http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/priroda-v-barvach-chorobnych
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Příroda v barvách chorobných

1.3.2007
U příležitosti představení tzv. hodnoty stáří, kterou ve svém díle uvedl teoretik památkářství Alois Riegl, jsem se v EkoListu 12/2006 snažil ukázat, jaký estetický význam pro nás stáří, ba zmar a umírání v krajině má. Teď mi na pomoc přichází i zajímavá výstava o dekadenci.
 
Pokušení svatého Antonína
Pokušení svatého Antonína.
Kresba: František Kobliha

Český kunsthistorik Petr Wittlich ve své výborné knize „Umění a život. Doba secese“ (1987) spojuje určité odeznění zájmu o přírodu v evropské kultuře s dekadencí, která projevovala pohrdání vším přírodním a přirozeným a cenila si především rafinované aristokratické kultury a civilizace. Klasickým příkladem může být hrdina knihy Naruby od Jorise Karla Huysmanse, který říká, že „příroda se už přežila, znavila definitivně odpornou uniformitou svých krajin a svých nebes … trpělivost rafinovaných“, a navrhuje nahradit co možná nejvíc z přírody umělostí – měsíční svit elektřinou, skály a stromy kašírovanou papírovinou, vodopády hydraulikou. Vždyť i zdánlivě nejkrásnější výtvor přírody – žena – se nevyrovná kráse nových parních lokomotiv! Jak dobře upozorňuje Wittlich, dekadenti zde předjímají pozdější „supercivilizační“ programy avantgard, které opěvovaly moderní pokrok, techniku i nové formy inženýrství – dodejme, že nejen technického, ale i sociálního. S trochou nadsázky bychom jistě mohli hovořit přímo o zlomu v dosud (v průběhu 19. století) stále stoupajícím zájmu o hodnoty i krásu přírody.

Přesto se dá ale říct, že dekadence navazuje na, nebo dokonce dotahuje určité tendence ve vnímání přírody, které byly v evropské novověké kultuře tradiční. Jde například o ocenění ruin (na které navázalo ocenění hor), melancholických scenérií plných zmaru, přemáhající a násilné stránky přírody, ale i o ocenění fantaskna a grotesknosti.

Všechny tyto polohy jsou k vidění na právě probíhající, velmi zdařilé výstavě věnované dekadenci „V barvách chorobných“, která se koná v Obecním domě v Praze a brzy se má přesunout i do brněnské Moravské galerie.

Ne že by byla přímo sama krajina exkluzivním námětem obrazů dekadentů, na výstavě je ale dobře vidět, jak významnou součástí řady výtvorů těchto umělců je. Dekadence navazuje na už od romantismu silné pojetí krajiny jako výrazu duševních hnutí člověka, ale dovádí dál i zkušenosti z naturalismu. Vystavené krajiny proto nabízejí tajemné a temné scenérie, které můžou navazovat na konkrétní krajiny, ale i zcela fantaskní scenérie jakoby z jiných planet, plné podivné vegetace. Krajina slouží jako pozadí k výjevům z ďábelských scén plných démonů, nahých žen, běsnící smrti, ale i ironických „pohádkových“ strašidýlek nebo naopak tajemné a nedefinovatelné spirituality.

Expresivní hlava
Expresivní hlava.
Kresba: Jaroslav Panuška

Běsi a démoni přírody
Dekadenti se obracejí především ke krajinám a přírodě, které člověka přemáhají svojí temnotou a divokostí, ba děsí démonickými bytostmi, které se rodí v jejich stínech. Není to ani malebná či bukolická scenérie, ani příroda racionality vědeckého typu, ale děsivá a přitom obsesivně přitažlivá příroda plná zmaru a tajemných sil, které se manifestují tu v podobě fantaskních i pekelných bytostí, tu v podobě fantaskních organických tvarů. Příroda je opět sídlem duchů a mimolidských bytostí, teď však už většinou nikoli v podobě sladkých biedermeierovských trpaslíčků, ale démonů, ďáblů a upírů. Protože však nezbytnou výbavou dekadentů byla ironie a vtip, je tu stále přítomen i nadhled a humor, byť často je to jen úšklebek. Je to ovšem i příroda svázaná se smrtí, jíž schází vysvobození a spasení, je to i krajina, která je jen zhmotnělou podobou nočních můr a nevědomých sil člověka – Freud právě před koncem 19. století přišel s objevem nevědomí, dekadenti ale leccos zahlédli i ve svých stavech navozených halucinogeny nebo díky médiím tehdejších spiritistických seancí. I už zmiňované, tradičně nejkrásnější a nejdokonalejší dílo přírody, žena, je v dekadenci často představováno především jako Salome či Judita, s uříznutou mužskou hlavou, jako femme fatale tančící svůj vítězný tanec.

Dekadence tak naše vnímání krajiny i přírody obohacuje o ocenění krajin spojených s chorobou, konečností a smrtelností, ale i o ocenění „krajin duše“ spatřených ve vytržení mysli – ať už náboženském, spirituálním nebo navozeném pomocí alkoholu či opia. Evidentně tak dotváří pojetí romantiků, kteří oproti dřívějšímu vidění přírody jako harmonické idyly zdůraznili a ocenili i její děsivou a temnou, „noční“ stránku (Nachtseite).

Všechny výše jmenované aspekty najdeme např. v díle Josefa Váchala, který je na výstavě jedním z nejzastoupenějších autorů a který je dnes stále oblíbenější a „živější“ autor – v neposlední řadě díky svému pojetí temných šumavských hvozdů. Najdeme u něj okouzlení tajemnými stránkami a démoničností přírody, což souvisí s jeho zájmem o satanismus a spiritismus, najdeme u něj však i groteskní a pitvorné démony, což souvisí s jeho ironičností a vtipem.

V každém případě nejen dílo Váchalovo, ale celá výstava ukazuje, jak mylná byla slova F. X. Šaldy, který českou dekadenci hodnotil jako „životně chudou a bezobsažnou“ – alespoň ve výtvarné oblasti v Obecním domě dobře vidíme, jak je to nepatřičné hodnocení. A to nejen kvůli kvalitě samotných obrazů, kreseb i grafik, ale i kvůli evidentnímu zájmu mladších návštěvníků. Naopak máloco je dnes z české kultury tak živé jako právě chorobná a odmítaná dekadence, jejíž autoři zvesela tančí na hrobech tehdejších akademiků (samozřejmě v podobách jízlivých kostlivců). Jednoduše řečeno: výstava se zdařilou koncepcí, výborným výběrem, architektonickým řešením i kvalitním a obsažným katalogem vás jistě svoji temnotou potěší!

Dekadence – směr nebo umělecké období rozvíjející se ve světě především v 90. letech 19. století, provázené pocitem civilizačního úpadku, aristokratického odporu vůči vulgárnímu demokratismu i materialismu, odporem vůči měšťanské morálce a tabuizovaným otázkám, zejména v sexuální nebo náboženské oblasti. Příznačné jsou pro ni taky chorobnost, slabost, pasivita, umělost, abnormálnost – šílenost i genialita, kritická skepse, ironie, extravagance i perverze, záliba ve smrti, melancholie, nárok na všeplatnost estetiky, elitárnost vkusu. Na výstavě jsou k shlédnutí především díla K. Hlaváčka, J. Váchala, J. Zrzavého, F. Drtikola, F. Kupky, F. Koblihy, J. Preislera, R. Teschnera, J. Panušky, F. Kavána, R. Jettmara, A. Brömseho, F. Jeneweina atd.

Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 408/06/0950 a projektu Národního programu výzkumu II., číslo 2B06126.

Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 2/2007.

Karel Stibral
Autor přednáší na katedře environmentalních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist