http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/vertikala-materialni-i-spiritualni
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Vertikála materiální i spirituální

1.4.2005
Nepočítáme-li mapu „Rozhledny České republiky“ (B.A.T. Program 1999), představuje kniha Naše rozhledny Pavla Miškovského třetí úspěšné „zmocnění se“ fenoménu rozhleden, po dvou reprezentativních barevných publikacích Jana Nouzy (Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec, Nakladatelství 555, 1999 a Rozhledny na prahu 21. století, Liberec, Nakladatelství 555, 2003). Jde o skromnějšího turistického průvodce, který obsahuje v abecedním uspořádání popis celkem 246 rozhleden na území České republiky.
 
Každé heslo obsahuje vedle lokalizace, nadmořské výšky, vlastní výšky, materiálu, výstupu, přístupu, aktuálního stavu, výhledu a spojení telefonem i internetem (je-li) i černobílé fotografie objektu. Chybí snad jen souřadnice GPS. Spolu s vloženou mapkou přináší publikace i tabulkový přehled všech rozhleden, pro příznivce „nej-“ pak nejvyšší rozhledny, rozhledny na nejvyšších horách a vrších. Průvodce ovšem není pouhým souborem „suchých“ hesel – jak v krátkém, ale hutném úvodu, tak i a zejména v heslech k jednotlivým rozhlednám autor dosvědčuje svůj entuziasmus a dokáže přesvědčit čtenáře, že snad každou rozhlednu navštívil. Dozvídáme se na malém prostoru mnohé o genezi stávající rozhledny, případně o předchůdkyních v dané lokalitě, o aktuálním stavu a dostupnosti. Je to četba místy smutná, když se dočítáme o pokračujícím chátrání unikátních staveb (za všechny Studenec) a odsouzení k nenávratné zkáze. Jindy (a bohužel v méně případech) je to četba potěšitelná – třeba v případě nové stříšky na Bučině nebo při předznamenání kamenné rozhledny na vrchu Brdo, kde čas už předehnal tohoto jinak velmi aktuálního průvodce a rozhledna byla mezitím dokončena a otevřena (28. 10. 2004) stejně jako rozhledna na Zuberském kopci u Trhové Kamenice.

"Tak dneska ještě uděláme Bramberk a Slovanku ..."
Ilustrační kresba: Karel Stibral

Autor se nesnaží čtenáři vnucovat svá hodnocení, ale z textu jsou zřejmá. Preferuje unikátnost každé rozhledny a evidentně straní kamenným a dřevěným rozhlednám. Kritérium je zde zjevně estetické, takže například duplikací se cosi (estetická hodnota původnosti) ztrácí (Mackova Hora a Lhotka) a není náhodou, že obal knihy zdobí Krásenská „kremrole“, jak někteří rozhlednáři familiárně přezdívají této krásce. U tohoto aspektu rozhleden se krátce zastavím a dovolím si zároveň přejít k osobnějšímu tónu a následnému zamyšlení: záměrně jsem se pokusil najít v průvodci mezery, tedy chybějící rozhledny, a to rozhledny zanedbané, zapomenuté, rozpadlé, které jsem v uplynulých letech vyhledával a navštěvoval. Ať už šlo o Kohouta, Bučinu (přístup k rozhledně byl tehdy blokován, v souladu s názvem rozhledny, pokácenými buky), Vochlice a další, všechny jsou v průvodci uvedeny. I deskripce „nešťastného“ Studence přesně sedí včetně chybějících schodišťových stupňů a plošinových desek. Autor pouze neuvedl, že točité schodiště má upadlý horní úchyt a celé se tedy volně viklá. Výstup, který autor recenze podnikl navzdory hlasitému nesouhlasu manželky, je tak poněkud dobrodružný a hrozí dalším poškozením nejen původně krásné a krásně situované rozhledny, ale i návštěvníka.

Odškrtávání, nebo rozjímání
Obecněji můžeme přístup k rozhlednám (přístup ve smyslu pojímání) rozdělit do dvou skupin: první, podporovaný i odznakem rozhlednáře KČT a odpovídající zaškrtávací tabulkou, je přístupem kvantitativním, hrozícím zvrhnout se v honbu za co největším počtem navštívených rozhleden a vedoucí nutně k povrchnosti v přístupu k jednotlivým stavbám. Takže můžeme snadno a zhusta zaslechnout, například na plošině Královky, výroky typu: „Tak dneska ještě uděláme Bramberk a Slovanku … atd.“ I používaný slovník (uděláme, zmákneme, sfoukneme apod.) nasvědčuje typu přístupu, v jistém slova smyslu kořistnickému. Připomíná mi zážitek z pařížského Louvru, kde se po chodbě v expozici renesance hnala zavalitá matrona s několika igelitovými taškami, následovaná rodinou, na kterou se obrátila zvučným hlasem: „Tož ještě tu Lisa Monu a mužeme jit na oběd.“

Kvalitativní druhou skupinu, kterou zjevně preferuje autor průvodce i ve své předmluvě, když maximálně koncizně líčí cestu na rozhlednu od prvního zahlédnutí po příchod, výstup a rozhled, lze také označit jako kontemplativní. Pokusím se v závěru poněkud rozšířit uvedený, až příliš stručný popis.

Cestu na rozhlednu můžeme chápat mimo jiné jako pohyb od horizontály k vertikále, a to nejen v geometrickém slova smyslu. Rozhledna představuje pokračování vertikály výstupu k rozhledně a jelikož každý lidský komplexní a intencionální, tedy záměrný pohyb je provázen i anticipací, vzniká v procesu cesty na rozhlednu dopředný popud, který se promítá do vrcholového (když staneme na vrcholu rozhledny nebo alespoň na rozhledové plošině či ochozu) zážitku přechodu z vertikály výstupu do horizontály rozhledu. Tento „energetický potenciál“ dopředného časového popudu nemůže být využit v dalším motorickém pohybu (dál už to nejde), a proto se transformuje dvěma směry – na jedné straně do zmíněné horizontály rozhledu, který zintenzivňuje. Fyzikálními pojmy řečeno: vektorové kvantity se skládají v skalární kvantitu, v našem případě v emocionální a kognitivní intenzitu vrcholového a vrcholného prožitku, zabírajícího panorama rozhledu, bezprostřední vzpomínku na výstup, vnímání rozhledny před výstupem a gradient změny na ose horizontála-vertikála-horizontála. Na straně druhé přechází, „pokračuje“ popud po vertikále, a to po jediné, která je na vrcholu dostupná, což je vertikála mentální. Mentální vertikálou zde míním možnost zaměření se vědomí na sebe samo, tedy kontemplaci, kdy dochází k vertikální hierarchizaci aktů vědomí na reflektované a reflektující. Rovina zintenzivněné pozornosti finální kontemplace tak přináší návštěvníkovi rozhledny možnost hlubšího nahlédnutí svého „místa ve světě“, možnost hlubšího (tj. vertikálního) emocionálního i kognitivního (sebe)poznání. Jsem přesvědčen, že autor Našich rozhleden byl veden právě tímto přístupem. Díky tomu vznikl vysoce nadprůměrný průvodce, který ovšem stejně dobře poslouží i turistům typu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii.“

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 1/2005.

Vlastimil Zuska
Autor je docentem a vedoucím katedry estetiky na FF UK Praha.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist