http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/dian-fosseyova-carodejnice-ktera-zachranila-horske-gorily1
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Dian Fosseyová - „čarodějnice“, která zachránila horské gorily

3.11.2017 01:50 | PRAHA (Ekolist.cz)
Mládě pohodlně sedí máme na klíně a divá se mi do očí. Jak to, že jsou tak blízko?
Mládě pohodlně sedí máme na klíně a divá se mi do očí. Jak to, že jsou tak blízko?
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové
24. září v 16.30 uplynulo padesát let od chvíle, kdy Dian Fosseyová vysoko v horách Rwandy založila výzkumnou stanici Karisoke. Následující roky naplněné prací v osamění jí přinesly jak vědecké úspěchy, tak osobní strádání. Přímo v Karisoke byla kvůli ochraně goril nakonec zavražděna. Jen díky jejímu odhodlání se dnes za horskými gorilami můžeme ještě vydat.
 

„Veškeré jídlo necháte tady, necháte tady i batohy a cokoli, co byste mohli ztratit. Foťáky si vzít můžete,“ šeptá Francis v šedé bundě strážce národního parku a pomalu mačetou prosekává cestu hustým bambusovým porostem. V hlubokém předklonu opouštíme místo poslední porady a se zatajeným dechem prohledáváme očima okolní bambusové houští. Zatím ale vidíme jen neprostupnou zelenou masu.

Lezeme už skoro po čtyřech, když se Francisovy pohyby zcela zklidní. Zůstává k nám zády a opatrně dává znamení, ať se pohybujeme co nejtišeji. Tady někde už musejí být! Otáčím hlavu pomalu doleva a v tom zírám do tváře gorilího mláděte vzdáleného asi tři metry. Pohodlně sedí mámě na klíně a s klidem se mi dívá do očí. Panebože, jak to, že jsou tak blízko! Vždyť dole u ústředí parku byla sedmimetrová čára označující vzdálenost, kterou nesmíme při pozorování goril přestoupit. Kdyby si teď samice stoupla, stačí jí dva kroky a můžeme se vzájemně podrbat.


reklama

Zvědaví jsou nejen turisté, ale i gorily.
Zvědaví jsou nejen turisté, ale i gorily.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové

Stále v předklonu otáčím hlavu zpátky a teprve teď registruju černý obličej, který je na zemi asi metr od mé pravé nohy. Leží tam další gorila a zvědavě na mě kouká. No to snad ne, té by stačilo natáhnout paži a dosáhla by na moje lehce podlomená kolena!

Založení Karisoke

Návštěva u goril je dnes jednou z hlavních turistických atrakcí Rwandy. Před padesáti lety ale zdaleka nebylo jisté, že gorily horské na svazích několika sopek v pohoří Virunga vůbec přežijí.

„Díky Dian Fosseyové tady gorily stále máme. Ve své době měla spoustu nepřátel, dnes ale vidíme, jak nám pomohla. Rwanda je na gorily hrdá a já osobně si Dian Fosseyové velmi vážím,“ vypravuje Odile, průvodkyně parku, s níž o den později po návštěvě u goril vystupujeme k troskám výzkumného střediska Karisoke.

Mezi sopkami Karisimbi, Visoke a Mikeno na hranicích Konga a Rwandy se rozprostírá sedlová oblast, kde před téměř sto lety začaly první pokusy o ochranu horských goril. Carl Akeley, americký taxidermista, jich nejdřív několik zastřelil pro Americké muzeum přírodní historie, to s ním ale tak zamávalo, že se po zbytek života zasazoval o zřízení národního parku v oblasti jejich výskytu. O výjimečnosti goril se mu podařilo přesvědčit belgického krále Alberta I., jenž v roce 1925 vyhlásil vůbec první národní park v Africe – dnes je znám na konžské straně jako Virunga, na rwandské straně jako Volcanoes.

Carl Akeley se na svahy Mikena vrátil v roce 1926, aby gorily zkoumal důkladněji, zanedlouho však zemřel na úplavici a na vysokohorské louce Kabara byl i pohřben. O 35 let později na stejné místo přišel slavný americký terénní biolog George Schaller, s gorilami strávil celý rok, pozoroval je stovky hodin a ve svých knihách vyvrátil řadu do té doby tradovaných nesmyslů, například o násilnické povaze goril.

Diana Fosseyová. Díky ní gorily horské přežily.
Diana Fosseyová. Díky ní gorily horské přežily.
Foto | Mary Lynn / Flickr

V roce 1963, několik let po Schallerovi, pak na louku zavítala Dian Fosseyová. Na svou cestu do Afriky tato americká zdravotní sestra bez jakékoli zkušenosti s pozorováním zvířat šetřila dlouhé měsíce, po prvním krátkém setkání však byla natolik okouzlena, že se rozhodla do Kabary vrátit znovu. Povedlo se jí to na konci roku 1966, kdy začala zdejší gorily soustředěně studovat. Po půl roce ji však vyhnali konžští vojáci. S pomocí antropologa Louise Leakeyho se jí ovšem podařilo přesvědčit úřady, aby ji strpěly na rwandské straně pohoří, a v září 1967 tak mohlo v sedle mezi horami Karisimbi a Visoke vzniknout středisko Karisoke – jeho jméno je složeninou z názvů sopek, mezi nimiž leží.

Spíš nemoci než pytláci

Zatímco při treku za gorilami budete skoro jistě součástí větší skupiny, k troskám Karisoke se dnes při troše štěstí dostanete téměř sami. Kromě průvodkyně Odile s námi jde ještě povinný ozbrojený doprovod. „To je spíš kvůli buvolům,“ směje se chlapík se samopalem, který odmítá prozradit svoje jméno.

Stoupáme vesnicí Bisate v těsné blízkosti parku a stejně jako na jiných místech jsou i tady pole obhospodařována až k samé zídce označující hranice parku. Gorily na pole občas zavítají. Zpátky do lesa je zaháněla už Dian Fosseyová a strážci parku to dnes musejí dělat také.

„Nejde ani tak o to, že by se jich místní báli nebo je chtěli zabíjet. Při vysoké příbuznosti goril s lidmi však hrozí, že by gorily od lidí nebo i od hospodářských zvířat mohly chytit nějaké choroby,“ objasňuje Odile. Při odhadovaném počtu pouhých 800 zvířat by epidemie nakažlivé nemoci mohla pro gorily znamenat velké snížení jejich počtu, nebo dokonce vyhynutí. „Co se týká pytláků, ti se v současnosti zaměřují hlavně na antilopy a buvoly,“ pokračuje Odile. „Gorily se ale můžou stát obětí pastí, které jsou nastraženy právě na tato zvířata.“

Políčka zasahují až k samé hranici národního parku.
Políčka zasahují až k samé hranici národního parku.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové

Pokračujeme strmou, rozbahněnou stezkou, když kolem nás do kopce velmi svižně projde skupinka pěti ozbrojenců, kteří mají kromě samopalů i lehký kulomet. Ten už asi na buvoly nebude. Míří k nedaleké hranici s Kongem, kde byl den před naší návštěvou zabit strážce parku ozbrojenými milicemi, které se z konžského parku Virunga nedaří vytlačit.

Nyiramachabelli

V době příchodu Dian Fosseyové mezi gorily sice existoval národní park, o bezpečnost goril se ale nikdo nestaral. Výzkumnice tak postupně poznávala jednotlivé skupiny goril, získávala si jejich důvěru a začala popisovat jejich zvyklosti, avšak zvířata, s nimiž si budovala vztah, byla vražděna pytláky nebo lovena pro zoologické zahrady.

„Dian Fosseyová proto musela zorganizovat protipytlácké hlídky, z parku vyháněla pastevce dobytka a dostala se do ostrých sporů se strážci parku, kteří na svou práci kašlali nebo se ji snažili využít k vlastnímu obohacení,“ vypravuje Odile. Fosseyová si občas dokonce nasazovala různé masky a pytláky strašila, využívaje tak jejich víru v černou magii. Ničila pasti na zvířata, šlehala pytláky kopřivami, přepadala jejich tábory.

Část místních lidí jí proto přezdívala Nyiramachabelli, tedy čarodějnice. Tento nápis je i na jejím náhrobku v Karisoke. Po několikahodinovém stoupání hustě zarostlými svahy se krajina najednou mění, pod stromy obrostlými lišejníky se rozprostírají louky a mezi nimi zurčí potůček. Všude je velké vlhko, ani zbytky výzkumné stanice a malý hřbitov pod krásnými korunami hagenií však nemohou změnit skutečnost, že tohle místo stále patří téměř neporušené přírodě a divokým zvířatům.

Hřbitov pod korunami hagenií, kde jsou pohřbeny jak gorily, tak Dian Fosseyová.
Hřbitov pod korunami hagenií, kde jsou pohřbeny jak gorily, tak Dian Fosseyová.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové

Tady si v chatce Fosseyová každý večer psala poznámky ze setkání s gorilami a sbírala informace pro svůj výzkum. Tady připravovala články, kterými získala pro ochranu goril lidi po celém světě, a tady taky poprvé pocítila, že možná překročila neviditelnou hranici mezi člověkem a lidoopem.

Peanuts a Digit

Gorily, pronásledovány pytláky, před každým člověkem prchaly, na začátku výzkumu proto bylo prakticky nemožné se k nim přiblížit. Po deseti měsících však přišla první chvíle sblížení. „Peanuts, mládě z 8. skupiny, se krmil asi pět metrů ode mě, když tu najednou přestal, otočil se a zadíval se mi přímo do očí. V jeho pohledu jako by se mísila zvědavost a přátelství. Jako očarovaná jsem jeho pohled opětovala,“ popisuje své zážitky sama Fosseyová v knize Gorily v mlze. Peanuts byl také první gorilou, která se o dva roky později Fosseyové dotkla.

Výjimečné chvíle s gorilami však byly vykoupeny neustálými starostmi o chod stanice i o jejich přežití. Fosseyové nejmilejší gorilu, samce Digita, pytláci zavraždili poslední den roku 1977. Odvážně bojoval s přesilou, zadržel šest pytláckých psů a utržil pět smrtelných ran oštěpy, jen aby jeho rodina, v níž byla i jeho družka Simba s dosud nenarozeným mládětem, měla dostatek času uprchnout výše na úbočí hory Visoke.

O osm let později byla v Karisoke zavražděna i Dian Fosseyová. „Dovnitř její chaty někdo v noci pronikl a rozsekl ji hlavu mačetou. Její spolupracovníci ji našli až ráno. Z chaty se nic cenného neztratilo, nešlo tedy o loupežné přepadení, ale o cílenou vraždu.“ Stojíme vedle hrobu Fosseyové a průvodkyně Odile mluví velice tiše a s pohnutím. Při pohledu na Digitův hrob, který je hned vedle náhrobku Fosseyové, člověka napadá, kolik bolesti, strachu a zklamání musely gorily a jejich ochránkyně prožít a jak jsou gorily velkorysé, když nám navzdory tomu všemu jsou stále ještě ochotné důvěřovat.

Vysoká cena za přežití

Při pohledu na Digitův hrob, který je hned vedle náhrobku Fosseyové, člověka napadá, kolik bolesti, strachu a zklamání musely gorily a jejich ochránkyně prožít.
Při pohledu na Digitův hrob, který je hned vedle náhrobku Fosseyové, člověka napadá, kolik bolesti, strachu a zklamání musely gorily a jejich ochránkyně prožít.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové

Dian Fosseyová naučila několik gorilích skupin snášet svou přítomnost a to se stalo základem pro jejich přežití. Ona sama sice turisty v lásce vůbec neměla, bez ekonomického přínosu pro místní obyvatelstvo by však zřejmě nebylo možné zachovat les, bez něhož horské gorily nemohou existovat.

Rwanda má nejvyšší hustotu obyvatel v Africe – je srovnatelná s Holandskem nebo Izraelem – a hustě osídlené jsou i okresy v těsné blízkosti národního parku Volcanoes. Navzdory tomu jsou horské gorily jediným z lidoopů, jehož početní stavy se zvyšují. Dokážou si na sebe totiž vydělat a přinášejí příjmy i lidem v okolí parku.

Díky práci, s kterou začala Dian Fosseyová, se dnes turisté dostanou k deseti habituovaným, tedy na lidi zvyklým skupinám goril. Vždy k nim může maximálně osm turistů na jednu hodinu denně, přičemž cena pro jednoho turistu už překročila 1000 amerických dolarů.

Během té „naší“ hodiny jsme viděli dovádějící mláďata, odpočívajícího stříbrohřbetého samce (jde o pojmenování pro samce, kterým rostou na zádech bílé chlupy po dosažení pohlavní zralosti – pozn. aut.) a spoustu samic. Jeden z mladších samců si na nás taky rozpustile vyzkoušel falešný útok, po němž se část lidí vyděšeně válela v bambusu, zatímco zbytek klečel na bobku a předstíral, že žere lístečky.

Jde o úchvatný zážitek, při němž člověk fascinovaně pozoruje, jak ohromně podobné nám gorily jsou. Cena za přežití je ale přece jen hodně vysoká. Stopaři jsou poblíž gorilám po celý den až do setmění, aby další ráno mohli navigovat strážce parku na to správné místo, kde se gorily právě nacházejí.

Skupina goril pak musí snášet vpád do svého soukromí, který v pozorovateli nakonec vyvolává spíš pocit studu, že jim do toho bambusového ráje vůbec leze, mísící se s pocitem viny za to, že je jako lidé nejsme ochotni nechat přežít, aniž bychom ničili jejich přirozenost.

Cena za přežití goril je hodně vysoká - musejí snášet vpád do soukromí, který v pozorovateli nakonec vyvolává spíš pocit studu, že jim do toho bambusového ráje vůbec leze.
Cena za přežití goril je hodně vysoká - musejí snášet vpád do soukromí, který v pozorovateli nakonec vyvolává spíš pocit studu, že jim do toho bambusového ráje vůbec leze.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Zoo Dvůr Králové

Je proto osvěžující vědět, že v oblasti virunžských sopek se vyskytují i zcela divoké skupiny goril. „Ne, nebudeme se snažit je potkat,“ říká striktně průvodkyně Odile. „Necháme úplně na nich, jestli se s nimi náhodou setkáme na cestě.“ Sestupujeme zpátky od hrobu Dian Fosseyové a právě jsme narazili na otisk gorilí končetiny, která podle všeho nepatří k žádné z habituovaných skupin. Zmocňuje se nás vzrušení, po chvíli nacházíme úplně čerstvý trus, cítíme jejich pronikavý pach a vidíme čerstvě zválenou trávu, kudy právě prošly. Dokonce je i slyšíme kolem, ve vysokém porostu se nám je ale nedaří zahlédnout.

Ještě chvíli čekáme, zda se někde objeví, nakonec je ale nevidíme. Je to úžasný pocit. S vědomím, že ještě stále žijí volné gorily, které si mohou dělat, co chtějí, a nemusejí se podřizovat byť i skromným přáním lidských zvědavců, se člověku vrací do civilizace mnohem lehčeji.


K záchraně horských goril můžete přispět podporou organizace Dian Fossey Gorilla Fund.


reklama

Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Stejskal JanJan Stejskal
Autor je vedoucí komunikace a mezinárodních projektů Zoo Dvůr Králové.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist