http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/milan-stefanec-nabizet-chalupovi-spolupraci-je-krok-vice-nez-nebezpecny
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Milan Štefanec: Nabízet Chalupovi spolupráci je krok více než nebezpečný

31.1.2011
Mají ekologické organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?
 

Redakce Ekolistu.cz oslovila několik odborníků a zástupců zainteresovaných stran s žádostí o komentář na téma:

„Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?“

Kromě Milana Štefance nám své odpovědi poslali:

Primárním smyslem činnosti ekologických nevládních organizací mají být aktivity chránící přírodu a životní prostředí, podpora aktivit zapojujících veřejnost do této ochrany a hledání a nabízení k přírodě šetrných alternativ. Mohou tak činit různými způsoby od ekologické výchovy, sázení stromů a čištění řek, prosazování ekologické legislativy, poradenstvím občanům, účastí v rozhodovacích procesech, veřejnými demonstracemi i akcemi občanské neposlušnosti. Odpověď na úvodní otázku je tedy třeba dát do souvislosti s tím, jaký cíl nabídka spolupráce má a co se od ní očekává. Může vést ke skutečné spolupráci a nápomoci při řešení některého z uvedených témat?

Nevládní organizace jsou nevládní také právě proto, aby představovaly určitou alternativu k vládní politice, aby byly schopny fungovat nezávisle a prosazovat své koncepty i bez posvěcení od establishmentu. Je nepochybné, že ministr životního prostředí může mít na velkou část oblastí, kterými se environmentální nevládní organizace zabývají, významný vliv. Je tedy dobré, pokud je možnost s ním komunikovat, znát jeho plány, strategie či priority. Nejsem si ale jist, jestli se v případě nového ministra Tomáše Chalupy může jednat o spolupráci v pravém smyslu tohoto slova. Pokud ministr Chalupa veřejně mluví o „ekoteroristech a občanských sdruženích“, jejichž vliv na fungování společnosti chce omezit nejen v ČR, ale dokonce v celé Evropě, je otázka, jestli získání reálné moci v podobě ministerské funkce u něj způsobí takový obrat, že by začal spolupracovat na posílení role občanských sdružení a iniciativ. Ministr Chalupa proslul větou o tom, že jeho vírou a ideologií je kapitalismus. Jsou to tedy skutečně ekologické nevládky, kdo by s ním měl spolupracovat na tzv. odideologizování ministerstva, které dostal za úkol? Svoji představu o funkci přírody a zeleně objasnil před několika lety pan Chalupa, tehdejší starosty Prahy 6, výrokem, kde konstatoval, že „…tráva by měla být maximálně osmicentimetrová. Nosím s sebou pravítko a přeměřuji ji. Běda, když má dvanáct! Hned volám povolaným.“ A stejně jednoduché řešení má i na situaci v Národním parku Šumava, jak se svěřil na prvním setkání v ministerském křesle se zástupci ekologických organizací „Představa, jak má vypadat Šumava, ale není složitá: aby byla zelená, aby sloužila lidem, kteří v ní žijí, i ji navštěvují, a zároveň chránila to, co si ochranu skutečně zaslouží“.

Pamětníci z řad ekologického hnutí si pamatují období vlády nad ministerstvem životního prostředí Františka Bendy v polovině devadesátých let pod praporem Křesťanskodemokratické strany, která se později rozplynula v ODS. Jeho někdy až úsměvné počínání na ministerstvu dobře ilustrují jeho výroky shromážděné zde. Do historie tento ministr vešel také svým hlasováním o dostavbě jaderné elektrárny, kdy se jako ministr, do jehož kompetencí záležitost výrazně spadala, zdržel hlasování. Už v polovině jeho funkčního období se mu dostalo ocenění za jeho „blátovitost“ v celostátní anketě Ropák roku. Tehdy si velká část ekologického hnutí myslela, že nic horšího na ministerstvu životního prostředí ji již asi potkat nemůže. Dnešní doba však potvrzuje pravdivost pořekadla, že nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být hůře.

Pokud ekologické organizace nyní nabízejí nejen kontakt a komunikaci s ministrem, ale rovnou spolupráci, dostávají se na tenký led. Nejenže jejich vstřícnost nepřesvědčí tu část veřejnosti, která v nich vidí ekoteroristy a nepřátele trhu bez přívlastků, ale mohou ztratit velkou část důvěry i mezi tou částí veřejnosti, která je vnímá jako skutečné ochránce životního prostředí a obhájce veřejných zájmů bez ohledu na to, jaká je zrovna u moci vláda či strana.

Nový ministr Chalupa z ODS dostal od předsedy vlády a stranického kolegy Petra Nečase do vínku pokračovat v započaté práci svého předchůdce Pavla Drobila také z ODS. Ten proslul kromě korupčního skandálu, jenž ho stál ministerské křeslo, čistkami na ministerstvu, kdy byli odejiti ekologičtí odborníci i úředníci, kteří měli vztah nejen k tématu ochrany životního prostředí, ale někteří ke své smůle i k ekologickým organizacím. Výrazně se podílel na snahách vykleštit ekologickou legislativu, omezit pravomoci České inspekce životního prostředí, udělovat sankce za znečišťování přírody, na de facto zrušení dlouhá léta budovaného systému ekologické výchovy v ČR apod. K pokračování v díle svého předchůdce se bývalý mluvčí Václava Klause a nyní ministr životního prostředí Chalupa nejen hrdě hlásí, ale ve snaze ukázat, že má navíc, deklaroval své nadšení, aby od nynějška ani jeho ministerstvo nestálo stranou při škrtacích opatřeních současné vlády. Je tohle spolupracovník environmentálních organizací?

Navíc - jakýkoliv ministr životního prostředí v dnešní době je součástí vlády, jejíž politika je založená na privatizaci zbytku veřejných statků a služeb, zrychlené demontáži sociálního státu, destrukci vzdělávacího i zdravotnického systému, oslabování pravomocí občanů spolurozhodovat, omezování zaměstnaneckých práv a zvyšování sociálních nerovností. Neoliberální ideologie, která je ideovým motorem současné vlády, by nedávala příliš prostoru ani ministrovi životního prostředí, který by skutečně chtěl hájit ve své funkci veřejné zájmy a ochranu přírody a životního prostředí. Současný ministr podle svých dosavadních postojů však nevypadá jako nějaký vládní „disident“, ale naopak dává jasně najevo, že chce být jedním z motorů neoliberálních opatření vládou prosazovaných. Když se podíváme do historie vlády ODS nad ministerstvem životního prostředí, zjistíme, že to vždy byla období nejhoršího působení této instituce, která v důsledku ideologie této strany stála několikrát i před reálnou hrozbou svého zrušení.

Nabízet v této situaci ze strany environmentálních organizací spolupráci, je krok více než nebezpečný a bude pro ně velmi obtížné najít hranici mezi slušností a vstřícností a devótností, a podlézavostí. Dosavadní postoje některých významných českých ekologických organizací zatím neukazují, že by ve vztahu k současnému ministrovi měly ujasněno, kde se tato hranice nachází. Požadování stability a setrvání současného ministra životního prostředí do konce funkčního období od jedné z nich příliš připomíná ono pověstné volání po „klidu na práci“ ať to stojí, co to stojí. „Nabízení spolupráce“, či gratulace ke zvolení zdůvodňované tím, že takto se to přece dělá u každého nového ministra či obhajované otázkou „...a co jiného by mělo ekologické hnutí dělat“, ukazuje na skutečnost, že přes růst počtu zaměstnanců i rozpočtů jednotlivých ekologických organizací roste jejich nejistota v tom, jaký je jejich smysl fungování ve společnosti. A nejen smysl. Ekologické organizace si nejsou jisté ani mírou veřejné podpory, kterou jsou schopny zmobilizovat na podporu svých požadavků. A tak namísto férové komunikace s názorovým oponentem, který nyní vládne na ministerstvu životního prostředí, komunikace podepřené schopností skrze veřejné kampaně zatlačit tam, kde ministerstvo kope za zájmy průmyslových, stavařských či partajních skupin, nabízejí ekologické organizace hnedka spolupráci a to bez jakýchkoliv předchozích podmínek a závazků.

Spolupráce předpokládá, že spolupracující subjekty mají nějaký společný zájem či cíl, i když motivace mohou být různé. Spolupráce předpokládá dohodu na mantinelech a na vyjasnění toho, na čem a proč chceme spolupracovat. Jaký společný cíl ale mají ekologické organizace se současným ministrem? Vzhledem k dosavadním postojům současného vedení ministerstva životního prostředí to vypadá, že společných cílů není mnoho. Pokud je tomu i přes dosavadní vyjádření vlády a nového šéfa ministerstva jinak, byl by to důvod k radikální sebereflexi ekologického hnutí v ČR.

Milan Štefanec
Autor je spoluzakladatel Nezávislého sociálně ekologického hnutí – NESEHNUTÍ, kde je koordinátorem některých jeho ekologických a lidsko-právních kampaní. Je také jedním ze signatářů prohlášení Společnost se škrtnout nedá iniciativy ProAlt.
tisknout poslat
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist