Příroda jako památka
Co se týká širších souvislostí, postoj člověka k přírodě byl vždy ovlivňován jeho kulturní zkušeností a naopak postoj k památkám či přímo uměleckým dílům byl ovlivňován chápáním přírody a místem člověka v ní. Vzpomeňme například, že hory, dosud terén považovaný za nehodný zájmu, šeredný a nebezpečný, se na počátku 18. století staly předmětem zájmu především jako ruiny dávného světa před potopou. Tomu předcházel barokní zájem o ruiny lidských staveb, především antických. První pokusy přírodu chránit pro ni samotnou (nikoli z důvodů užitkových) zase vycházely od romantiků, kteří na ni často rovněž hleděli jako na památku minulých epoch. První, kdo použil spojení "přírodní památka", byl velký romantický přírodovědec a cestovatel Alexandr von Humboldt při pohledu na pralesní stromy v Jižní Americe. On taky poukázal na ohrožení původních lesů a potřebu je chránit. O nějakou ochranu biodiverzity se ale tenkrát nejednalo (to je pojem i představa značně pozdější), šlo opět o ochranu objektů, upomínajících k dávné historii. Jak za chvíli uvidíme, i pro Rieglovu teorii jsou vzájemné odkazy památek a vůbec lidské kultury k přírodě významné.
Kniha Aloise Riegla "Moderní památková péče" sestává z textu Moderní kult památek z roku 1903 a kratší stati Nové směry v památkové péči (1905). Obě jsou doplněny kvalitní studií Iva Hlobila, která zachycuje Rieglův další vliv a vývoj památkové péče v Čechách až do současnosti. Kniha představuje jednu z nejzásadnějších prací v dějinách památkové péče, velmi významnou i pro naše země, protože Riegl se teoreticky i prakticky podílel na formování péče o památky v Rakousku-Uhersku, tedy i u nás.
Pro důvody, proč vůbec památky chráníme, ale i pro způsoby, jakým to děláme, je zásadní hodnota, jakou jim přiznáváme, čeho si na nich ceníme. Pochopitelně, samotný fakt ochrany památek není samozřejmý (což platí ještě víc u ochrany přírody) a v evropské kultuře prošel delším vývojem - už v antickém Římě najdeme zájem staré umělecké předměty sbírat, případně pečovat o objekty připomínající významné události. Skutečná památková péče se ovšem podle Riegla zrodila až v italské renesanci, která jednak vědomě uznala hodnotu památek epochy minulé (samozřejmě antické) a současně přijala zákonná opatření na jejich ochranu. Vrcholu pak dosáhl kult památek v 19. století, které plně docenilo význam historické hodnoty a které i výrazivo svojí architektury založilo na slozích minulých epoch (novogotika atd.).
Riegl široce rozepisuje a analyzuje jednotlivé hodnoty, pro které si určité památky ceníme. Jde o hodnotu pamětní a hodnotu přítomnostní, kterou dál dělí na užitkovou (zjednodušeně řečeno schopnost plnit nějakou funkci i v současnosti) a uměleckou (tu dál dělí na hodnotu novosti a relativní umělecké hodnoty). Tyto hodnoty pochopitelně můžou být ve sporu jedna s druhou i s hodnotami pamětními. Do hradu je dnes třeba zavést elektřinu, ale vedení poruší historickou hodnotu původní stavby, nemluvě o estetickém dojmu z vypínačů vedle brnění a žárovek ve starém lustru.
| Alois Riegl (1858-1905) - studoval filosofii a historii, věnoval se především dějinám umění. Jeden z hlavních představitelů tzv. Vídeňské školy. Pracoval v Muzeu pro umění a užitné umění, byl profesorem Vídeňské univerzity, napsal řadu spisů o umění i teorii památkové péče, ke konci života byl profesionálním památkářem. Zájem o jeho dílo prochází periodami kritiky i zájmu - v poslední době zájem stoupá. |
Pamětní hodnota se dělí dál na tři, v čase se postupně vynořující hodnoty. První se podle Riegla objevuje záměrná památková hodnota, cíleně upomínající na určitou událost. Mnohem zajímavější je však spor mezi následující hodnotou historickou a ještě pozdější hodnotou stáří. Historická hodnota vzbuzuje zájem o jednotlivou událost nebo období v historii (třeba určitý hrad je dokumentem středověké pevnostní architektury, středověkého chápání světa, technických postupů, ale i místem, připomínající osobu Karla IV.). Od 17. století však lze vystopovat stále sílící hodnotu stáří - hodnotu, která je silně spojená s činností přírody. Najednou se totiž objevuje zájem o už výše zmiňované ruiny a zbytky lidských děl. Podle Riegla totiž stopy stáří působí konejšivě jako svědectví zákonitého běhu přírody, kterému je podřízeno každé lidské dílo. Ostatně veškerá umělecká činnost není podle něj nic jiného než shrnutí v přírodě roztroušených prvků do celistvého, ohraničeného celku. Mohli bychom tedy říci, že umělecké dílo je podle Riegla organismem, který podléhá podobným zákonům jako organismy živé, tedy i smrti a rozkladu.
Smysl stárnoucích památek nespočívá v původním určení díla, ale spíš v tom, že v pozorovateli "vzbuzuje představu zákonitého koloběhu vznikání a odumírání, vyvstávání jednotlivého z obecného a jeho přirozené postupné navracení se v obecné".
Odlišné preferování hodnoty stáří a historické hodnoty má samozřejmě fatální vliv na to, co s konkrétní památkou uděláme. Dáváme-li přednost historické hodnotě, budeme se snažit o její co nejúplnější rekonstrukci, aby nám lépe přibližovala minulou epochu, a za rušivou budeme považovat každou změnu, která poškodila původní formu - tedy třeba pozdější přestavby a vlivy přírody. Historická hodnota je tím vyšší, čím víc se stav památky blíží stavu bezprostředně po jejím vzniku, vše pozdější je bráno jako poškození. Dáváme-li ale přednost hodnotě stáří, ponecháme památku osudu, případně ji, pokud je už rozklad velmi pokročilý, zakonzervujeme (přece jen v nás představu času a pocit malebnosti vzbuzuje spíš hradní zřícenina polorozpadlých věží a hradeb než pouhá halda opracovaného kamení).
Riegl v návaznosti na Johna Ruskina (ten považoval už před polovinou 19. století restaurování památek za jejich ničení) dává přednost hodnotě stáří a domnívá se, že ve 20. století se stane hodnotou hlavní. Zdůrazňuje, že člověka tohoto století těší především pozorování přírodního koloběhu. Pojetí uměleckého díla jako organismu ho pak vede k tomu, že spatřuje v památce část vlastního života a každý zásah do ní pociťuje rušivě, neesteticky, stejně jako do těla svého. Organismus má "svobodně dožít a člověk ho může nanejvýš uchránit před předčasným skonáním", nikoli ho "násilím" udržovat při životě. "Jeví se, že vládě přírody, včetně její zničující a rozkladné stránky, která je chápána jako ustavičné obnovování života, je vyhrazeno stejné právo jako tvořivé vládě člověka." Právě tady Riegl dodává, že zejména u germánských národů podobné rysy kulturního života, které vedly k ocenění hodnoty stáří, vedly i k rozšíření ochrany na památky přírodní - tedy jednotlivá zvířata, rostliny, lesy, ale i krajinu vůbec.
Tuto myšlenku pak rozvádí i v dalším textu, kde se zamýšlí nad tím, proč přírodní památky neomezujeme pouze na jejich výskyt v kulturním kontextu, např. národním - tedy proč nechráníme například jen lípu zasazenou našimi předky, ale proč ochranu vztahujeme i na zcela volně rostoucí stromy nebo skály. Protože i v nich "ctíme svědectví minulého bytí, života a tvoření, ale pochopitelně nikoli bytí národa a také ne bytí lidstva … nýbrž bytí přírody," píše Riegl a dodává vysoké ohodnocení naší péče o přírodu: "Kult přírodních památek překonává poslední pozůstatek egoismu (egoismu vztahujícímu se k lidstvu). Tím, že se podílí na uplynulých osudech přírody, která stojí vně člověka, dosahuje kult přírodních památek naprostého altruismu. Kult přírodních památek je zcela oproštěn od jakýchkoli zájmů."
Úsilí chránit zvířata i památky má podle Riegla jeden společný kořen - tím je rozhodující přání vyhnout se něčemu, co zraňuje naše subjektivní cítění. Toto cítění je nezávislé na estetickém či historickém vzdělání, či přísně vzato na rozumových úvahách, ale je spíš spřízněné s náboženským cítěním. Vždyť taky na jednom místě zmiňuje, že hodnotu stáří vidí jako naplňování křesťanského principu pokorného odevzdání se do vůle Všemohoucího, jíž by bylo rouháním se bránit.
Je třeba ovšem říct, že Rieglova předpověď o stoupajícím kultu stáří se nevyplnila, dokonce tato hodnota ustoupila. Jak poznamenává Ivo Hlobil v závěru, druhá světová válka po sobě zanechala tolik ruin, že Evropané chtěli naopak vše připomínající zánik zahladit - příkladem budiž v zásadě kompletní znovuvybudování mnohých německých měst do jejich vyleštěné "středověké" podoby. U nás, přes relativní zachovalost, byla tato tendence víceméně přejata. Chátrání památek za komunistů taky přispělo spíš k tendenci zrenovovat po sametové revoluci, co jen bylo možné (až do vytvoření sterilního centra Prahy nacpaného kýčovitými krámky). Nechci však psát o dalším vývoji památkaření či vlivu Riegla - to si můžete přečíst v doslovu sami, najdete v něm i spoustu odkazů na další literaturu. Spíš bych chtěl zvýraznit některé paralely mezi ochranou přírody a památek - a rovněž chápáním hodnot.
Je charakteristické, že v ochraně přírody převládá víceméně podobné ladění jako u památkářů, kteří dávají přednost spíš hodnotě historické - a ve výsledku tedy kromě konzervování i rekonstruují. I ochranáři mají tendenci zachovávat nějaký daný stav, nebo dokonce snahu se vracet k jakémusi ideálnímu stavu dřívějšímu (např. "barokní krajině" nebo krajině 19. století). Proto kosí, kácí, vytrhávají, nechávají spásat vegetaci tam, kde by "volná ruka přírody" způsobila "škody".
Evidentně zde hraje roli i to, že se tak chrání něco, co má lépe vykazatelnou, "objektivní" existenci. Snažím-li se památku či krajinu zachovat v "původním" stavu, můžu se zaštítit výsledkem, který je dobře prokazatelný, popsatelný, dokonce spočitatelný (třeba výskyt druhů). Snadněji vykazatelná (což není v rámci všeobecné byrokracie žádná podružnost) je ale taky činnost - co by zbylo z ochranáře a památkáře, když by se stal pouhým divákem, jehož prací by bylo nedělat "nic"?
Hodnota stáří u památek, tedy nechání volné ruce přírodě, stejně jako bezzásahové hospodaření v rámci krajiny se ovšem vykazují mnohem hůř. Zejména v případě památek totiž mnohem víc záleží na míře emotivního naladění - dávám přednost pocitu koloběhu přírody, představám (času apod.) před památkou coby věcí, tedy zdrojem poučení, dokumentem, ale i komerčně využitelnějším objektem. Představme si louku zarůstající hložím: "měřitelná" biodiverzita se sníží, protože zmizí brouk XY, a není to vlastně ani památka na dědečkovo hospodaření …
Určitě bych se přimlouval za větší význam přikládaný hodnotě stáří (a to nejenom proto, že se mi vypulírované památky ani pokácené stromy příliš nelíbí). Tato hodnota je sice zdánlivě subjektivní, ale to jsou přece všechny ostatní hodnoty taky. To, že něco je měřitelnější, a tedy "objektivnější" (např. výskyt brouka), ještě neznamená, že není subjektivní naše rozhodnutí přikládat tomuto zjištění hodnotu (o kulturní podmíněnosti viz citovaný esej Davida Storcha). Rovněž si myslím, že hodnota stáří a ohodnocení vlastní cesty různých procesů je obecně znakem určité vyspělosti kultury a civilizace, jež je schopná nahlédnout i hodnotu zániku a změny a která se křečovitě a majetnicky nedrží pouze "dobytých pozic". Jistě není náhoda, že melancholie provázející uplývání či krásu zániku se objevuje v řadě vyspělých kultur - např. v Japonsku nebo Číně. Současná evropská kultura se svým kultem mládí a zdraví, vysloveným strachem ze smrti a zániku je svým způsobem umělá, přehlížející a popírající svoji tisíciletou zkušenost.
Je třeba jen s povděkem kvitovat, že i v ochraně přírody se objevuje tendence "nechat věci být", ať už jde o radikálnější formu třeba u hnutí VLK na Slovensku nebo mírnější formu v Šumavském národním parku. Vždyť ono je opravdu zjevné, že nechat stát "mrtvé" stromy na Šumavě není jen problém ryze přírodovědecký, ale kulturní - vzpomeňme na reakce řady kritiků, mj. prezidenta Klause. Jako by zde byl strach ze smrti, zániku a jimi podníceného pocitu ošklivosti.
Nechci pochopitelně vzbudit dojem, že hodnota stáří uplatňovaná na památku je zcela paralelní obdobné situaci v krajině. Je to evidentní už z výsledku - nechám-li svému osudu památku, zanikne zcela, pokud louku, zanikne ve své původní podobě, ale jistě po ní (alespoň u nás) nezůstane poušť. Naopak zánik v přírodě v nějakém širším měřítku, např. na úrovni druhu, je fatálnější - hrad podle nákresů přinejhorším postavím znovu, dronteho mauricijského už nevypěstuji ani náhodou.
Zároveň nezapomínejme, že jsou tu podle Riegla i jiné hodnoty - třeba přítomnostní užitková hodnota má velkou roli i při postoji k přírodě (zdroj dřeva a vody). Významná je u památky i hodnota umělecká, u přírody pak přeneseně estetická. Taky bych nechtěl vzbudit dojem, že jsem zcela na straně hodnoty stáří - je asi lepší rozhodovat případ od případu. Pokud je naše rozhodování opravdu založeno na kultuře, nevidím důvod, proč by se třeba neměla zachránit určitá kosenka nebo měl nechat rozpadnout každý hrad (to ani Riegl neměl na mysli). Určitě by bylo poněkud zvláštní (a vlastně velmi náročné) nechat přírodě v tak kulturní krajině, jako jsou Čechy, zcela volnou ruku. Stejně tak by se v rámci "užitkovosti" ovšem nemělo dovolit každému architektovi zohyzdit krajinu či město další krabicí. V této souvislosti mě poněkud děsí názory třeba Stanislava Komárka, jenž v některých svých esejích propaguje zavedení památkové péče jako v současné Číně: rozuměj kromě pár hlavních památek se vše přebourá a zastaví betonovými mrakodrapy, což ostatně navrhoval už Karel Teige udělat s Prahou. Spíš bych se klonil k přístupu, který v některých oblastech nechává víc vůle i samotné přírodě nebo času - u památek určitá míra chátrání nevadí, nemusíme ovšem rovněž všude kosit dřív spásané louky nebo naopak sázet stromy všude možně. Každopádně doufejme, že si naše ochrana přírody nevezme příklad z čínské památkové péče, snad alespoň tohle z našeho kulturního dědictví v Evropě udržíme.
Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 408/06/0950 a projektu Národního programu výzkumu II., číslo 2B06126.
reklama
