http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/postmoderni-krajinne-revoluce
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Postmoderní krajinné revoluce

1.11.2005
Naše krajina nemá nějaký stabilní, neměnný, ideální tvar, který byl dosažen před příchodem člověka a který my můžeme už jen více či méně zachovávat, nebo ničit. Naopak! Česká krajina je neustále se měnící, složitý a členitý proces, který je už od neolitu „sjednáván“ v neustálé součinnosti s člověkem. To je asi (zjednodušeně řečeno) základní teze pěkné knížky Krajina a revoluce od kolektivu autorů mnoha oborů v čele s geobotanikem Jiřím Sádlem (viz také rozhovor v EkoListu 01/2005).
 
Kniha je tedy do určité míry i jakousi polemikou s představou nějakého nezasaženého, „původního“ stavu krajiny, který by bylo možné prohlásit za ideál. A k tomuto stavu pak směřovat i ochranářské aktivity – ať už ve smyslu nějaké konzervace či naopak cíleného návratu. Autoři nám přibližují vývoj naší krajiny od nejstarších kulturních dob, přes středověk, až k naší době. Snaží se sledovat a popsat určitá ucelená období a největší zlomy, revoluce, mezi těmito érami. Od krajiny, která obklopovala neolitika při jeho příchodu, se při četbě dostáváme k velkému zlomu v době pozdního středověku, následně ke krajině, která obklopovala člověka baroka, a nakonec ke změně současné. Ta je podle autorů od neolitu vlastně největší, protože dnes relativně náhle končí zemědělské (neolitické) vztahování se ke krajině.

Nelíbí? Prosím vás! To je jen nezvyk... (Bourání Libkovic, první polovina devadesátých let minulého století.)
Foto: Ibra Ibrahimovič

Z časového nadhledu šlo v krajině o neustálý „tok“ změn, kdy se především les i bezlesí, ale i vodní plochy či lidská sídla různě rozpínaly a ubývaly (např. nejméně lesa bylo okolo roku 1700), a tato mozaika se mohla, ale i nemusela pod vlivem člověka měnit. Změnami pak procházely i jednotlivé typy porostů – jinak vypadal les, ve kterém se páslo či bylo získáváno dřevo a větve na otop a píci, jinak ten, ve kterém se lovilo, jinak ten, který obhospodařuje dnešní lesník. Pochopitelně si nemusíme představovat tyto změny jako nějakou „permanentní revoluci“, ale důraz na dynamičnost, proměnlivost je zde patrný. Tyto metamorfózy krajiny mají pouze různé tempo a čas, kdy se v něm střídají etapy stability s epizodami rychlých změn a zvratů.

Vývoj krajiny podle autorů nejde ani k lepšímu, ani horšímu, to jsou prý teprve naše citové intervence. „Krajina se nezhoršuje, ale prostě jen mění způsobem, na nějž nejsme připraveni. Možná tedy není důvod ke znepokojení a rozčarování ze současné tváře naší krajiny; jde jen o nezvyk. Co selhalo, není krajina a my jako její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme to vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení. Rodící se krajině nerozumíme a nechceme rozumět … (ale) krajina je taková, jakou jsme ji udělali – patrně si ji zasloužíme, a dobře zasloužíme, ne jako trest. Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi – to je asi nejlepší, jak se k ní zachovat.“ (s. 220). Takové věty nalezneme na závěr knihy jako jakési poselství autorů – pro mnohé ochranáře určitě kontroverzní.

Proměnlivý text

Mozaikovitá, proměnlivá a s občasnými zvraty ale není jen krajina, kterou nám autoři nabízejí, ale i samotná kniha. Střídají se v ní různé typy a formy sdělení, diskursů, a to od v zásadě vědeckého či populárně vědeckého výkladu po vyprávění a vtip. Mísí se tu srovnávání vědeckých hypotéz a argumentace s nimi spojená s výkladem vlastní interpretace nebo s kratšími, téměř uměleckými pasážemi impresí (s. 83). Najdeme tu vyprávění vlastních zážitků z hospody a hned vedle suchý výčet druhů a faktů. Vlastní kapitoly o obecně probíhajících změnách jsou pak doplněny i „případovými studiemi“ od Íránu po Jičín. Vzhled knihy, ale vlastně i způsob nazírání na krajinu dotvářejí i pěkné fotografie Jana Daňhela. Opravdu postmoderní text!

Jen škoda že nikde není uveden podíl jednotlivých autorů – je zde znát ruka Jiřího Sádla, ale nevím, proč autoři podlehli zvyku hromadného autorství přírodovědných textů, když např. kapitola o baroku byla publikována pouze dvěma z nich (Sádlo, Hájek). Stačilo přece uvést původní autorství do ediční poznámky. Možná také škoda, že text nebyl doplněn o mapky či nákresy (např. průřez jezírkem Vladaře, obrázek proměn les-bezlesí), které by v dnešní vizuální době usnadnily představované modely. Knize by vůbec prospěl o trochu větší formát, který by usnadnil přehlednost. (Pozn. red.: Podle Václava Cílka volil hlavní autor a editor Jiří Sádlo publikaci záměrně bez obrázků – ty jsou prý pro blbce.)

Co se týče některých tezí, nejsem si zrovna jist tvrzením, zda si opravdu máme jednoduše zvyknout na všechny změny, které v naší krajině probíhají – o světovém měřítku při zaujetí tohoto postoje ani nemluvě. To nic ale nemění na tom, že výsledek je nadmíru zajímavé i zábavné čtení, které lze jen doporučit.

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 10/2005.

Karel Stibral
Autor je asistentem na katedře dějin a filozofie přírodních věd PřF UK v Praze a také ilustrátorem EkoListu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist