http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/neni-sycek-jako-sycek
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Není sýček jako sýček

27.2.2017 01:00 | PRAHA (Naše příroda)
Sýc rousný se přes počáteční pochybnosti ukázal být poměrně běžným obyvatelem našich lesů.
Sýc rousný se přes počáteční pochybnosti ukázal být poměrně běžným obyvatelem našich lesů.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda
Byl tehdy právě konec března, když jsem se před lety vracel již za tmy z menšího výletu do krásných a hlubokých lesů v podhůří Šumavy. Zvolna jsem sjížděl úzkou, dosud zasněženou lesní silničkou. Ve světlech reflektorů se vynořovaly a opět mizely ve tmě za mnou silné kmeny starých jedlí a buků, občas přeběhl kužel světla i po osamělém skalisku nebo skupině mohutných balvanů.
 

Náhle jsem ve stráni nad cestou postřehl nějaký pohyb a v příštím okamžiku vběhla na cestu do světelného kužele přímo přede mnou statná bachyně! Jen taktak jsem stačil zabrzdit sotva čtyři metry před ní. Nebojácně se zastavila, pootočila hlavu a šikmo ze strany si mne pátravě prohlížela. Její malá, potměšilá očka blýskala odraženým světlem. Vtom se do tichého mumlání motoru ozvalo její hlasité zachrochtání– a vzápětí jako máchnutím kouzelného proutku se kolem bachyně zahemžil chumel malých divokých prasátek!

Jejich pruhovaná tělíčka se chvíli míhala sem a tam, a nakonec celá malá skupina naráz strnula, jakoby očarována prudkým světlem. Pak stará znovu důrazně zamručela, přeběhla cestu a pustila se strmou strání dolů do údolí. Mladí se jako na povel hrnuli v patách za ní, všichni s tenkými ocásky jako anténa vztyčenými kolmo nad tělem. V příštím okamžiku je pohltila tma.



Důvěřivý a zvědavě udivený pohled sýce rousného si získá srdce každého, kdo se s ním setká.
Důvěřivý a zvědavě udivený pohled sýce rousného si získá srdce každého, kdo se s ním setká.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

Zůstal jsem stát, abych mohl plně vychutnat krásný a nečekaný okamžik, který se tu přede mnou právě odehrál. Vypnul jsem motor, zhasl světla a vystoupil ven z auta. Slabě sněžilo. Někde dole ve svahu pode mnou ještě občas praskla větev pod prchajícími divočáky, ale i to brzy ustalo a kolem se rozhostilo naprosté ticho. Tu jsem odněkud zdálky zaslechl táhlé, třaslavé houkání malého vláčku. Někde hluboko pode mnou zřejmě supěl údolím mezi lesy a jeho hvizd sem jen slabě zazníval, pohlcován a droben okolními stráněmi a skalisky.

V první chvíli jsem byl opravdu přesvědčen, že slyším vlak. Pak jsem si však uvědomil, že tím směrem žádná trať nevede, a že ve skutečnosti sly- ším houkání sýce rousného! Hlas této krásné sovičky se obvykle přirovnává buď k houkání vlaku, nebo k  volání dudka. Je většinou zřetelně členitý a skládá se z krátkých slabik: „pu–pu–pu–pu“, které se po vteřinových intervalech neustále opakují, a tak to jde jednotvárně za sebou po dlouhou dobu, někdy třeba celou hodinu. Ale kde je tedy ona podobnost s vlakem?

Sýc rousný není příliš plachý. Po vyplašení z hnízdní dutiny se obvykle posadí někde poblíž a vyčkává.
Sýc rousný není příliš plachý. Po vyplašení z hnízdní dutiny se obvykle posadí někde poblíž a vyčkává.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

I na to jsem však během času přišel. Když se totiž sýček navečer prvně ozve nebo když mezi houkáním přeletí na jiné místo a začne znovu volat, je jeho hlas trochu jiný. Začíná poněkud níže než obvykle, zní slabě- ji a jednotlivé slabiky „pupupupupu“ – následují tak rychle za sebou, že se z větší vzdálenosti zdá, jakoby splývaly v jediný táhlý, stoupající, poněkud třaslavý zvuk, který může docela dobře připomínat hvizd vzdáleného vlaku. Docela příjemné, i když monotónní volání této lesní sovičky nemá nic společného s táhlým „půůůjď“, nebo ostrým kuvikáním sýčka obecného, s kterým bychom si mohli „rousňáčka“ splést. Je však mezi nimi ještě více rozdílných znaků i vlastností.

Sýc rousný má ve srovnání se sýčkem obecným hlavu větší, kulatější a jeho pohled se proto nezdá tak zamračený jako u jeho příbuzného, který má temeno poněkud zploštělé. Rousy, které daly sýci rousnému jméno, jsou jeho dlouhé a husté opeření na nohách až k prstům. Je však patrné většinou jen když ptáka držíme v ruce. Co se týká vlastností, je sýc rousný vůči člověku nesrovnatelně klidnější a důvěřivější. Kromě toho „nepoklonkuje“ jako sýček obecný a nelétá ve vlnovkách, ale přímočaře. Hlavním a nejnápadnějším rozlišovacím znakem pro terénní pozorovatele však zůstane jejich hlas a místa výskytu. Hluboké, souvislé lesy hor i nížin, kde je domovem sýc rousný, a naproti tomu staré, opuštěné cihelny, osamělá stavení, málo navštěvované sýpky a stodoly a stará stromořadí nebo ovocné sady, které má v oblibě sýček obecný.

Vzhledem k nízkému a plochému temenu se zdá být pohled sýčka obecného zamračený a jakoby podezřívavý. Je plachý. Lidem nevěří, i když žije obvykle v jejich blízkosti.
Vzhledem k nízkému a plochému temenu se zdá být pohled sýčka obecného zamračený a jakoby podezřívavý. Je plachý. Lidem nevěří, i když žije obvykle v jejich blízkosti.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

Dlouho jsem tak stál ještě potom, co hlas sýce utichl, okouzlen prostředím a náladou nočního zasněženého lesa. Hluboké ticho rušily teď už jen padající sněhové vločky, které slabě šelestily ve větvích buků a zvolna mi roztávaly na čele a tvářích.

Asi za měsíc, kdy už sníh až na malé zbytky většinou zmizel, podařilo se mi poblíž místa, kde jsem se s touto krásnou sovičkou setkal, objevit v jednom z tamních mohutných buků starou datlí dutinu. Sotva jsem se dotkl kmene, objevila se v otvoru hlava sýce rousného. S největší pravděpodobností samičky, která obvykle zůstává v dutině u mladých. Bez jediného mrknutí na mě upírala svůj jakoby udivený pohled. Po chvíli jsem ji přestal zajímat, stáhla se zpět do dutiny a už se neukázala ani na opětovné zaklepání. Dutina byla však pohříchu umístěna více než deset metrů vysoko, a dostat se k ní po hladkém bukovém kmeni bylo nemyslitelné. Protože jsem však chtěl ulovit sýčka rousného svou kamerou, nezbývalo mi nic jiného než začít pátrat po jiném, přístupnějším hnízdě. Naštěstí se časem ukázalo, že sýc rousný není u nás tak vzácný, jak se původně předpokládalo, ale že ho můžeme zastihnout jak na horách, tak i v souvislejších lesích našich rovin. Stejně však nebylo vůbec snadné najít další místa jeho výskytu a tam pak objevit obsazenou dutinu, vhodnou k mému účelu. Až po několika letech jsem při jedné z jarních večerních vycházek zaslechl jeho volání ve starém borovém lese na pokraji Veselských blat, a po usilovném pátrání jsem se konečně dočkal: z  poměrně nízko umístěné datlí dutiny ve staré suché borovici vykoukla samička sýce rousného, a jak jsem brzy zjistil, byli mladí již několik dní na světě!

Mladí sýci rousní jsou na rozdíl od mláďat většiny ostatních druhů sov úplní černouškové.
Mladí sýci rousní jsou na rozdíl od mláďat většiny ostatních druhů sov úplní černouškové.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

Zprvu jsem po setmění jen sledoval z nedalekého křoviska jejich činnost. Po nějaké době, kdy jsem se s rodinou sýčků blíže seznámil, jsem si také konečně mohl splnit svůj původní úmysl, a během celého hnízdění „ulovit“ celou řadu snímků. Stačila mi k tomu docela jednoduchá dřevěná sedačka, přibitá na kmen sousední borovice. Sýčkům to vůbec nevadilo, nakonec jsem se ani nemusel zakrývat maskovací celtou. Jak jsem mohl zjistit, staral se o lov převážně sameček. Samička opouštěla dutinu jen tehdy, když se jí zdálo, že se její partner dlouho nevrací. Ale po návratu zůstávala opět sedět uvnitř, a i když byli mladí již těsně před vylétnutím, zdržovala se většinou s nimi v dutině.

Sýci rousní mají v mládí na rozdíl od krátkého, světlého chmýří ostatních druhů sov peří jemné a dlouhé, po celém těle až do přebarvení tmavě hnědé. Jen kolem očí jim svítí dva bílé půlměsíčky. Během kroužkování bývají obvykle velmi klidní. Kam jsem je posadil, tam zůstali apaticky sedět, nikdy nejevili ani náznak strachu a nesnažili se uletět. Zato mladí sýčci obecní jsou při vyrušení od malička plaší a usilovně se snaží zmizet někde v temném koutě. Kořistí sýců rousných jsou hlavně hraboši a myšice. Nepochybně jim hlavně v zimním období padne za oběť i hodně lesních ptáků, přesto o nějaké škodě nemůže být řeči. Rozhodně je tato sovička krásnou a význačnou součástí naší přírody, a měli bychom jí všemožně vycházet vstříc. Hlavně usnadnit jí rozmnožování ponecháváním doupných stromů a vyvěšováním vhodných budek (ne však plastových!), které ráda přijímá a osidluje. Poděkuje nám za to svým sympatickým voláním, které tak krásně dokáže oživit večerní samotu a ticho lesa!




Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Přemysl Pavlík
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Blíž přírodě
Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist