Jana Stachová: Jak úspěšně chránit krajinu na místní úrovni?

Z výzkumů veřejného mínění v poslední době vyplývá, že důvěra v neziskové organizace se obecně snižuje. Jelikož je důvěra jedním z klíčových předpokladů úspěchu environmentálních organizací, nemáme se obávat i poklesu jejich vlivu na krajinu? Jak se daří organizacím občanské společnosti prosazovat cíle ochrany přírody a krajiny a jaké strategie jsou v jejich snažení úspěšné? Hledání odpovědí na tyto otázky bylo náplní sociologické studie, která analyzovala data z hloubkových rozhovorů se zástupci neziskových organizací zaměřených na ochranu přírody a krajiny. Zkoumala souvislost jejich strategií s tím, jak se jim daří naplňovat cíle, s nimiž do procesů ochrany krajiny a péče o ni vstupují.

Hlavním cílem studie bylo v prostoru občanské společnosti identifikovat úspěšné strategie prosazování trvale udržitelných způsobů využívání krajiny, jak na úrovni lokální, tak na úrovní národní.

Občanská společnost je nejednoznačný a široký pojem, a i v případě, že se zaměříme pouze na organizace neziskového sektoru, narazíme na širokou paletu jejich forem. Jedním z možných členění organizací občanské společnosti je rozdělení Pavola Friče na servisní („poskytování služeb, přímé řešení veřejných problémů“) a advokační („obhajoba práv konkrétních skupin, společnosti či lidstva jako celku, zasahování do rozhodování o řešení veřejných problémů“).

Zatímco zkoumané organizace na lokální úrovni povětšinou plní servisní funkci, ty na úrovni národní jsou organizacemi s převažující funkcí advokační.

Na místní úrovni organizace aktivně působí v krajině, provádějí údržbu nejrůznějších lokalit a na to navázané doprovodné programy.

Organizace působící na celorepublikové úrovni se zaměřují na aktivity spojené s obhajobou zájmů společnosti: nastolování témat ve veřejném prostoru, prosazování cílů na společenské a politické úrovni.

Stejný cíl, jiná perspektiva

Rozmanitá a vyvážená krajina, plnící všechny potřebné funkce jak pro přírodu, tak pro společnost, je uváděna jako cílový stav pro snažení organizací na všech úrovních. Co se týče hodnocení stavu krajiny, představitelé místních spolků ve větší míře než zástupci celorepublikových vnímají pozitiva české krajiny.

Ačkoliv vnímají zásadní negativní vliv extenzivního způsobu hospodaření jak na zemědělské půdě, tak v lesích, a odtrženost lidí od krajiny, pozitivně hodnotí nejen existenci chráněných území, ale někteří i českou krajinu jako celek, neboť je pestrá, zajímavá a poskytuje přírodě dost prostoru.

Navíc si představitelé lokálních spolků uchovávají určitou míru optimismu, že lze stav české krajiny změnit k lepšímu, jenž pramení z jejich každodenní zkušenosti s českou krajinou, konkrétním místem jejich působení.

Příčinu devastace krajiny vidí obě skupiny v ekonomickém nastavení společnosti. Zatímco zástupci místních spolků více akcentují individuální rovinu v lidské potřebě „mít se dobře“, zástupci národních organizací ve větší míře hovoří o ideologických příčinách na makrospolečenské úrovni, jako je ekonomický růst, maximalizace zisku, průmyslové a obchodní zájmy.

Důvěra veřejnosti jako klíč k úspěchu

Občanská společnost se prostřednictví organizací neziskového sektoru snaží ovlivňovat podobu české krajiny nejrůznějšími způsoby.

Na celorepublikové úrovni mluví zástupci národních ekologických organizací o „regulaci státu, zapojení do rozhodování o krajině, protiváze individuálním zájmů a kapitálu, výchově a vzdělávání, sdílené odpovědnosti za krajinu, nastavování zrcadla, poskytování informací“.

Lokální spolky zahrnuté do výzkumu se většinou věnují praktickým činnostem spojeným s péčí o místní krajinu jako je sečení luk, vytváření tůní, obnova cest, vysazování stromů, a také realizaci akcí pro místní veřejnost.

Úspěšnost naplňování cílů národních organizací tkví ve vytváření sítí s ostatními aktéry (neziskovky, politici, média, akademická sféra, místní lidé), ve schopnosti prosadit se v mediálním prostoru, srozumitelně a pozitivně téma komunikovat, najít společný jazyk s veřejností.

Důvěra společnosti v tyto organizace je tak nedílnou součástí jejich úspěchu.

Na druhou stranu národní organizace využívají i nástroje, které by v lokálním kontextu znamenaly jistou cestu k neúspěchu (činnosti tzv. hlídacího psa, občanská neposlušnost).

Klíčovou strategií pro lokální organizace je schopnost zapadnout do místního společenství, používat citlivé způsoby komunikace a vlastní prací dokazovat svůj přínos komunitě.

Důvěru veřejnosti i místních samospráv si v lokalitě organizace postupně vybudují díky svým komunikačním strategiím a fakticky vykonávané činnosti, která „je vidět“.

Zásadní je přímá osobní věcná komunikace s aktéry „z očí do očí“, vytváření prostoru pro nenásilnou argumentaci a přesvědčování, setkávání s aktéry a zástupci institucí a veřejnosti přímo na místě zájmu, zprostředkování osobního zážitku v krajině.

Konfliktní strategie zavírají podle zástupců místních spolků dveře - možné komunikační kanály, proto se snaží o cestu kompromisu či konsensu. Uvědomují si, že důvěra místních lidí je pro úspěšné působení organizace zásadní: „Bez těch místních lidí to nemá smysl.“.

Pohled „shora a zdola“

Z analýzy jednoznačně vyplývá, že hlavní motivací pro práci v ochraně krajiny a přírody na lokální úrovni je vztah k místu, sounáležitost s ním a snaha jej rozvíjet a chránit.

Úspěšnost lokálních spolků je reflektována i zástupci národních organizací. Lidé jsou podle nich schopni vyvinout na místní úrovni úsilí, protože se jich věci přímo dotýkají. Lokální aktivity jsou navíc pro veřejnost srozumitelnější. Názory některých zástupců národních organizací, že „je třeba začít zezdola, seshora to nefunguje“, odrážejí pocit bezmoci a pochybnosti o legitimitě politického i úřednického rozhodování.

Výhoda lokálních organizací je spatřována v možnosti využití osobních vazeb a komunikace tváří v tvář přímo na místě. Rovněž konkrétní menší cíle lze snadněji naplnit, čímž se zvyšuje motivace lidí a důvěra veřejnosti.

Z druhé strany, zástupci lokálních ekologických organizací pozitivně hodnotí aktivitu těch národních a jejich nezbytnost pro ochranu přírody, nicméně zaznívá i opatrná kritika jejich strategií, které jsou nahlíženy jako příliš agresivní a nedostatečně citlivé pro místní prostředí.

Některé z lokálních organizací přímo odmítají protestní akce a upřednostňují dohodu a vyjednávání, i za cenu ústupku nebo upuštění od vytyčeného cíle.

Strategie některých organizací působících na celorepublikové úrovni podle nich ohrožuje důvěru místní veřejnosti v lokální organizace, které se od nich svým způsobem distancují.

Podle slov jednoho z respondentů chtějí být považováni zejména za „za dobrýho souseda, dobrýho hospodáře“.

Z druhé strany zaznívá kritika místních spolků ohledně zaměřování se na dílčí problémy místo systémových, ochrana krajiny a řešení klimatické krize mohou být tímto postaveny proti sobě (např. větrné elektrárny).

Pragmatická ochrana přírody jako východisko?

Představitelé environmentálních organizací shodně vnímají krajinu jako neodmyslitelnou součást lidské společnosti, nicméně analýza naznačuje rozdíly nejen ve využívaných strategiích, ale i přístupu ke krajině obecně.

Zatímco zástupci národních organizací více akcentují roli člověka jako škůdce a ve větší míře zastávají biocentrické postoje, u představitelů lokálních organizací byly téměř výhradně zaznamenány postoje antropocentrické, cítí povinnost zejména vůči lidskému druhu, který zdravou přírodu a krajinu potřebuje k přežití. S tím souvisí i vyšší míra optimismu co se týče možnosti zlepšit stav české krajiny prostřednictvím praktické činnosti přímo v lokalitách.

Vzhledem k tomu, že studie nevychází z reprezentativního šetření, ale z kvalitativní analýzy rozhovorů, nelze z těchto dat vyvozovat obecnější závěry.

V dalším výzkumu by se tedy nabízelo ověřit hypotézu souvislosti antropocentrických postojů s určitým druhem přístupu k ochraně krajiny, který bychom mohli nazvat pragmatickým, a který je jak zástupci místních, tak celorepublikových organizací, považován za úspěšný.

---

reklama

---