http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/pomozme-take-kalousum-usatym
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Pomozme také kalousům ušatým

4.1.2017 01:14 | PRAHA (Naše příroda)
U kalouse jsou typická a nápadná tzv. „ouška“. Patrná jsou však pouze tehdy, když sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mladých, přiloží je k hlavě.
U kalouse jsou typická a nápadná tzv. „ouška“. Patrná jsou však pouze tehdy, když sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mladých, přiloží je k hlavě.
Foto | Nigel / Flickr
Kalous ušatý je naší poměrně běžnou sovou a jistě většina přátel přírody se s ní už někdy setkala. Ponejvíce patrně tak, že při procházce lesem nás bílé stříkance nebo hromádka vývržků pod stromem upozorní na sovu sedící nad námi ve větvích, kde po nočním lovu odpočívá a tráví. V době hnízdění podobné bílé stříkance mohou prozradit i hnízdo s mladými.
 

Kalous, podobně jako výr a puštík, začíná hnízdit velmi brzy z jara a za klidných předjarních večerů už můžeme slyšet jeho příjemné houkání, které, i když nijak hlasité, se krásně nese tichým zasněženým lesem. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované „húu-húu-húu“ vzdáleně připomíná výra, je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem může překvapit hlasité tlesknutí přímo nad naší hlavou. Za malý okamžik o kus dále, a znovu na zcela opačné straně.

Obvykle už také zahlédneme proti nebi temný stín sovy, která se neslyšně a obratně proplétá a kličkuje mezi stromy, stále se však drží v našem dohledu. Občas přitom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí jejího toku. Zároveň však nám tím dává najevo, že jsme se ocitli v blízkosti jejího hnízdiště a nejsme zde vítanými hosty.



Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované „húu-húu-húu“ vzdáleně připomíná výra, je však mnohem slabší a tlumenější.
Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované „húu-húu-húu“ vzdáleně připomíná výra, je však mnohem slabší a tlumenější.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou typická a nápadná tzv. „ouška“. Patrná jsou však pouze tehdy, když sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mladých, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale vlastně jen jejich náznak. Tyto dvě sovy se odlišují rovněž barvou duhovky – pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou. V době krmení mladých lovívá i ve dne.

S kalousem jsem se před lety setkával téměř všude. V kraji, kde je převažující zemědělská půda promísená malými lesíky a hájky, nebývalo tehdy nic zvláštního slyšet brzy z jara po setmění z jediného místa houkat i několik samečků najednou. Výhodu má kalous v tom, že k založení rodiny nepotřebuje stromovou nebo jinou dutinu, ale jako podklad ke snesení vajíček mu postačí staré nebo opuštěné vraní nebo stračí hnízdo. A o ně v polních remízcích nebo třeba jen v malých skupinkách stromů mezi poli nebývala obvykle nouze. Jakmile se v nich takové hnízdo objevilo, mohl jsem si být jist, že příštího jara budou nad jeho okrajem vyčuhovat „ouška“ samičky sedící na vajíčkách.

Již tenkrát mě sovy velmi přitahovaly a toužil jsem se s nimi blíže seznámit. Nejen tehdy, kdy přes den sedí někde v krytu ve stromové či skalní dutině nebo jen někde v koruně stromu přitisknuty ke kmeni spí a odpočívají, ale také v noci, to je v době, kdy pro ně začíná den a kdy se mohou ukázat a projevit v celé své kráse a výjimečnosti. Nebylo proto divu, že jsem se časem rozhodl se jedné takové kalousí rodince trochu blíže věnovat a také si ji vyfotografovat.

Kalous pustovka (na snímku) má žlutou duhovku. Kalous ušatý pak jasně oranžovou.
Kalous pustovka (na snímku) má žlutou duhovku. Kalous ušatý pak jasně oranžovou.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

K tomuto účelu jsem si vybral hnízdo v mladém borovém lesíku uprostřed polí. Bylo umístěno v rozvětví jedné z boroviček a mělo tu výhodu, že nedaleko ní stála jiná s poměrně hustou korunou, vhodná k umístění potřebného krytu. Měl jsem jen trochu obavy, jak se budou staří tvářit, až začnu s jeho stavbou. Věděl jsem ze zkušenosti získané při kroužkování kalousích mláďat, že různé kalousí párky se mohou chovat velmi odlišně. Stalo se mi jednou, že staří za hlasitého poplašného křiku „chve–chve“ nebo „veh–véé“ nalétávali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali tzv. „koš“, kterým se obvykle snaží vetřelce zastrašit. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích, úzkostlivě přitom pištěli a všemožně se pokoušeli mě odtud odlákat. Přímého útoku, tak jako to dokáže puštík, se však neodvážili. Jindy se staří během kroužkování ani neobjeví nebo jen proletí kolem, případně usednou opodál a zaklapou zobákem. Naštěstí reagoval podobně i můj párek. Když zjistili, že jejich potomky nijak neohrožuji, trpělivě čekali někde poblíž, až bude zase u hnízda klid. Kryt jsem budoval postupně, po částech, abych rušení co nejvíce omezil. Po jeho dohotovení jsem ještě několik dní počkal a nechal tak kalouse na novou věc si v klidu zvyknout.

Když jsem poprvé zasedl ve svém krytu za kamerou, byla v hnízdě ještě vajíčka. Samička se vrátila poměrně brzo. Usedla na sousední větev, chvíli nehnutě hleděla do objektivu, ale pak slétla k hnízdu a pomalu se usadila na svých vajíčkách. Tvrdá provizorní sedačka začala pěkně tlačit, záda bolet, a protože se na hnízdě už dál nic nedělo, opatrně jsem kryt opustil.

Příští návštěvu jsem uskutečnil, až když byli mladí již na světě. Ještě za plného světla jsem zasedl na prkénko, sloužící jako sedačka. Usadil jsem stativ a kameru s bleskem zaostřil na hnízdo, vzdálené od krytu asi tři metry. Až se setmí, bylo by těžké něco takového provádět. Druhý aparát jsem zamířil na větev poblíž hnízda, na kterou, jak jsem minule zjistil, samička usedá, než slétne k hnízdu. Mladí, kteří již pěkně povyrostli, seděli v hnízdě tiše, bez hnutí, přitisknuti do kotlinky. Jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, nebo si dlouze a upřímně zívlo.



Zvolna se začalo stmívat. Větev, na kterou mířila má druhá kamera, ležela na otevřenějším místě a byla tedy celkem dobře patrná. Proto se mi přílet samičky podařilo zachytit. Zůstala sedět na větvi a hlídala mladé. Horší už to bylo s hnízdem. Bílé chmýří mladých sov, které jim nahrazuje pozdější opeření, bylo sice i v šeru dobře patrné, přesto jsem všechno, co se dělo na hnízdě, spíše jen tušil. S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Následovalo netrpělivé a dosti dlouhé čekání. S napětím hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mladých, kteří už také chvíli táhle a hlasitě pískají v očekávání přísunu potravy. Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla – a na hnízdo dosedla sova s velkým hrabošem v zobáku. Podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo a sledovala ho, jak se snaží celou, poměrně značně velkou kořist do sebe nasoukat. Stálo ho to dost námahy, ale přece jen se to konečně podařilo. Vzápětí tleskla křídly a zmizela ve tmě. Snímek jsem si tentokráte odpustil, nechtěl jsem cvakat jen tak naprázdno, když dobře nevidím, co vlastně fotím. Napříště bude nutné nějaké nerušivé osvětlení. S tímto rozhodnutím jsem se s kalousí rodinkou rozloučil.

Kalousi i ostatní sovy zahnízdí obvykle již brzy z jara. Tak se i stává, že při pozdní vánici zapadne samička sedící na vajíčkách, i s hnízdem na čas sněhem.
Kalousi i ostatní sovy zahnízdí obvykle již brzy z jara. Tak se i stává, že při pozdní vánici zapadne samička sedící na vajíčkách, i s hnízdem na čas sněhem.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

Následující dny se však zhoršilo počasí, každou chvíli přišla přeprška, a borový lesík byl neustále nasáklý vodou. Když jsem se konečně mohl dostat suchou nohou i oblečením k hnízdu, mladí až na dva již hnízdo opustili. Jedno z nich se mi ještě v lesíku podařilo objevit, a na rozloučenou se mi předvedlo svým efektním „košem“. Já mu za to věnoval na pařátek malý slušivý hliníkový kroužek s číslem a popřál mu dobrý lov!

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí létat. Posedávají pak po okolních větvích, kde je staří dokrmují. Někdy se stává, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří a spadnou na zem. Když je dopad tvrdší, mohou si zlámat nohu, a v nejhorším případě se stanou obětí lišky nebo jezevce. Celá rodina se drží pohromadě ještě dlouho potom, co už mladí létání dokonale ovládají. V této době můžeme slyšet z lesních okrajů a remízků táhlé, naléhavé pískání mladých, kterým se začnou ozývat ještě dlouho předtím, než se začne stmívat. S tímto pískáním pak doprovázejí své rodiče i při lovu a nutí je svým křikem k většímu loveckému úsilí.

Jednou v podvečer jsem při procházce lesem zahlédl letět kalouse, a kousek za ním pískající mládě. Slabě jsem zamyškoval – a výsledek předčil očekávání! Kalous se rázem otočil a ačkoliv už jsem stál zcela tiše a bez hnutí, věděl přesně, odkud se zapištění ozvalo. V příštím okamžiku už mi zvolna a vytrvale kroužil nízko nad hlavou a pátral po předpokládané kořisti. A nejen to, postupně mě začalo obletovat hned několik dalších tichých stínů, zřejmě celá rodina! Jen jsem čekal, kdy mi některý z nich usedne na hlavu. Až když jsem se pohnul, odletěli váhavě pryč.

Kalousům, ale nejen jim, i všem ostatním sovám bychom měli fandit nejen pro jejich krásu, zajímavý vzhled, tajemný způsob života a vzornou péči o mladé, ale i vzhledem k jejich vyslovené užitečnosti. Plně si zaslouží náš zájem o ně, naši ochranu i pomoc a vřelé sympatie!

Zhotovení takové soví podložky je velmi jednoduché.
Zhotovení takové soví podložky je velmi jednoduché.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Přemysl Pavlík / Naše příroda

"Budka" pro kalouse

Při kontrolách kalousích hnízd jsem se občas setkával i s případy, že při nedostatku jiné příležitosti vzala tato sova za vděk již hodně starou a zchátralou podložkou, složenou z několika málo klacíků, které zakrývaly jen malou část sedící samičky. Nebylo proto divu, že po vylíhnutí část neposedných mláďat nebo dokonce celé takové hnízdo i s nimi spadlo a mladí kalousci se stali lehkou kořistí škodné. Již před lety jsem se proto zabýval myšlenkou, jak těmto krásným sovám pomoci a umožnit jim bezpečné a úspěšné vyhnízdění. Proto jsem pokusně umístil několik umělých podložek napodobujících hnízda, a část z nich kalousi opravdu po řadu let s úspěchem využívali. Dosti často se v tisku, rozhlase i v televizi propaguje a doporučuje pomoc našim ptákům – sýkorám, sovám, poštolkám nebo kachnám a vyvěšují se různé typy a velikosti budek. Umísťují se podložky pro přilákání a ulehčení stavby hnízda i čápům a různým vzácným dravcům, třeba orlům mořským. Pochopitelně to vítám, vřele doporučuji a sám se také zúčastňuji. Připadá mi však trochu diskriminující, že do podobných akcí není zahrnut i zájem o tuto sympatickou sovu, která by si ho nepochybně zasloužila. Možná se mýlím, ale prozatím jsem o žádné takové akci, nasměrované právě na kalouse ušaté, neslyšel ani nečetl. A přitom by bylo v zájmu nejen přátel přírody, ale nás všech včetně zemědělců, které trápí různá myší havěť, aby současné stavy kalousů zůstaly nejen zachovány, ale aby pokud možno i stoupaly. Proto si myslím, že řadě mladých ornitologů a myslivců, kteří se s kalousem během svých vycházek již setkali a byli zaujati jeho krásou, by mohla podobná činnost, myslím tím výrobu podobných umělých hnízd, přinést nemalé potěšení, až by v jarním podvečeru z místa, kde v minulém roce upevnili tuto podložku, uslyšeli typický hlas tokajícího samečka.

Zhotovení takové podložky je velmi jednoduché. Jako základní plošinku nesoucí hnízdo jsem použil 2,5 cm silné prkénko o rozměru 25×20 cm. Do jeho okrajů jsem šikmo vzhůru zatloukl řadu hřebíků 10 cm dlouhých a spojil je provázkem. Nejlépe silonovým, aby odolal počasí. Ten spolu s hřebíky tvořil jakési „zábradlí“ a zvedal okraje hnízda. Stranu, která přilehne ke stromu jsem ponechal volnou. Vlastní hnízdo jsem pak zhotovil ze suchých, tenkých smrkových větviček, pokládaných na plošinku tak, aby okraje byly výše než střed. Když bylo „hnízdo“ dostatečně vysoké a husté, protáhl jsem otvory, předem vyvrtanými ve středu plošiny, tenký nerezavějící drát a střed hnízda k němu pevně stáhl. Takto vzniklou kotlinku jsem zpevnil hlínou, lesní hrabankou a vystlal mechem. Hotové hnízdo jsem pak upevňoval ke kmeni stromu pomocí úzkého, kolmo přibitého prkénka, zpevněného šikmou příčkou. Hřebíky, kterými se podložka přibíjí přímo ke kmeni, je třeba opatřit pod hlavičkou dostatečně pevnými a velkými podložkami, aby během růstu stromu do něj nezarůstaly. V mladších smrkových porostech jsem hnízda zavěšoval poměrně nízko, ale tak, aby pokud možno byly částečně kryty spodními zelenými větvemi před zraky kolemjdoucích.

Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Přemysl Pavlík
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk

Všechny komentáře (1)

Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

JB

Jen B.

15.1.2017 22:07
Dobře, ale proč dělat složitě a nákladně "náhradu", když by stačilo jednoduše odstranit příčinu? Konečně už ukončit nesmyslnou likvidaci strak a vran! Ono se to bohužel těžko změní, když myslivci, se svými středověkými myšlenkami, jsou prolezlí v politice jak podhoubí. A tupá veřejnost té propagandě jen přitakává. Mělo by se ale pomalu začít něco dělat, jako šířit skutečná vědecká fakta, úplně zakázat olověné broky, zkracovat doby lovu, atd.
Odpovědět
reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist