralesovitého“ charakteru. Schamovi se ovšem po celou dobu daří jasně ukázat, jak se odmítaný a obávaný temný les opakovaně proměňoval v les uctívaný, obdivovaný a dychtivě navštěvovaný, přičemž tento postoj měl vždy kulturní zakotvení.

„Vodní“ část knihy pojednává především o řekách. Na mýtu o Usírovi a Nilu Schama ukazuje, jak se kulturní symbolika řeky měnila v prostoru i čase. Kromě Usírova Nilu autor vypravuje například o výpravě sira Raleigha k Orinoku, o londýnské Temži, o hydraulice zahrad zámku Vaux-le-Vicomte, o římské Berniniho fontáně Čtyř řek nebo o dalekém americkém Hudsonu. A i v této kapitole se mísí historie vysoká, reprezentovaná třeba osudy francouzkých králů, s postavami méně významnými i se zcela osobními zkušenostmi, jako bylo obřadné pojídání malých sleďů (spíš grundlí) z Temže.

"Černý les, část Hercynského lesa", rytina z díla Cosmographia Sebastiana Münstera. Tento první německý popis světa pocházející z poloviny 16. století byl kromě latiny, francouzštiny a italštiny přeložen dokonce i do českého jazyka.
Repro z knihy Krajina a paměť: Ekolist.cz

V oddílu „Skála“ Schama vypravuje především o „objevení“ zajímavosti i krásy velehor v evropském novověku. Vrací se k Petrarcovu ojedinělému výstupu na horu Ventosus v roce 1336, hlavní pozornost však věnuje skutečným „objevitelům“ – Britům 18. století. Schama nás literárně zdařile zpracovanými pasážemi vede k uměleckým dílům a teoriím, které na velehory obrátily pozornost a vyvolaly (někdy ovšem nechtěně) obdiv k nim. Jde třeba o obrazy Itala Salvatora Rosy, Nizozemce Josse Mompera, básně Němce Albrechta von Hallera, francouzské texty Jeana Jacquese Rousseaua nebo geologickou teorii o potopě Angličana Thomase Burneta. Teprve v návaznosti na jejich inspirace pak vyrazili do hor gentlemani-dobrodruzi a literáti jako Horace Walpole, Thomas Gray či všestranný teoretik a umělec John Ruskin. I v této části Schama ukazuje v prostoru i čase se proměňující a prolínající témata, jež vedla jak k obdivu divoké nádhery skalních štítů, tak ke snaze je zcela podrobit kamenickými dláty – což se nakonec „povedlo“ až Američanům, když do skály Mount Rushmore vytesali obličeje svých čtyř prezidentů. Příznačně se tak stalo na posvátné indiánské hoře.

Poslední část knihy, „Dřevo, voda, kámen“, se zabývá dvojznačností představ západní kultury o ideální krajině. Tato země, často nazývaná podle antické tradice Arkádií, může být v představách jedněch pastorální idylou, utěšeně zvlněnou krajinou pastvin, stromů, lesíků a pramenů, zatímco v představách druhých naopak nabývá podoby zcela nedotčené a temné divočiny.

Hustý literární les

Jak už jsem naznačil výše, Schamův text svou formou rezonuje s obsahem – je to kniha přímo pralesovitého charakteru. Před čtenářem se míhají jména, díla a příhody a je těžké udržet a neztratit směr, občas se však text jakoby rozlije do útěšného údolí a autor se podrobně věnuje nějakému tématu. Schama zpracoval opravdu značné množství materiálu, kniha má rovněž nesporné literární kvality, místy je ovšem trochu těžké přijít na to, co chtěl autor zrovna říct a jak to souvisí s tématem předchozím.

Nejpatrnější je to u prostředního tématu, tedy u řek, kdy vzniklá koláž vyvolává otazníky, proč autor vybral právě to, co vybral, a jak předkládaný příběh vlastně souvisí s linií centrálního „příběhu“. Výsledkem je jakýsi výčet, sice zajímavý, ale přece jen výčet, často bez argumentační hodnoty nebo zřejmého směřování. Schama jako by nabíral plnými hrstmi z „pokladnice“ textů a obrázků a rozhazoval kolem sebe. Čtenář už se ale nedozví, zda je předkládaný „obraz“ ilustrací víceméně libovolnou, nebo jde o zásadní, zlomový příklad, text či obraz.

Mount Rushmore
Skalní štíty se lidé snažili podrobit dláty odjakživa - nakonec se to "povedlo" až Američanům, když do skály Mount Rushmore vytesali obličeje svých čtyř prezidentů. Příznačně se tak stalo na posvátné hoře, která byla uloupena Siouxům.
Foto: Colin Faulkingham

Nemá cenu Schamovi vyčítat některé výslovné omyly – drobný přehmat, umísťující prameny Vltavy do Tater, zamaskoval překladatel –, problémem je spíš nerovnováha předkládaného materiálu, jenž je často sebrán ze sekundárních pramenů. Je opravdu Claude Denecourt prezentovaný jako zakladatel turistiky tak výjimečná postava? Nebylo v jeho době (30. léta 19. století) obdobné turistické značení vynalézáno i v německy mluvící oblasti? Není na pováženou jmenovat ze současných umělců prakticky jen Kiefera a Beuyse? A odbýt naopak landartisty Goldsworthyho a Nashe na pár řádcích? A další umělce dvacátého století prakticky nezmínit? A ve filosofii a estetice – když už je citován Burke, neměl by se k pasážím o horách a vznešenu přidat i významnější Kant? Nezasloužila by si tropická exotická příroda víc pozornosti? Neschází víc prostoru pro pojetí pramenu i řek pramenících v Ráji? Nestálo by za to v mnoha případech víc rozlišovat? Třeba mezi řekou a pramenem? Mezi výpravami do hor za turistikou, obdivem a výkonem?

Problém je v tom, že Schamův přístup „koláže“ vlastně neumožňuje na takové otázky odpovědět, protože jeho text je založen na „autorské subjektivitě“ – autor nadšeně strhávaný tvorbou vytváří dílo spíš svébytných, uměleckých forem a z principu se nesnaží podat systematický výklad. Důsledky takového přístupu ovšem poněkud negativně ovlivňují výsledný text. Navíc tento způsob výkladu trochu snižuje pádnost i toho, co Schamu dělá zajímavým – barvitého líčení různých postav, dějů a překvapivých faktů. Připadá mi, že v knize občas dochází k určitým posunům vůči kontextu předkládaných fenoménů. Příkladem budiž Raleighova cesta k Orinoku – jistě by se našly cesty podstatně významnější a je s podivem, že jinak se do tropů Schama moc nedívá. Jaké je to uvažování o pralese v novověku bez zkušenosti s tropickými pralesy?!

Tady je vidět i určitá vada Schamova přístupu, kterou je nedostatek vlastní zkušenosti z terénu, byť o sobě Schama píše jako o historikovi, který se snaží o přímý styk s místem a o pátrání v „archivu osahaném nohama“. Obávám se, že jeho výlet do Polska a Bělověžského pralesa byl sice zajímavou cestou do země předků s průvodcem, nikdy se ale vlastně pořádně neseznámil s opravdu hlubokým pralesem. A že by prodělal nějakou inspirující zkušenost z velehor, z textu rovněž není patrné.

Václav Cílek ve své recenzi Schamovy knihy v Lidových novinách píše o potřebě Schamovu knihu vlastnit a vracet se k ní, ale i o tom, že existují tituly obdobného zaměření, které jsou hlubší. I když Cílek asi míří na jiná díla, než bych jmenoval já (i když na Balbínovi a Ruskinovi se shodneme), pojmenovává tu asi nejdůležitější výtku, kterou lze vůči Schamovu dílu vznést. Kniha cenná značným nahromaděním materiálu vlastně nepřináší nějaké zásadní a překvapivé myšlenky. To, co připadá českému čtenáři třeba překvapivé ve vývoji vnímání hor, je lépe a důkladněji vyjádřeno v knihách, na které se Schama sám výslovně odvolává, zejména Jacka Wozniakowského (Die Wildnis: Zur Deutungsgeschichte des Berges in der europäischen Neuzeit, 1987) a Marjorje Hope Nicolsonové (Mountain Gloom, Mountain Glory, 1959).

Nechtěl bych však tímto hodnocením případného čtenáře odradit – Schamových víc než šest set stran vlastního textu a obrázků za přečtení jistě stojí. Pro někoho může být kniha skutečně strhující, pro jiného značné skoky v čase, prostoru i tématu můžou být překážkou (sám jsem anglický originál prostě nebyl schopen dočíst). Vedle množství shromážděného materiálu je pak třeba vysoce ocenit Schamovu schopnost – a v anglosaském kontextu vůbec i ochotu – pohybovat se nejen na vlastním a francouzském „dvorku“, ale i na německém, nebo dokonce polském. Takovou knihu je opravdu dobré mít doma.

Simon Schama (1945) je britský profesor historie a dějin umění na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, přednášel rovněž v Cambridgi, Oxfordu a na Harvardu. Napsal řadu knih, z nichž „Občané. Kronika francouzské revoluce“ vyšla i v češtině (2004). Knihu „Paměť a krajina“ (Landscape and Memory) vydal v originále už v roce 1995. V anglosaském světě je znám i jako autor televizního dokumentárního seriálu BBC „A History of Britain“, působil i jako kulturní kritik New Yorkeru.

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 03/2008.

Karel Stibral
Autor je estetik a historik biologie, odborný asistent na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně a katedře filozofie PřF UK v Praze.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist