RNDr. Petr Heřman: Vlastník - nepřítel č.1?
Za ta léta jsem dospěl k celkem prostému zjištění, že každý člověk si nejlépe chrání to, co sám vlastní, k tomu, co považuje za své, k čemu má nějaký osobní, důvěrný vztah. Ať už to třeba někdo, kdo nic nemá a závidí, nazývá sobectvím nebo prospěchářstvím nebo jak chce. A proč nemá? Protože ono "něco mít" také něco stojí. Protože každá věc, která má být účinně chráněna, musí mít svého vlastníka, někoho, kdo se o ni bude starat. A nic snad žádné věci neuškodilo víc, než když svého majitele ztratila, když byla dána vplen, libovůli cizích lidí.
3. února jsem se zúčastnil 84. podvečeru Sekce pro vědu a filosofii Evropského kulturního klubu spolu s Radou českých vědeckých společností na téma OBČANSKÁ SPOLEČNOST A PROBLÉMY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, který proběhl, po úvodu prof. Kellera z Masarykovy fakulty, v diskusi s představiteli zástupců Dětí země a Greenpeace. Na závěr večera zazněl hlas jednoho z posluchačů asi v tomto smyslu: "To je všechno pěkné, co se tady povídá o ochraně životního prostředí atd. Ale ještě nikdo tady naplno neřekl, jaké škody a katastrofy způsobila kolektivizace zemědělství a zestátňování zemědělské a lesní půdy! Kdy země ztratila své dlouholeté hospodáře, kteří jí dědili z generace na generaci a dokázali jí rozumět."
Nechci se vytahovat, ale byl jsem jen jeden z mála z přítomných, kteří se tomuto názoru odvážili zatleskat. Nato reagoval zástupce Dětí Země skromnou připomínkou, že i Děti Země se tu a tam snaží nějaké pozemky koupit do vlastnictví, aby se o ni mohly starat.
Stejným způsobem jsme postupovali také. Po 68. roce jsem vstoupil do 1. základní skupiny Tisu - svazu pro ochranu přírody a krajiny. Dokud taková organizace jen sbírala papírky po turistech, bylo vše O.K., horší bylo, když začala mít vyšší ambice - komunisti ji zrušili a místo ní vytvořili ČSOP. A když se nám podařilo se alespoň na chvíli vymknout kontrole a založit vlastní 01/10 ZO a rozvíjet vlastní samostatnou činnost, přestal jsem být najednou předsedou a vše se vrátilo do starých kolejí "sbírání mastných papírků". (Asi ne náhodou ti, kteří se o to přičinili, teď figurují na seznamech http://www.cibulka.cz )
Protože jsme předtím jako ochranáři hodně pracovali s manželkou v Prokopském a Dalejském údolí, využili jsme možnosti a za našetřené peníze si před patnácti lety zakoupili poblíž kus pozemku s úmyslem tam "ekologicky hospodařit". Kdybych to měl všechno popisovat, vydalo by to na několik dalších článků. Tak jak byl přístup komunistického režimu k právům vlastníků pozemků hrozný, tak se ukázala novodobá byrokracie ještě horší, a sotva se nám i tu podařilo nakonec přežít, objevily se tu problémy nejtužší, a to stran všelijakých "zelených organizací", jako je STUŽ nebo Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí.
Člověk by naivně čekal, že v demokratické společnosti konečně nadejde čas jakéhosi dialogu, ale nakonec zjišťuje, že nikomu o žádný dialog ve skutečnosti nejde, protože každý je sám o sobě přesvědčen, že on sám věci rozumí ze všeho nejlíp a ten druhý je největší škůdce, se kterým nemá cenu se ani dohadovat. Jako houby po dešti se vyrojily všelijaké organizace, z nichž každá hájí nějaké své "principy" a "zásady", ale sotva se dojde ke konkrétním věcem, narážíme na hlubokou neznalost. Nejde o to, porozumět a pomoc věci - jde o to dokázat, že já mám pravdu a ten druhý je totální nula a grázl k tomu. A ta největší nula ze všech nul, největší škůdce ze všech škůdců jako by byl vlastník.
Na http://www.fsv.cuni.cz/aktivity/cenajv/zapis99.html jsem se dočetl, že Cenu Josefa Vavrouška získala práce Hana Protivová - Müllerová: Vlastnické právo v ochraně životního prostředí (k presenčnímu studiu v knihovně Právnické fakulty UK, signatura D14310). Název mě zaujal, neboť jsem očekával nějaký posuv ve vnímání role vlastníka v ochraně ŽP. Nicméně hned v úvodu je nastíněn zásadní spor dvou stran:
Zájem na ochraně vlastnického práva jako zájem soukromý na jedné straně a zájem na ochraně životního prostředí jako zájem veřejný na straně druhé. A řešení tohoto sporu se hledá v omezování vlastnického práva vlastníka, v krajním případě až vyvlastněním, podle zásady, že "veřejný zájem" se klade nad "zájem soukromý". Tohle nevytýkám oné diplomové práci - ta je jen odrazem toho, jak to asi většina lidí v naší postkomunistické společnosti vnímá, a jak to odráží i naše - stále ještě zmatená - legislativa. Naivní člověk by řekl, práce s názvem "Vlastnické právo v ochraně životního prostředí" bude o tom, jaký má vlastnické právo v ochraně životního prostředí nezastupitelný význam. Avšak skutečnost je taková, že prakticky celá práce se vyčerpává na tom, jak toto vlastnické právo v ochraně životního prostředí překáží a jakým způsobem je možno toto vlastnické právo naopak omezit... až do případu vyvlastnění.
A priori se předpokládá, že jakási imaginární "veřejnost" má nejvyšší zájem na tom, jaké to životní prostředí bude, zatímco vlastník je vnímán jako (přinejmenším potenciální) škůdce, kterého je nutné neustále hlídat, kontrolovat, nařizovat mu, co má a nemá, a v jeho právech ho omezovat. A přitom - není tomu spíš naopak? Není to právě sám vlastník, který je v prvním kontaktu s tím životním prostředí? Není to snad v jeho vlastním zájmu, toto životní prostředí co nejlépe chránit? Svůj pozemek, na kterém hospodaří, a i jeho okolí, které se ho bezprostředně dotýká? A není to zase vlastník, kterého se negativní zásahy do jeho životního prostředí dotknou nejdříve, kdo je jako první pocítí na své vlastní kůži? Tak proč se apriori na zájmy vlastníka pohlíží jako na antagonistické ve vztahu k životnímu prostředí? Namísto, aby se v první řadě hledala dohoda a spolupráce, konsensus, a teprve při jeho selhání nějaký kompromis, postupuje se naopak: vlastník se svými soukromými zájmy jako antagonista, nepřítel zájmů veřejných.
A tak mě napadá, jestli by se ta soustava rovnic, kterou se neustále nepříliš úspěšně snažíme řešit:
zájem veřejný = ochrana životního prostředí
zájem soukromý = ochrana vlastnických práv
neměla spíš prohodit:
zájem veřejný = ochrana vlastnických práv
zájem soukromý = ochrana životního prostředí Možná by vyřešení této soustavy bylo levnější a z hlediska životního prostředí účinnější: Soukromníkům by bylo umožněno účinně toto životní prostředí chránit, a veřejnost by se jim za tuto jejich činnost odměnila tím, že by důsledněji chránila jejich vlastnická práva.
Jenže co tomu v naší společnosti brání? Naprostá důvěra veřejnosti v to, že se vlastníci chtějí a dokážou o svůj majetek postarat! Žijeme v době, kdy se jako nejúčinnější způsob vztahu k majetku ukazuje tunelování a rabování, a vlastník, byť by měl největší chuť a elán k tomu na svém majetku co nejlépe hospodařit, se posléze stává obětí tohoto devastačního přístupu, jako blázen na okraji dění, bez podpory, a nakonec i bez důvěry.
Je to ta věčná rozkolísanost, kdy se nedokážeme jasně rozhodnout, jestli chceme žít "kapitalisticky", kdy budeme důsledně chránit soukromý majetek a umožňovat, aby tento majetek mohl být svými majiteli řádně obhospodařován a chráněn, a tito majitelé mohli být za jeho využívání i ochranu osobně zodpovědní, a nebo "komunisticky", kdy všechno bude všech a nic ničí a odpovědnost každého bude jen formální fraškou!
Stačí srovnat si čl. 11 odst. 3 naší Listiny základních práv a svobod (http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html ), kde je zmíněna zásada: "Vlastnictví zavazuje: Nesmí být zneužito ..., nesmí poškozovat atd." s odpovídajícím článkem německého spolkového Grundgesetz (obdoba ústavy), čl. 14, odst. 2: "Vlastnictví zavazuje (Eigentum verpflichtet) a jeho užívání má zároveň sloužit veřejnému blahu."
Na první pohled to vypadá, že oba články říkají totéž - vlastnictví zavazuje. Ale rozdíl, se kterým k tomuto závazku přistupují, je markantní a příznačný: zatímco německá varianta tento závazek nahlíží z positivního konce (jeho užívání má sloužit veřejnému blahu), česká formulace je veskrze negativní - hned za dvojtečkou následuje: Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Takže to vypadá, jakoby vlastnictví samo ze své podstaty mělo tendenci být zneužito proti veřejným zájmům, a jakoby jaksi automaticky poškozovalo lidské zdraví, přírodu a životní prostředí - a že smysl zákona je pouze v tom, tyto jeho bytostné snahy omezit, limitovat na únosnou míru. A ani náznak toho, že by tomu mohlo být i naopak, že by toto soukromé vlastnictví mohlo veřejnému blahu v prvé řadě sloužit, a že prvotní snaha zákona by měla být v tom, aby tuto službu veřejnému blahu nadevše ctila a chránila!
Někomu možná připadne, že ochrana životního prostředí až tolik moc nezávisí na politice, jestli je "doleva" anebo "doprava". Já ale říkám, že na tom závisí zcela zásadně: je potřeba určit, kdo je za co odpovědný: buď vlastník, anebo "společnost". A pokud ten, anebo onen, pak také ten nebo onen musí mít ve věci zásadní právo s ní nakládat a rozhodovat. A legislativa zde musí sloužit k tomu, aby toto právo v první řadě účinně chránila, a jen v krajním případě omezovala. Tak by nemohlo dojít například k tomu, že já jako vlastník pozemku jsem činěn odpovědným za to, že si někdo z mého pozemku dělá veřejnou skládku odpadků, ale pokud chci svůj pozemek od takové činnosti ochránit a zvelebit jej a účinně se bránit proti narušiteli - tak k tomu už mi není dáno právo.
Když jsem mluvil v 80-tých letech s některými Němci o ekologii, a různých iniciativách, slýchával jsem často přirovnání: "Wie Melone: Ausser grün, rot drin'." Jako meloun: navrchu zelený, uvnitř rudý.
V té době jsem to ještě moc nechápal, ale později jsem to poznal na vlastní kůži i u nás: kolik "rudých" se vtipně převléklo do zeleného kabátku a v různých "zelených" iniciativách nadále rozsévá svou rudou ideologii! A jedním z aspektů je i ono strašidelná představa o tom, jak soukromé vlastnictví ze všeho nejvíc devastuje přírodu...
Jen jako příklad odkazuji na článek - viz: http://www.silvarium.cz/lesprace/00/02/clanek15_diskuse.html
LES JAKO PŘEDMĚT VLASTNICTVÍ ČI VEŘEJNÉHO ZÁJMU?
K návrhu věcného záměru novely lesního zákona Ing. Pavel Rensa - Soukromá taxační kancelář, Stoky který začíná slovy:
"Republiku obchází strašidlo, strašidlo devastace lesů jejich samotnými vlastníky. Ke svaté válce proti soukromým majitelům lesů se spojili... - ale ne, nebudu pokračovat. Obdobně začínal jeden Manifest z poloviny minulého století a jeho důsledkem bylo vykloubení řádu věcí veřejných na dlouhá desetiletí v mnoha zemích střední a východní Evropy. I když doba je patrně opět zralá pro nějaký manifest - manifest na podporu nejpošlapávanějšího práva v naší posttotalitní společnosti, práva vlastnit majetek. ..."
Ano, hodně jsem se rozpovídal a mohl bych ještě hodně vyprávět, ale dlužím odpověď Radimovi Grosmanovi z Mříčné u Jilemnice na jeho otázku: "Proč mám já jako jednotlivec chránit životní prostředí, když státní organizace pověřená touto ochranou přírodu devastuje?"
Odpovídá se hrozně těžko, ale obávám se, že jiná odpověď neexistuje: "Právě proto." Právě proto, že všechny ostatní organizace, které by měly chránit, a nechrání, to zůstane na nás, na vlastnících, abychom chránili své majetky doslova "vlastními těly" proti těm, kteří jim ubližují, ať už z vlastní zištnosti, anebo z bláhového přesvědčení, že jim rozumí lépe než my, a že je naopak před námi, vlastníky, chrání...
reklama
