Umělci a poutníci

Už loni jsme psali (viz EkoList 07/2005) o zdařilé výstavě „Od země přes kopec do nebe“, kterou připravil kurátor a kunsthistorik Jiří Zemánek pro litoměřickou galerii. K této výstavě o poutnictví už existuje katalog a v květnu byla navíc mírně obměněná expozice otevřena v galerii v Klatovech-Klenové. Katalog shromažďuje zajímavé texty „kroužící“ z různých stran kolem pěšího putování krajinou (i kolem různých dimenzí, které takový typ pohybu, nebo lépe řečeno vztahu, navozuje). Jako ústřední stať zde najdeme Zemánkův text „O spojování země s nebem“, který nás vede vzájemným prolínáním chůze, umění a specifickým prožíváním krajiny, který z toho plyne. Ukazuje, že už od 18. století, především však od dob romantismu, si umělci nacházejí prostřednictvím pěší chůze nový vztah ke krajině, uvědomují si ji znovu a jinak – především ji intenzivněji prožívají, projektují do ní své city, ale chápou ji i jako zhmotnělou duchovní dimenzi, dílo Boží či chrám. Vše pak zprostředkovávají prostřednictvím svých děl i ostatním. Zemánek se zastavuje jak u konkrétních dobových změn a zvláštností, tak u jednotlivých umělců a nabízí nám k pochopení díla umělců starších i zcela současných, před kterými už někteří můžou stanout v rozpacích.

Caspar David Friedrich: Poutník nad mořem mlh, 1818. Snad nejznámější Friedrichovo dílo je zřejmě pohledem ze saského Švýcarska směrem do Čech na Růžovský vrch.
Foto: Caspar David Friedrich/Repro: EkoList

Jako jeden z ústředních a v současnosti obnovovaných vztahů ke krajině se jeví právě vztah duchovní, spirituální, chcete-li náboženský. Toto (staro)nové prožívání krajiny je zřejmé nejenom ze Zemánkova textu, ale i z příspěvků Václava Cílka nebo Marka Pogačnika. Rozjímavý charakter chůze v krajině je pak podtržen úryvkem z knížky Chůze Henryho Davida Thoreaua, esejí Davida Abrama (viz EkoList 10/2005) a texty několika současných českých umělců.

Právě na nich i jejich „výtvarných“ dílech je dobře patrný obrovský posun, k jakému od 19. století v umění došlo a co všechno nového nám může nabídnout. Výtvarníci se už nesnaží o prostou nápodobu „skutečnosti“ či předkládání idejí prostřednictvím kombinace prvků napodobujících viděné objekty, ale snaží se jít mnohem hlouběji. Nechávají spolutvořit i vlastní krajinu nebo přírodu a výtvarné umění neomezují na zrakový smysl (např. u Miloše Šejna hraje velkou roli hmat). Pokoušejí se o už zmiňovaný průnik duchovní dimenze s uměním, usilují spíš jako filosofové promýšlet nové vztahy k přírodě i krajině (často právě chůzí v ní).

V příklonu k duchovnu se moderní umění vlastně jen vrací k těsnému spojení s náboženstvím a kultem ve valné části své historie, zjevně však jde o velký posun. Kromě samozřejmé změny v technických postupech či vůbec definici, co za umění považovat, je například zajímavé, jak malou roli dnes pro evropské umělce hraje tradiční křesťanství. Často jako by se vztahovali spíš k nepojmenovatelné „duchovní dimenzi“ krajiny, obsahující v jádru víceméně pohanský prvek. Nebo dokonce přímo programově vycházejí z východních náboženství a filosofií, které vztah k přírodě vždy zdůrazňovaly, jako je taoismus nebo buddhismus (především díla Karla Adamuse). Současný poutník stejně jako současný umělec rovněž často sleduje nebo alespoň „křižuje“ staré křesťanské poutní cesty, jako by se při tom ale vracel k ještě dávnějším kořenům, a tedy i místům v krajině. Dokládají to třeba Cílkem zmiňované nově pokládané obětiny či „pozornosti“ horám nebo i menhirům. Krajina je taky u současných umělců chápána – zcela v souladu s platónskou a vůbec antickou, nikoli však křesťanskou tradicí – jako živoucí bytost. Příroda se vlastně podílí i na vzniku uměleckých děl, současně je vnímána jako tělo hodné poznávání, milování, krášlení. Pokorná a trpělivá chůze je pak výjimečný a ojedinělý typ pohybu, který nám s tímto živoucím organismem umožňuje navázat kontakt.

Pěknou ukázkou toho, jak se změnilo samo umění a prakticky prolnulo s prastarými místními i východními typy vztahování ke krajině, je jeho současný proud nazývaný staronově geomancie, v osobě Marka Pogačnika chápaná jako práce s energiemi krajiny. V katalogu jsou umístěny hned dvě statě tohoto umělce-mystika známého i z českých pobytů, nad kterými ovšem leckterý scientista nebo přímo člen klubu Sisyfos dostane bolení hlavy (no, ani Cílkovy texty je asi úplně nepotěší).

Katalog jednoduše nabízí řadu různých pohledů na vzájemnou kombinaci umění, poutnictví a krajiny, aniž by se ovšem snažil (zaplaťpánbu) o nějakou didaktičnost nebo návodnost. Texty sahají od zcela detailní analýzy díla grafika Antonína Karla Balzera (Martina Mrňavá) přes umělecké texty samotných výtvarníků (Miloš Šejn, Karel Adamus, Martin Zet) až po popisy energetického pole Evropy a jejích hor Marka Pogačnika. V knize jsou i dva články čistě environmentálního ražení zabývající se odtěžováním kopců na severu Čech a marnými pokusy zabránit výstavbě dálnice přes České středohoří.

Letošní výstava v Klatovech je stejně jako ta loňská v Litoměřicích doplněna několika vydatnými výlety, k nimž v zásadě směřuje hlavní cíl výstav – vést člověka k poutnictví. To je jedním z hlavních prostředků, jak navázat vztah s přírodou a krajinou (a jak by řekl Rousseau, Thoreau i romantici – se svým nitrem). Je třeba dodat, že výlety jsou opravdu vydatné jak po stránce kulturní, tak po stránce fyzické. Kromě návštěvy řady velkých přírodních i architektonických lákadel, máte navíc možnost seznámit se se samotným mistrem Zemánkem, který je nejenom zdatný kurátor, ale i zdatný chodec-poutník. Pokud si tedy opět nezapomene koupit boty …

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 6/2006.

---

reklama

---