http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/tak-takove-to-tenkrat-bylo
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Tak takové to tenkrát bylo?

1.5.2007
Nová publikace Lidé, krajina a zemědělství, kterou připravil kolektiv autorů zaměstnaných nebo spolupracujících s Národním zemědělským muzeem v Praze, nabízí formou fotografií a doprovodných textů pohled do vývoje českého venkova a zemědělství ve 20. století. V některých ohledech jde ale o pohled poněkud problematický.
 
Lepování proti mnišce, 20. léta 20 století
Lepování proti mnišce, 20. léta 20 století.
Foto: archiv Národního zemědělského muzea

V úvodu knihy je shrnut vývoj českého zemědělství v 19. a 20. století. Dalších 180 stran fotografií a textů je pak rozděleno do osmi tematických celků, v nichž se čtenář postupně seznamuje s vývojem hospodaření na polích, loukách, pastvinách, v sadech a zahradách, následuje chovatelství, lesnictví, myslivost, rybníkářství a rybářství. Další kapitoly se soustřeďují na minulý obraz a proměny venkovské krajiny (především intravilánu), ale taky na řemesla a ostatní činnosti typické pro český venkov v minulosti.

Jednotlivé kapitoly se však svou kvalitou liší – mezi ty vydařené patří především Lidé, sady, zahrady a Rybářství a rybníkářství, které působí uceleně a přehledně. Odrážejí nejen vývoj v minulosti, ale i současný stav a věnují se rovněž environmentálním aspektům popsaných činností. Podobně je tomu u ukázek vývoje a zániku řemesel a u kapitoly věnované chovu zvířat, v níž je pomocí snímků přehledně analyzován vývoj v průběhu jednoho století. Po textové stránce by si však zasloužila víc pozornosti etika intenzivních chovů, o níž v kapitole není ani slovo. V posledním oddílu nazvaném Lidé a kultura v krajině je vykreslen působivý, i když místy poněkud idealizovaný pohled na venkov v první polovině 20. století s jeho charakteristickými prvky, jako jsou např. drobné sakrální památky, a taky s typickými činnostmi, z nichž některé v průběhu minulého století zcela nebo téměř vymizely – jde například o procesí, sběr bylin, draní peří a další.

Chybí některé fotografie…

Naopak jistým zklamáním může pro čtenáře být hned první kapitola Lidé a půda, která sice sleduje i další zpracování zemědělských plodin, avšak volbou a kombinací fotografií a textů působí trochu chaoticky a neúplně. Je na škodu, že se většina jejího textu jen okrajově zabývá vývojem zemědělství a venkovské krajiny na konci 20. století. Charakteristika vývoje zemědělství tak velmi často končí u jednotného družstevnictví a například o ekologickém zemědělství je tady pouze jediná zmínka v souvislosti se starými krajovými odrůdami v kapitole o sadařství.

V úvodním textu si autoři snaží vytvořit alibi zprvu pochopitelným tvrzením, že výběr fotografií nemůže zcela vypovídat o skutečném stavu sledovaného tématu. Je však zarážející, že v jejich výběru není jediná fotografie z období kolektivizace, která by zachycovala tak typickou likvidaci solitérní, liniové či skupinové zeleně, rozorávání mezí a cest, zahrnování úvozů, erozi na zorněných a scelených svazích, ani fotografie zdevastovaných hospodářských staveb (v knize jsou jen ukázky meliorací). Nevěřím tomu, že by se v archivu Národního zemědělského muzea alespoň fotografie zachycující likvidaci zeleně nebo rozorávání mezí nenašla.

Podobně autoři sice tu a tam poukazují na některé negativní vlivy intenzivního zemědělství, často se ale vyhýbají jejich konkrétnější kritické analýze.

Rovněž výklad způsobů hospodaření a obrazu venkovské krajiny před kolektivizací je v několika ohledech neúplný, nepřesný a nezřídka taky značně idealizovaný. Je třeba si uvědomit, že přes značný stupeň udržitelnosti byla se zemědělstvím vždy spojena jistá míra negativních aspektů – ať už šlo o nepříznivé vlivy lesní pastvy, o nadměrnou pastvu, o vypalování lesů a orbu po spádnici, které zvyšovaly erozi a přispívaly k následným splachům úrodné půdy a zanášení koryt toků, nebo o jiné vlivy. V knize o tom čtenář nenajde ani náznak.

Technologie hrazení, 1900
Technologie hrazení, 1900.
Foto: archiv Národního zemědělského muzea

Bohužel se autoři dopouštějí i matení pojmů, když v souvislosti s intenzifikací v období kolektivizace hovoří o změně vztahu k přírodě. U zemědělce totiž šlo především o vztah k půdě, jenž určoval jeho hospodaření a znamenal cit pro konkrétní prostředí získaný dlouholetým hospodařením předávaným z otce na syna. Proto byl vztah k půdě chápán rovněž jako spravování dědictví předků a zároveň motivoval zemědělce k udržitelnému hospodaření, aby půda mohla být dál předána potomkům. Vztah k půdě tedy není možné u zemědělců zaměňovat za vztah k přírodě. Ten byl zcela jiného charakteru – zemědělec s přírodou (divočinou) odnepaměti především bojoval, jeho základní starostí bylo uživit svou rodinu, a proto se snažil (ostatní) přírodu z obhospodařovaných pozemků co nejvíc vytlačit. Jako vedlejší produkt své činnosti vytvářel kulturní krajinu, přičemž dlouhou dobu se jednalo o poměrně udržitelné ekosystémy – především díky tomu, že tehdejší hospodář byl omezen technikou a technologiemi, které používal. Tím ale samozřejmě nevylučuji, že existovali i hospodáři, kteří k přírodě a krajině přistupovali odpovědně.

…a kritické zhodnocení

Že se nenašly fotografie, které by dokumentovaly některé negativní aspekty hospodaření v období před kolektivizací, je dobře možné. Je totiž pravděpodobné, že dlouhou dobu nebyly tyto jevy ani zaznamenávány. V tom je taky třeba spatřovat hlavní problém při vytváření obrazu určité doby s pomocí takového média, jakým je fotografie. O to víc by měl být v textu kladen důraz na přesnou analýzu – text by měl v tomto případě fotografie nejen doprovázet, ale taky kriticky doplňovat. Možnost kriticky hodnotit období před kolektivizací přitom nabízí například kniha Napojme prameny profesora Vladimíra Úlehly, jež byla napsána v období druhé světové války a jako jedna z prvních zmiňuje negativní aspekty hospodaření v 19. a v první polovině 20. století.

Jisté rozpaky budí rovněž grafická podoba knihy. K černobílým fotografiím, mimochodem velmi kvalitně otištěným, bylo podle mého názoru nevhodně zvoleno nejednotné černobílé pozadí. Celkový dojem z knihy je tak rozporuplný. Je v ní sice výstižně vylíčen vývoj řady oblastí zemědělství a života na venkově v průběhu 20. století a obsahuje mnoho velmi zajímavých fotografií, zároveň ale publikace postrádá hlubší analýzu vztahu mezi člověkem (respektive zemědělstvím) a krajinou.

Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 4/2007.

Radim Lokoč
Autor je doktorandem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 2B06126.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist