http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/s-vlky-hyneme-i-my
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

S vlky hyneme i my

1.1.2005
Přestože kniha zlínského spisovatele Antonína Bajaji Zvlčení na jaře letošního roku získala jedno z nejvyšších literárních ocenění v zemi, zůstává stále téměř bez ohlasu jak mezi literární veřejností, tak mezi sympatizanty přírody. Je to přitom dobře napsaná kniha, která ukazuje, že podstatné chvíle lidského života jsou hluboce provázány s časem přírody a že snaha podmanit si divočinu nás může stát duši.
 
Antonín Bajaja za Zvlčení obdržel cenu Magnesia Litera za rok 2003 v kategorii próza. Není bez zajímavosti, že ze tří dosud udělených cen za prózu se dvě velmi úzce týkají životního prostředí. Hned první ročník vyhrál Miloš Urban se zeleným románem Hastrman (viz EkoList červenec 2001). Urban v něm vášnivě hájí českou přírodu proti přepočítávání lesů a kopců na kubíky vytěžitelných surovin – jeho hrdina jak na běžícím pásu vraždí různé ministerské a báňské úředníky za bezohledné ničení Dokeské pahorkatiny. V roce 2002 se porotcům nejvíc líbila novela Emila Hakla O rodičích a dětech (ta o přírodě není, nestačí-li nám, že otec hlavního hrdiny pracuje v zoologické zahradě), o rok později pak cenu dostalo Zvlčení. Jeho tón je ale od Urbanova dost odlišný.

Autorovi se podařilo vykreslit život vlčí smečky.
Foto: Karel Brož

Beltýna a Ušál
Urban svým stylem působí rychle, hlavně v druhé části je naštvaný, místy agitační. Má to svůj význam, protože takovým tempem se mohou lépe ilustrovat ostré postoje ekologických aktivistů (které koneckonců hlavnímu hrdinovi připadají ještě málo radikální). Bajaja svůj příběh naproti tomu vede pomaleji, jako by víc vycházel z poklidněji plynoucího času beskydských hor, v nichž se děj knihy odehrává. (Atmosférou knihy i některými postavami se občas blíží Želarům Květy Legátové, je ale současnější.)

Setkávají se tu dvě rodiny – jedna vlčí, jedna lidská. Kniha ale není postavena jen na jejich vzájemném vztahu. I uvnitř rodiny lidské cítíme napětí, které plyne z jejího rozdělení na zjemnělou a zároveň citlivější městskou větev z Prahy a zemitou, ve vztahu k přírodě ale až příliš dobyvačnou větev moravskou. Na začátku se i trochu pletou postavy, chvíli je obtížné porozumět, kdo je čí teta nebo bratr, „vypravěč“ se navíc převtěluje do různých postav románu. S pokračujícím dějem se ale rozložení postav v paměti usadí a přes relativně složitou strukturu vyprávění se příběh postupně splétá dohromady. Z umně skládaných kapitol pak vystupují a v mysli zůstávají i jednotlivé epizody. Třeba ty, v nichž autor líčí Ester Patákovou, svéráznou bylinkářku, která s manželem Vinckem žije na samotě ve vzdáleném údolí zvaném Ráj.

Půvabné je však zejména vykreslení života vlčí smečky. Už jména jako Beltýna nebo Ušál se autorovi povedla, podobně se mu podařilo zachytit, jak se vlci chovají, jak se dorozumívají, ale i třeba jak se radují. Při čtení knihy není možné zapomenout, že jde o beletrii, i u té ale potěší, když se autor stará o drobnosti a necucá si je z prstu. Antonín Bajaja si s vyhledáváním podkladů dal práci. Podle Milana Orálka z Českého svazu ochránců přírody Bajaja s ochranáři o vlcích diskutoval hodiny. „Drobné nuance bych tam našel, ale jinak život vlků zobrazil celkem věrně,“ chválí knihu Orálek.

Zabíjení bolí
V závěru románu se vlčí a lidské osudy protnou. Je samozřejmě riskantní jednoznačně vykládat autorův záměr (dokonce pochybuji o tom, že on sám o nějaké jednoduché poselství usiloval), ale osobně knihu čtu jako působivé zobrazení, kolik bolesti přináší zabíjení divočiny. Možná to zní jako fráze, ale s vlky hyneme i my.

Vlci v ČR
Podle odhadů zaměstnanců CHKO Beskydy a ČSOP Valašské Meziříčí v ČR dlouhodobě žijí pravděpodobně jedna až dvě vlčí smečky. Počet je ale nejasný, protože vlci samozřejmě nerespektují státní hranice a pohybují se po relativně rozsáhlém území. Česká populace vlků je závislá na vlcích slovenských, zejména na těch, kteří žijí v oblasti Kysuce. Na Slovensku je od 1. listopadu do 15. ledna povolen odstřel vlků bez omezení. Proti tomu ostře protestují slovenští, polští i čeští ochránci přírody. Připojil se k nim i český ministr životního prostředí Libor Ambrozek. Protože je česká populace vlků závislá na kontaktu s vlky kysuckými, iniciovala před rokem Správa CHKO Beskydy jednání mezi českým a slovenským ministerstvem životního prostředí, jehož výsledkem je zákaz lovu vlků v části slovenské Kysuce. "Vlci by se měli ale chránit v oblasti podél celé slovenské hranice s CHKO Beskydy. Proto se pokusíme vyvolat další jednání o rozšíření tohoto území," říká beskydská zooložka Dana Bartošová.

Tato recenze vyšla v tištěném EkoListu v prosinci 2004.

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného EkoListu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist