Jak je to s odpadnutými ocásky ještěrek a pulců

Jistě si ještě někteří vzpomenete na hodiny přírodopisu, kde jsme se coby malí žáčci dozvídali i takové vzrušující informace, jako například, že žabím pulcům před opuštěním vodního prostředí nejprve narostou končetiny, pak ztratí (upadne jim) ocásek a změní se v malé žáby. Nejnovější učebnice již zřejmě uvádějí přesnější fakta o metamorfóze larev obojživelníků a ztrátou ocásků se zabývají pouze u některých plazů. Přesto bychom se při testování vzdělanosti našeho národa na toto téma určitě dozvěděli různé nesmysly, které se bohužel stále objevují i na internetu. Proto bych chtěl uvést na pravou míru, jak je to ve skutečnosti s odpadnutými ocásky těchto nižších obratlovců.

To, že se z vajíček žab a čolků líhnou ocasaté larvy, u žab označované jako pulci, je obecně známým faktem. U larev ocasatých obojživelníků (Caudata) nejsou během proměny (metamorfózy) změny natolik nápadné, protože ocas u nich nezaniká, takže se více podobají dospělcům (adultům). U pulců žab (Anura) je naopak možné pozorovat radikální změny. Jak začínají dýchat plícemi, mizí u nich postupně žaberní dutiny, uzavírají se žaberní otvory, přeměňují se ústa a probíhají další změny. I pro oko laika je nápadný růst končetin – nejprve zadních, pak předních a rovněž pozvolná redukce ocásku.

U tzv. semiadultů – metamorfovaných nedospělců, kteří začínají opouštět vodu, je typický krátký zbytek ocasu bez ploutevního lemu. Právě zde zřejmě vznikla mylná představa o tom, že malé žábě tento pahýl upadne. Příroda ale nikdy zbytečně neplýtvá a platí to i v případě obojživelníků, a to jak jejich larev, tak i dospělců. Při metamorfóze larev čolků a mloka skvrnitého, podobně jako i u žabích pulců, dochází v souvislosti s jejich růstem k hormonálně podmíněné resorpci nepotřebných ploutevních lemů a u žab i celého ocásku. Vstřebávání těchto tkaniv stimuluje hormon štítné žlázy – tiroxin. Obdobně jsou pak každoročně redukovány ozdobné hřebeny čolků po skončení rozmnožování, když opouštějí vodní prostředí a stěhují se na souš.

Kořeny těchto procesů sahají až k předkům obojživelníků – rybám. Již u larev ryb můžeme pozorovat podobné morfologické změny, kdy se z celistvého ploutevního lemu v důsledku resorpce vytvoří nepárové ploutve. Zánik všech dočasných struktur a jejich nahrazení definitivními orgány, je považováno za jedno z důležitých kritérií ukončení larvální periody v životě ryb i obojživelníků. Na těchto poměrně rychlých procesech mají největší zásluhu specializované bílé krvinky, které odbourají nepotřebné tkáně a část získaného „materiálu“ je pak použita pro růst nových orgánů.

Na rozdíl od obojživelníků, u některých plazů, především ještěrek, je ztráta celého ocasu nebo jeho části dosti běžným jevem. Je zajímavé, že na této tzv. kaudální autotomii – odvržení ocasu (lat. cauda – ocas) se může podílet postižený živočich i aktivně. Příčinou odlomení ocasu bývá tedy nejenom vnější síla – predátor, ale může k němu dojít i výlučně činností ocasních svalů. Důvod tohoto „sebepoškození“ je prostý – záchrana života. Útočníkovi tedy zůstává relativně nepotřebná část těla kořisti, která oběti postupně doroste. Ocas se může odlomit těsně za kořenem stejně jako u špičky.

Většina logicky myslících lidí se domnívá, že se ocas láme mezi jednotlivými obratli. Není tomu ale tak. Tzv. zóny zlomu u plazů probíhají napříč obratlem. Pouze u některých ocasatých obojživelníků probíhá tato zlomová zóna mezi obratli. S příčným zlomem obratle souvisí i přerušení měkkých tkání. Krvácení je prakticky nulové, protože cévy se okamžitě stáhnou. Následně pak dochází k regeneraci ocasu, která má několik časových fází: hojení rány, vytvoření blastému, diferenciaci a růst. Vzniklý regenerát, který mnozí z nás dobře znají třeba u ještěrky obecné nebo živorodé, má jednodušší vnitřní stavbu, než původní ocas. Namísto páteře jej vyztužuje chrupavčitá tyčinka a na první pohled se liší trochu rozdílnými šupinami, barvou i délkou.

Je zajímavé, že někde nacházíme takto postižené ještěrky vzácně, na jiných lokalitách má regenerovaný ocas i více než polovina jedinců. Nemůžu to stoprocentně potvrdit, ale na základě pozorování ještěrek živorodých na jedné vysokohorské louce jsem nabyl dojmu, že na tomto stavu mají větší podíl dospělí jedinci vlastního druhu, než útoky predátorů. Pozoroval jsem totiž, jak dospělé ještěrky opakovaně útočí na droboučká mláďata. Spíš se ale jednalo o výjimku, kterou mohl způsobit třeba náhlý nedostatek potravy.

Kdybychom náhodou pozorovali hada bez ocasu, určitě se nejedná o autotomii, ale výsledek poranění – třeba sekací lištou při kosení. Pozor ale na dosti častý omyl – slepýš není had, je to beznohá ještěrka, které se může poměrně lehce ulomit ocas. Obecně platí, že tam, kde má ocas u plazů nějakou významnou funkci (např. uchopovací u chameleonů či lokomoční u krokodýlů), se tento obranný mechanizmus nevyvinul.

Doufám, že i na základě tohoto krátkého pojednání ubude těch, kteří takříkajíc házeli do jednoho pytle „odpadnuté ocásky“ mladých žabek i ještěrek. Různých dezinformací, bajek a pověr jak o obojživelnících, tak i plazech, nalezneme bohužel mezi lidmi ještě stále dost. Je ale na čase, abychom je postupně vymýtili.

---

reklama

---