Libor Stejskal: Povodně jsou zvládnutelné, horší to ale může být s nedostatkem vody

Máme sklon vnímat změnu klimatu především prostřednictvím obrazů vyprahlých pouští, vysychajících studní, tajících ledovců a pobřeží bičujících hurikánů. Tedy obrazů exotických, vzdálených, a tedy až televizním způsobem nereálných. Je to zcela pochopitelné, protože nárůst teploty o 1,2 °C nebo posun rozložení srážek o několik procent si prostě moc představit nedokážeme.

Dovedeme si tedy představit jednotlivé katastrofické projevy klimatických změn – ale opět spíše v neodmyslitelném hávu exotiky, jako cosi velmi dalekého, fantastického a neprožitelného. Takže ve výsledku sice chápeme, že změny klimatu mohou být dramatické, ale jedině někde na opačném konci světa, a nás se to tedy přece jen zas tolik netýká.

Než se dostaneme k tomu, co v České republice zakusíme zblízka a skutečně, hodí se poznamenat, bezpečnosti dnes rozumíme v jejím širokém pojetí. Tedy nikoli jako statku, který lze zajistit pomocí silné armády proti soupeřícím státům, nebo jako stavu, kdy policie pozavírá všechny kriminálníky. Tato úzká tradiční pojetí vnější a vnitřní bezpečnosti dnes nemají smysl, protože už vůbec nejsou ze života. O bezpečnost jde tam, kde hrozby vyžadují mimořádné kroky za hranicí běžné politiky; ony hrozby mívají povahu politickou, ekonomickou, sociální, velmi často environmentální, technologickou, kulturní, a zřídka i vojenskou. Mimochodem, environmentální bezpečnost, jež se zabývá ohrožením přírody, krajiny, jejich prvků a funkcí a která chápe takové ohrožení buď jako formu útoku na určité lidské společenství nebo i jako nahodilou, nezáměrnou událost, je dnes dynamickým a zavedeným oborem.

Pro Českou republiku nejsou bezpečnostní hrozbou dopady klimatických změn na vlastním území v blízké budoucnosti. Bezpečnostní rozměr ale mohou získat jevy, které na naši zemi a společnost budou působit jako druhotný následek změny klimatu právě v těch exotičtějších, vzdálených místech planety. V první řadě to bude migrace. Příliv uprchlíků, kteří opouštějí své domovy v Africe, Asii a Oceánii následkem zhoršujícího se životního prostředí se už dnes odhaduje na miliony lidí. Tito lidé do Česka zatím nedorazili, protože nejsme jejich obvyklým cílovým prostorem a zatím je – byť v hrozivých podmínkách – dokážou absorbovat tradiční země a nárazníkové oblasti (například severní Afrika). Prognózy budoucí klimatické migrace ovšem nabízí scénáře s desítkami milionů lidí táhnoucích do méně zasažených oblastí. Stačí, když z tohoto „stěhování národů“ do naší kotliny doputuje s naším větším či menším souhlasem jen zlomek uprchlíků – a máme zaděláno na obrovský sociální a bezpečnostní problém. Měli bychom si už teď uvědomit, že zvládání tohoto přílivu se bude řešit úplně jinde než v Praze. Představa o tom, že česká vláda bude případně schopna ze své vůle kontrolovat či uzavřít hranice, je naprosto scestná a nereálná – náš stát už totiž nemá a nebude mít k dispozici bezpečnostní složky, které by na takový úkol kapacitně stačily, a hlavně: společný postup naplánuje Evropská unie, ideálně s naší aktivní účastí.

To vše můžeme očekávat už během několika příštích desetiletí. Jsem ale přesvědčen, že v horizontu druhé poloviny 21. století může vývoj zle zasáhnout i samotné území a obyvatelstvo České republiky. Všechny regionální klimatické modely předpokládají oproti dnešku mírný vzrůst teploty, celkově přibližně podobný úhrn srážek, zato ale dramatické změny v rozložení srážek, průtoků, průměrných a minimálních odtoků v průběhu roku. Změna klimatu nás tedy s vysokou pravděpodobností nezahubí, udeří však na naši přírodu a krajinu, na vodstvo a na využití vody: jako pitné vody, v průmyslu a v zemědělství. V létě a na podzim nás bude sužovat dlouhodobý nedostatek vody, v některých oblastech možná až s devastačními účinky na krajinu, její ráz a využití. Zároveň se ještě zvýší četnost povodní, které budou přicházet v létě i v zimě.

To bude zcela nová a historicky bezprecedentní situace. Česká společnost bude muset řešit vážný problém veřejného zájmu – stejně jako ostatní evropské národy. Samotný problém by z dnešního hlediska dostal nálepku „environmentální“, „hydrologický“ či „vodohospodářský“. Přesto si troufám říci, že bude mít společenské a dokonce i bezpečnostní důsledky. Povodně jsou do jisté míry zvladatelné přestavbou infrastruktury, kterou v příštích dejme tomu padesáti letech lze provést postupně a samovolně: vyklizením osídlení mimo nejohroženější zátopová území, úpravou trasování silnic a jiných liniových staveb, adaptací technologie výstavby budov. Už dnes se pracuje na vytvoření prostoru pro rozliv a pohlcení vody v krajině, lze výrazně zvýšit přirozenou i umělou retenční schopnost území. Horší to ale může být s nedostatkem vody. Ten může vést k umělému omezování odběru pro domácnosti i průmysl – a to je jádro. Voda je, ač si to vůbec neuvědomujeme, nejdůležitější surovinou všech průmyslových odvětví. Její nárazový nedostatek může vést k periodickému vážnému narušení chodu celé ekonomiky, ale i ke snížení kvality života obyvatel nejohroženějších regionů (například severozápadních Čech). Rostoucí teplota vody může situaci zhoršit dvěma způsoby. Zaprvé tím, že prudce sníží bohatství a odolnost ekosystémů. To může mít následný dopad ve vymření či přemnožení některých druhů, následné ohrožení lokální a regionální zemědělské produkce, apod. Za druhé tím, že v průmyslovém a technologickém využití představuje každý stupeň Celsia, o který se voda oteplí, obrovské množství energie na dodatečné chlazení a čištění. To může následně ohrozit zásobování území elektřinou, které je v létě vždy tak jako tak vystaveno největší zátěži. Můžeme jen doufat, že energetika bude za padesát či sedmdesát let v úplně jiné situaci a tyto problémy jen úsměvnou minulostí.

Všechna uvedená rizika jsou do jisté míry bezpečnostního rázu. Nejdříve to bude migrace a s ní spojené hrozby nepokojů, násilí, nakažlivých chorob a politické nestability, později pak nedostatek vody a hrozící poškození ekosystémů, lidského zdraví, zemědělství a výroby potravin, průmyslu a dodávek energie. Při důsledné aplikaci principu předběžné opatrnosti však lze už teď začít chystat opatření, která samotný dopad klimatické změny sice nezmírní (globální politické řešení zatím není v dohlednu, a až bude, bude už možná pozdě), ale jejichž prostřednictvím snížíme zranitelnost naší společnosti a infrastruktury. Zvyšování společenské a technologické odolnosti bude pro Česko i Evropskou unii jedním z úkolů pro 21. století.