Jakub Kašpar: Nekrolog za Marcelou Křížovou
Nebyl jsem u toho. Nevím o tom nic, takže můžu jen spekulovat. Jak ale Marcelu znám, byla připravená. Vždycky byla připravená. Hlavně na věci, které „kdekdo jiný“ nečekal a „kdekdo jiný“ by si před nimi sednul na zadek. Myslím tedy, že byla připravená i na svoje poslední chvíle. Pevně tomu věřím.
Marcelu jsem poznal někdy na přelomu století. Tehdy jsem byl novinář, který psal o životním prostředí, nevládkách a takových věcech. A Marcela pracovala na Ministerstvu životního prostředí a ty nevládky, granty pro ně a „takové věci“ měla na starosti – a taky koncepci ekovýchovy v Česku. A pořádně jsme se začali poznávat od začátku roku 2003. To jsem se totiž (nečekal to ani jeden z nás) stal jejím šéfem. A vydrželo nám to bratru šest let a za tu dobu jsme spolu prožili leccos.
Se vší úctou a láskou a kamarádstvím a obdivem ke všem svým přátelům z ekovýchovné branže musím natvrdo napsat, že neznám moc lidí… ne, že neznám asi žádného jiného člověka, který by z tak nenápadného místa, z tak neviditelné, nevděčné a zastrčené pozice a židle (ano, doslova – Marcelina kancelář na ministerstvu byl takový ajnclík v rohu vedle výtahové šachty o velikosti metr dvacet na metr osmdesát – a, představte si, ona to tam měla ráda!) udělal takové množství práce, vydal takové množství energie a častokrát i docela dost riskoval kvůli druhým. Dokonce vlastně druhým z „druhé strany barikády“. Marcela byla přece ministerská úřednice, že ano? Ale za ekologické nevládky, především za ty ekovýchovné, se rvala jako lvice. To zní jako děsná fráze, že jo? Tak jo, tak jako fena za štěňata. To by se jí líbilo určitě víc. Pamatuju si, za ty roky, hned na několik případů, kdy už jsme byli někdy fakt utahaní jak ta štěňata. Ale Marcela nedala jinak, než abychom pokračovali a udělali víc, než jsme původně chtěli. A tlačila mě jak buldozer do věcí, u kterých jsem nevěřil, že by se mohly podařit. A ony se mnohokrát podařily. Nebýt Marcely a její vůle, nenašel by se vlastně nikdo, kdo by to zkusil.
Marcela mě hodně naučila. Hlavně takové ty věci ze života. Jak to chodí v reálu, mimo teorie, co si člověk vymyslí a vydedukuje z knížek, nebo co ho naučí ve škole či píšou v novinách (neřkuli, když ty noviny člověk sám píše, že?). Marcela taky byla člověk, za kterým jsem občas zašel, když jsem někdy nevěděl kudy kam. Ona měla snad vždycky nějaké řešení. Kam na ně chodila? To se mě neptejte… Někam to ale být muselo, protože je pokaždé měla po ruce. Marcela byla, když jsme spolu pracovali, taková moje „pracovní máma“.
Teď už si tady moc nepopovídáme. Ale ono to není navždycky. Marcela míří tam. Tam nahoru. A jednou, snad, budeme mít příležitost se k tomu všemu zase spolu vrátit. Takže, Marcelo, buď s Bohem a na shledanou.
reklama
