Barbora Tocauerová: Ničila jsem pytlácké pasti na Sumatře

Bylo tam horko. Horko a dusno. Horko a dusno a spousta mravenců, komárů a včel. Ale zato jsme měli tu nejkrásnější koupelnu na celém světě – čistou přečistou říčku Sekelam plnou krásných a hlubokých koupacích tůní, sem tam s želvou nebo s vodopádkem.

Z říčky jsme také brali pitnou vodu, kterou jsme pili bez filtrů a podobných blbinek. Na co? Byli jsme tady v maximálně čistém prostředí neznečištěném vůbec ničím. Všechno tady bylo super čisté – voda, vzduch, jídlo (hnojiva stojí peníze, takže si je místní domorodci nemůžou dovolit a ovoce a zelenina jsou tudíž přírodní, bez chemie. Zaplaťpánu za to!), S nemocemi si tady fakt hlavu lámat nemusíte. Jediné zažívací problémy, které nastaly, byly, když jedna parta lidí šla do vesnice Bukit Lawang pro zásoby a ve vesnici si dali místní jídlo (mastné nudle s pofidérním kuřecím masem). No, neměli to dělat. Trvalo jim to skoro tři dny, kdy si to velice intenzivně uvědomovali. A protože jsme měli v campu Bláňu (v civilu mamču dvou dospělých kluků a nehtovou designérku), která sice na patroly nechodila, ale o to víc kralovala v kuchyni, celý měsíc jsme měli jídla jako Honzovy povidlové buchty (z českých povidel), segedínský guláš ze sójového masa s knedlíkama, vařené zelí s česnekovýma plackama, palačinky, ananasovou bábovku, štrůdl, ovesnou kaši, nudlovou polévku, čočku s vejcem, zeleninové karbanátky, atd. Všechno bylo striktně vegetariánské. Žaludeční problémy neměly tu nejmenší šanci. Aspoň jsme si mohli dosyta užívat pralesa.

Prales byl všude kolem nás. Tábor se nacházel na malé planince a všude kolem dokola hory. Vysoké, zarostlé, divoké hory. A právě tam jsme chodili na tygří hlídky neboli protipytlácké patroly. Byla to dost fuška, z výšky 200 m.n.m. jsme se museli vyšplhat náročným terénem do výšky kolikrát 700 m.n.m. a to vše za pomocí mačet (bez mačety ani ránu), listí po kolena, všude se motaly lijány, ohniví mravenci, komáři, včely, sem tam skalopendra (velká červená obří jedovatá stonožka). Někdy výstup trval i čtyři hodiny. To v tom skleníkovém podnebí bylo už fakt na infarkt.

Ale když se konečně vydrápete nahoru, tak to stojí za to. Nejenže jste blíže zuborožcům, tak je už nejen slyšíte, ale i vidíte, ale taky vidíte jak je národní park Leuser obrovský! Kam se podíváte jsou horské hřbety a jsou vyšší a vyšší a vyšší. Ani pomyslet nechcete na to, co všechno se tam může skrývat.

Po stopách pytláků

A v čem spočívala naše práce? No, to bylo „jednoduché“. Vydrápat se na nějaký horský hřbet, pak počkat až vás za pár hodin doběhnou i vaše plíce, pak si ho pořádně projít a hledat pytlácké pasti nebo tábory. Ty pak následně zničit. Kolikrát jsme narazili přímo na pytláckou stezku, po které jsme putovali dál, ale měli jsme dojem, že se táhneme za tlupou děcek, protože jsme po nich sbírali odpadky, tj. hlavně obaly od bonbónů a cigarety.

Největším problémem jsou ptáčkaři. Těch tam je nejvíc. Na větší plošince vykácí veškerý porost, na tyče zavěsí sítě a přes mobily lákají ptáčky, které pak následně prodávají na tržištích. Moc smutné. Tak jsme jim likvidovali, co jsme mohli. Taky jsou problémem pytláci, kteří úlovky dodávají na černý trh a následně vše končí v Číně jako prostředek tradiční medicíny, což je vlastně nesmysl, protože čínská tradiční medicína jsou bylinky a kořínky a ne pseudo prostředky na zvyšování potence. Jen díky této fámě umírá v pralesích spousta zvířat. Velice krutou smrtí.

Také jsme instalovali fotopasti, všichni čekáme, že se tam ten tygr konečně ukáže. Víme, že tam je. Celé údolí a přilehlé svahy jsou jeho královstvím. V noci nás o tom přesvědčoval svým řevem a pak jsme našli i čerstvé stopy 50 m od tábora v naplavenině jednoho malého potůčku.

Kdy jsem měla největší strach – každou noc, když jsem si šla mýt zuby do řeky. Ta představa, že v té absolutní tmě, která panovala všude kolem s mou malou čelovkou se ve tmě může skrývat prakticky cokoliv ... no, zvláště od té doby, co se objevily tygří stopy blízko u tábora to byla opravdu infarktová záležitost.

A podruhé, když jsme šli na noční procházku potokem jen s baterkou a čelovkama. Jen tak se podívat, co zajímavého tam v noci žije. Viděli jsme želvy, hady (malé), vodní pavouky, kudlanky, netopýry, ale pak v jednom říčním nánosu řadu tygřích stop! No, v tu chvíli my tři, co jsme tam byli, jsme okamžitě přestali dýchat (dýchání jsme obnovili zase zpátky v táboře). Dokonce i moje čelovka dostala strach a přestala svítit. Pak došla i další baterka a zpáteční cestu do tábora zarostlou buší, kde byla spousta tygřích tunelů jsme zvládli se světlem z policejního kasru. Netřeba podotýkat, že zpáteční cesta do tábora byla super rychlá a super tichá. Co kdyby tam byl někde poblíž a před velkým skokem by nás varoval zavrčením? Které bychom stejně ani neslyšeli, protože prales v noci vydává neskutečný rámus – hučí, bzučí, cvrliká, lomozí, praská, šustí, pípá (třeba argus – něco jako páv, co láká svou samičku), zpívá, houká (třeba orangutan, který se vzbudil ve svém nočním hnízdě), padá na zem (třeba stromy prožrané termity, padaly každou noc, jednou dokonce tři po sobě, rány jak z děla, probudilo to komplet celý prales), ...

Měsíc v ryzí divočině

Nejúžasnější zážitek? Když se začali kolem tábora objevovat orangutani! To byl opravdu jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec, na celém světě taky. To je sedíte a nevěříte, že jste svědky takového zázraku. Zvláště, když o vás neví! Takto jsme jednou celou hodinu pozorovali orangutaní maminu se svým mladým, které v koruně stromu neskutečně bláznivě blblo, skákalo na mamču, věšelo se za větve, lítalo kolem stromu dokola, skákalo z větve na větev a mamča to je trpělivě pozorovala ze svého denního hnízda. A celou tu dobu bylo krásně vidět jak se mají rádi.

Celý měsíc byl neuvěřitelný a byl to jeden z mých nejsilnějších a nejkrásnějších zážitků vůbec! Prožít měsíc v naprosté a ryzí divočině – určitě to každému doporučuji. Hecněte se, překonejte sami sebe a jděte do toho. Bez elektřiny, bez civilizace, spojení se světem jen přes mobil a přes sms a to ještě musíte mít štěstí a chytnout signál v jednom jediném koutě jídelny. A když se mobil vybije, no, tak nic. Počkat, až se půjde někdy zpátky do civilizace a tam si ho nabít. O internetu ani nemluvím.

Zdravotní problémy? Nic moc vážného. Jen jeden zlomený palec na noze, celkové vyčerpání organismu, píchance od mravenců, píchance od včel, jeden píchanec byl i do přirození jednoho našeho pana kolegy, když seděl na záchodě, chtěla vyletět zezdola nahoru a holt tam měla překážku, rozškrabaný píchanec od komára, co se zanítil a zhnisal, ale noha mu zůstala a vše se zahojilo. A po místním jídle jen žaludeční potíže. Jinak fakt nic.

A co jsme všechno viděli? Orangutany, siamangy, hulmany, gibony, varany, zuborožce, outloně, maxi motýly, stonožky, mnohonožky, želvy, hady, dráčky, bazilišky a zlatý hřeb – tygří stopy! Nejzábavnější ovšem byl náš pan domácí z naší chatičky – myšák, který se nastěhoval do podkroví ve střeše. Byl tam dlouhý trám, který se mu moc zalíbil, a že si tam udělá své hnízdo. A tak se i stalo. Použil k tomu i igelitku, který nám ukradl plus listí a větvičky. Když v noci uklízel, všechno nám to padalo na moskytiéru včetně motýlích křídel a zbytků pavouků. Pak jednou chtěl odnést i ponožky, co se sušili na okně, odnesl je na trám, ale pak si to rozmyslel a shodil je dolů. A poslední noc se s námi rozložil velice stylově – z věšáku mi ukradl vršek od plavek a schoval jen v opačném rohu chatičky, kde jej nechal hezky elegantně viset.

---

reklama

---