Všechny parky Evropy
 |
|
|
S knihou Miloše Anděry člověk navštíví snad všechny klenoty evropské přírody - třeba severské pustiny nebo bujnou přírodu Středozemí. Na snímku národní park Plitvice, Chorvatsko.
Licence: Volné dílo (public domain)
|
|
| Foto: Pablo Enzo/Wikimedia Commons |
U každého je pár základních informací o jeho názvu, umístění (včetně mapek), rozloze, roku vyhlášení, internetové adresy a případně i sídlo správy parku. Pomocí grafických symbolů jsou doplněny i další údaje, například byl-li park zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO nebo Ramsarské konvence o ochraně mokřadů apod. Následuje základní geografické přiblížení a pak popis hlavních přírodovědných hodnot parku, v němž jsou obvykle zmíněny i lidmi nejvyhledávanější zvířata nebo rostliny. Kapitolku většinou zakončuje stručné doporučení, jak se do parku dostat, případně jsou zmíněny i historické nebo kulturní pamětihodnosti v samotném parku nebo jeho blízkém okolí. Texty jsou čtivé, nepříliš rozsáhlé, ovšem dostatečný základ znalostí přinášejí a zdají se mi být výstižné. Některým parkům je věnována maximálně jedna strana, jiné, významnější, už jich zabírají víc a všeobecně známé perly, jako jsou Abisko, Bělověž, Doňana nebo Plitvice, mají pro sebe i přes pět stran. Skvělé je umístění fotografií snad ke každému parku, takže čtenář má hned představu, jak dané místo asi přibližně vypadá. Právě propojení krásných, velkoformátových fotografií s dostatečnými praktickými informacemi je na téhle knize jedinečné. Je nejen krásná, ale taky se v ní čtenář hodně dozví.
Drobné nedostatky by se samozřejmě našly a bohužel se nevyhnuly ani blízkým krajům. U několika parků jsou například zmatky v údajích o jejich zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO. V případě parku Teide na Kanárských ostrovech toto upozornění chybí, naopak u estonského parku Soomaa je bezdůvodně (přinejmenším v době vydání publikace) uvedeno. V knize je seznam UNESCO díky Dobšinské ľadové jaskyni sice zmíněn u Slovenského ráje, kupodivu se o něm ale vůbec nepíše u národního parku Slovenský kras, ačkoli z něj patří na seznam UNESCO nesrovnatelně větší území, a navíc na něj byl zařazen dřív. U sousedního maďarského parku Aggtelek přitom značka světového dědictví nechybí. Podobně je to uvedeno u Užského národního parku na Ukrajině (i když s chybnou datací, protože k zapsání karpatských pralesů na seznam nedošlo na počátku roku 2007, jak je v knize uvedeno, ale až v červnu), ovšem chybí to u slovenského národního parku Poloniny. „Oceněné“ bukové lesy se přitom nacházejí v obou z nich. U těchto parků je taky na jednom místě uvedeno, že společně s polským Bieszczadzkim parkem narodowym tvoří jedinou biosférickou rezervaci zasahující na území tří států, zatímco jinde je toto tvrzení relativizováno – území tří států prý rezervace zahrnuje „jako jedna z mála“. Na straně 462 v popisku fotografie stojí, že Luční bouda a nad ní se zvedající Sněžka patří k nejnavštěvovavenějším místům Krkonošského národního parku, ovšem na snímku (a pod Sněžkou) ve skutečnosti není Luční bouda, ale polské Schronisko Pod Śniežka.
Sám bych asi taky uvítal, kdyby u jednotlivých parků (nebo aspoň tam, kde je možné to zjistit) byla uvedena i jejich kategorie v řazení Světového svazu ochrany přírody (IUCN). Miloš Anděra na to dobře upozorňuje na začátku knihy – jednotlivá území se v péči i v předmětu ochrany můžou dost lišit, takže například Švýcarský národní park spadá do I. kategorie, protože v něm jsou rozsáhlé oblasti nedotčené přírody, kam je vstup přísně zakázán, zatímco snad všechny národní parky v Anglii jsou v podstatě chráněnou kulturní krajinou (kategorie V.), která je sice lidmi dost přeměněná, ovšem může se pochlubit neobyčejnými estetickými kvalitami.
Ono se v textu najde vůbec spousta zajímavých informací – například v Rumunsku byly dva původní národní parky později zrušeny. A třeba Dánsko na svém území žádný národní park nevyhlásilo – tedy zatím, protože jich hned několik připravuje. Naopak „nejparkovatější“ evropská země se dá odhadnout – jde o Norsko včetně Špicberk. Parků tam je nejenom nejvíc, ale mají i největší absolutní rozlohu a zabírají i největší procento území. V celkovém souhrnu pak národní parky pokrývají asi 2,2 % rozlohy Evropy. To jsou ale jen statistická čísla, mnohem příjemnější je listovat po konkrétních parcích, kochat se (nebo žasnout nad) jednotlivými fotografiemi a sem tam si přečíst něco o jejich přírodě nebo krajině. Anebo si najít základní informace o parku, který nás právě zajímá, nebo o oblasti, kam bychom rádi vyrazili na výlet. Neberme proto výše zmíněné výhrady jako výzvu k odmítnutí knihy. Na skoro tisíci stranách se nějaké chyby objevit musely. Jde spíš o návrh pro autora a nakladatele, jak své už teď vynikající dílo ještě zlepšit. Na závěr totiž mohu jen zdůraznit větu, která se objevila už na začátku článku – je to opravdu úžasná kniha.
Převzato z tištěného Ekolistu č. 2/2009.
reklama
