František Sedláček: Etická komise dohlíží na to, aby zvířata trpěla kvůli vědě co nejméně a jejich smrt nebyla zbytečná
Jste dlouholetým předsedou komise pro etické zacházení se zvířaty. Je dohled na tím, jak se během vědeckých pokusů používají zvířata, jen formální? Nebo má i nějaké reálné výstupy?
Dohled není vůbec formální. Komise pracuje s tzv. „Projektem pokusů“, což je na oficiálním formuláři v bodech prezentovaný přehled o konkrétním plánovaném experimentu se zvířaty. A pokud by experiment neměl všechny potřebné náležitosti, jako je například tlumení bolesti po chirurgickém úkonu nebo při rozvinutých nádorech, bude projekt zamítnut. Sledujeme ale také jiné situace - řekněme, že by třeba neodpovídal výběr vhodného druhu nebo počet použitých jedinců. V takovém případě projekt prostě nebude schválen a doporučíme jeho korekci. A i když komisi nějaký detail unikne, je „Projekt pokusu“ předkládán ještě nezávislým oponentům, kteří mohou také vydat zamítavé stanovisko.
Musí se této komisi student nebo zasloužilý vědec nějak zodpovídat?
To je nepřesná představa laiků. Nám se nikdo nezodpovídá. Komise dbá na faktickou rozumnost projektu a současně na maximální péči o zvířata.
Představte si modelovou situaci: experimentátor si řekne, že do svého pokusu zařadí dvacet zvířat. A etická komise s tím nemusí být spokojena, protože tuší, že při takovém počtu zvířat to nedopadne dobře. Proč? Protože nějaká zvířata třeba uhynou, někde dobře nevyjdou vzorky. To se prostě stává. Nakonec by experimentátorovi zbylo deset zvířat, a s takovým minimálním vzorkem tu studii nikde neopublikujete. To znamená, že těch dvacet zvířat užíval experimentátor zbytečně, protože z toho nakonec není žádný výstup.
Co v takovém případě komise dělá?
Tady je třeba vážit na jemných vahách. Takže bychom měli spíše říct: vezměte místo dvaceti zvířat čtyřicet. To by se laikům mohlo zdát protismyslné. V tom je ale pravé poslání etické komise. Dohlížíme především na to, aby se výzkum při minimalizaci zátěže zvířat jaksi rentoval. Aby to, že zvířata jsou zkoumána v pokusu, přineslo jasný užitek.
Pro komisi je důležité, aby byl výstup opakovatelný, aby výzkum přinesl poznatky, které budou badatelskou komunitou využitelné. V takovém případě je také logické, aby to bylo učiněno na zvířatech s minimální nechtěnou stresovou zátěží, která jinak vše nereprodukovatelně zastírá ale také na dostatečném počtu zvířat.
Kdo rozhoduje o tom, že nějaká praxe zoologického výzkumu je eticky přípustná, a jiná už je za hranou?
Je to obecně řečeno naše kulturní prostředí, které se odráží v současné morálce dále transformované do zákonů o zvířatech a prováděcích vyhlášek, spolu s autocenzurou v nás. Ještě před nedávnem bylo zvíře podle zákona označováno jako věc. Dnes už to věc není ani „de jure“. Se zvířetem je nutno zacházet jako s živým organismem, a to jsme i my lidé. To je důsledek vývoje společnosti, vědeckých poznatků, morálky. Je to vnitřní logika věci.
Vnitřní logika věci?
Pokud se chceme něco dozvědět o poznávacích a sebe-uvědomovacích schopnostech zvířat, musíme pokud možno eliminovat negativní působení stresu. A pokud chceme u zvířete studovat přímo stres, musíme na zvíře nechat působit pouze jasně definovaný stres. Musím ho proto chovat v klidných podmínkách a teprve pak na něj nechat působit cílený a přiměřený stres. Tak jako tak, je i jednoznačně ekonomičtější, když jsou zvířata chována v odpovídajících podmínkách, s maximálním welfare.
Protože jen tak jsou výsledky odpovídající?
Kdo chce dobré výsledky, musí se umět o zvířata dobře postarat. Když chceme od potkana zjistit, co si pamatuje, musíme ho hýčkat. Pak ho pustíme do labyrintu a on nám sám ukáže, jestli to vnímá, jestli si to pamatuje. Když na nás budou potkani naštvaní, tak nám nic nesdělí. Když ho budu zbytečně mořit, tak z něj žádný kloudný poznatek nedostanu.
Liší se to, co se během experimentů smí, univerzitu od univerzity v rámci státu? Nebo v tom panuje nějaký obecný úzus napříč celou komunitou zoologů?
Ve všech institucích v ČR, kde se experimentuje se zvířaty, pracují etické komise. Ty pracují především na tom, aby každý experiment se zvířaty měl schválený výše zmíněný „Projekt pokusů“. A v principu je to více méně podobné v celé západní kultuře, tedy v EU a USA. Samozřejmě že budou rozdíly v realizaci, ale vůdčí myšlenka je jasná – nečinit bezdůvodně utrpení a pokud se objeví efektivně ho tlumit.
Je dobře, že věda postupuje z hlediska etiky výzkumů ve vzájemné shodě?
Dobře je to v tom, že se vylepšují chovné a experimentální podmínky a zvyšuje se opakovatelnost výsledků. Kromě vzrůstajícího respektu a citového prožívání tak do popředí vystupují i zcela racionální motivy.
Přímo jako silný filtr vstupují do hry odborné časopisy a vědecké žurnály, kde se výsledky studií publikují. Jsou totiž velmi háklivé na podmínky experimentů a úroveň zacházení se zvířaty. Kdybych tedy měl zajímavý výsledek pokusu, ale získaný „násilnějším“ způsobem, tak už ho dnes asi nikde neopublikuji. Dnes už většina odborných časopisů automaticky vyžaduje kvalitní podmínky chovu a laboratorních experimentů, neboť pouze za takových podmínek mohou vznikat věrohodné výsledky.
Jen trochu přesah: A co třeba vysoké školy veterinární medicíny? Ty to mají nastaveno podobně?
O těch nemám moc přehled, ale na veterinárních školách jistě bude v projektu pokusu například naučení se operačních technik na potkanovi. A etická komise na této škole např. zhodnotí, zda byla vybrána současná adekvátní narkóza. A je jasné, že pokud se má lékař humánní nebo veterinární naučit operovat, musí začít na potkanech či králících. A také je zřejmé, že na jiných školách takový projekt pokusů s velkou pravděpodobností neuvidíte.
Je patrný nějaký vývoj v tom, co bylo možné při různých zoologických experimentech realizovat dříve, řekněme před padesáti či sto lety, a to, co je možné provádět dnes?
Ve 20. a 30. letech minulého století např. byly konány pokusy na psech s hlavou a tělem oddělenými jeden od druhého. Je třeba přiznat, že i z takových extrémně drastických pokusů byly získány určité poznatky, na kterých bylo dále stavěno. Dnes máme mnohem více poznatků než před sto lety, máme lepší badatelské nástroje a můžeme a vlastně i musíme se pouštět do detailních mechanismů. Nic tak „hrubého“ už dnes asi neuvidíte.
A dá se říct, že dnešní přístup k výzkumu je o poznání humánnější než dříve?
S ohledem na chování našeho druhu mi slovo humánní nepřipadá jako ten nejlepší atribut. Podívejte se, co dokáže udělat jeden člověk druhému. Současná věda už o tom nepochybuje, že se takto manifestují přirozené rámce našeho chování. Možná, že by bylo vhodnější použít termín kulturní. Kultura se vyvíjí a určité věci se mění. Dřív byl přírodovědec většinou badatel izolovaný od okolí, pohroužený do vlastních myšlenek a práce. Tu a tam něco objevil, a těžko říct, komu se zodpovídal. Občas jej okolí ale mohlo také připravit o život. Jenže dnes už věda dávno není záležitostí izolovaných excentrických jedinců. Věda je společenským fenoménem, součástí kultury, ekonomiky, výroby, a je stále méně možné, aby se objevily nějaké nejasnosti či pochybnosti. Výzkum potřebuje peníze, a grantové agentury finance nevydají jen tak na „pálení tlapiček“.
Uvedl byste nějaký příklad „špatné praxe“, tedy ne-eticky provedeného výzkumu?
Třeba právě výzkum spálenin na zvířatech vzbuzoval silné emoce. Je to ošklivé, ale ty poznatky byly pro medicínu nepostradatelné. Máte pálit člověka?
Dost známé bylo testování nezávadnosti výrobků v kosmetických a farmaceutických firmách, ale o tom nic podrobnějšího osobně nevím, jen to, že se firmy chlubí, že jsou zde zvířata často nahrazována tkáňovými kulturami, aspoň doufám.
Dnes si věda nemůže dovolit přehlížet potřeby zvířat, protože by popírala sama sebe. Naopak v mnoha badatelských institucích byla v poslední době vystavěna úplně nová chovná zařízení splňující ta nejpřísnější kritéria, aby se vyhovělo zásadám welfare.
Smutné je, že se ta samá pozornost věnovaná pokusným zvířatům nevěnuje i hospodářským zvířatům. V tom vidím velké selhání, protože situace zvířat ve velkochovech je často tristní.
Řekněme, že mám možnost dosáhnout totožného výsledku invazní metodou, stejně i tak neinvazní. Rozdíl bude v době trvání pokusu. Kdy mohu zvolit tu sice kratší, ale invazní?
To by byl asi velmi vzácný případ, kdyby oba přístupy přinesly zcela stejné poznatky. Dokážu si ale představit, že kdybychom například dali telemetrickou sondu do zvířete, získali bychom údaje o jeho vyšší tepové frekvenci při stresu (nebojte, to se rychle zahojí, za pár dní o tom zvíře neví, a po celou dobu svého života nám dává informaci, co se v něm děje). A to bývají nesmírně cenné informace, které zvenku nezjistíte, když se zvíře volně pohybuje a interaguje s okolím. Ale může se stát, že se tomu zvířeti při stresu také naježí srst. Ty dva projevy by mohly krásně korelovat a budete vědět, že zvíře má vyšší tep, když má naježenou srst. Jenže dokud uvnitř tu sondu nemáte, tak tuhle korelaci nikdy nezjistíte. Takže etická komise by tady akceptovala i ověření jedné metody tou druhou.
Komise by tedy neřešila, jakým způsobem bude experiment proveden?
Ne. Etická komise by neměla vstupovat přímo do vědy. Neměla by říkat, jak se to má vybádat. Úlohou etické komise je, aby ta invazivní metoda byla provedena „lege artis“, to jest v souladu se současnými, obecně uznávanými metodami určitého oboru vědy. Prostě aby to zvíře bylo trápené co nejméně a pokus byl přínosný, zjevně publikovatelný.
Etická komise tu není proto, aby zakazovala pokusy, protože by při nich mohlo být zvíře trápeno. Jde o to, aby se v pokusu neprojevovala nějaká libovůle badatele, a aby to trápení bylo maximálně eliminované.
Dá se říct, jaký je dnes v zoologii poměr využívaných ne-invazivních metod s těmi invazivními?
To si vůbec nedovolím odhadnout, neboť toto dělení je samo o sobě velmi sporné. Když vstoupíte střízlíkovi jen s dalekohledem do jeho teritoria, střízlík vás zaregistruje a začne s výraznou obranou svého území, přičemž se přirozeně dostane do stresu. Je to navzdory své velikosti velmi bojovný pták, a vy mu jen svou pouhou „neinvazivní“ přítomností způsobíte značnou újmu, ale on to zvládne. Když např. hlodavci provedete inhalační narkózou eutanazii, zvíře „invazivně“ usmrtíte, aniž by výrazněji prošlo stresovou zátěží. Ale vím, kam míříte, a musím říct, že zřejmě v zoologii nyní převažují invazivní metody nad neinvazivními, protože v současnosti dominuje analýza DNA. K tomu je nutné zvířeti odebrat např. trochu srsti nebo jiné tkáně, ale jsou i badatelé, kteří se spokojí i s čerstvým trusem - neinvazivně.
Ale na jednom konci je mrtvé zvíře….
Je třeba si uvědomit, že usmrcení experimentálního zvířete na konci pokusu není moment, kterému by etická komise měla věnovat zvláštní pozornost a pokusy a pozorování podle tohoto kritéria škatulkovat. Usmrcení není trápení. Jen se musí usmrtit rychle a efektivně, podle osvědčených postupů. Badatel si nemůže dovolit hromadit zvířata z minulých pokusů, a nemůže je ani pustit do volné přírody. To už by bylo pro zvířata trápení.
Nemůžete tedy použít jedno zvíře, třeba potkana, na několik pokusů za sebou?
Samozřejmě záleží na cílech studie, ale obecně - ne. Předpisy to zakazují. Berte to tak, že každou studií, každou operací či odběrem tkáně je zvíře nedefinovatelně poznamenané. Jistě, ideální by bylo, kdyby řada pokusů mohla být provedena na jednom jedinci, aby byl vidět vklad určitého jedince, jenže tento jedinec bude právě ovlivněn předchozími zásahy. Opakování zákroků na jednom zvířeti je ale zcela samozřejmé, nutné např. u imunologických studií nebo etologických testů.
Smí se na pokusy odebírat zvířata z volné přírody?
Na fyziologické pokusy je zakázáno brát volně žijící zvířata, z principu. Nicméně i zde máme určité výjimky (i když to není fyziologie sensu stricto), například když se zkoumá rozdíl v hormonálních profilech u dvou našich poddruhů myší domácích.
U volně žijících hlodavců je někdy nutný odchyt do sklapovacích pastí, které zvíře usmrtí. V takové situaci si vedoucí projektu musí zažádat o povolení na ministerstvu životního prostředí, že jeho výzkum, který sice zvíře netrápí (protože je pastičkou okamžitě usmrceno), citelně neoslabí jeho početnost. Od těchto loveckých technik ale můžeme pozorovat zřetelný ústup, přičemž jsou nahrazovány metodou zpětného odchytu pomocí pastí živolovných.
Čím je omezen zoologický výzkum na chráněných zvířatech? Je někdy možné provádět výzkum na chráněných živočiších, i když panuje důvodné podezření, že by jim takové počínání mohlo uškodit?
Ano, i na silně a kriticky ohrožených zvířatech je možno provádět určitý výzkum, ale musíte získat výjimku od ministerstva životního prostředí. Nedávno moje doktorandka provedla výzkum na syslech v celé ČR. Zajímalo ji, jaká je genetická variabilita jednotlivých kolonií, což je takový základní moment pro následnou efektivní ochranu druhu. Bylo zjištěno, že některé kolonie jsou ještě perspektivní a tedy hodné efektivní ochranářské investice, ale také že některé již zřejmě nastoupili nezvratitelnou trajektorii vymizení.
Některá názorová uskupení kritizují aplikovanou zoologii a způsob vedení vědecké práce. Plynou z toho pro výzkum i nějaká pozitiva? Otevírá se nějakým způsobem konstruktivní dialog?
Líbí se mi bezpohlavní termín „některá názorová uskupení“. Pokud přijde seskupení s poznatky založenými na kritickém vědeckém zkoumání, pak jistě nebude nejmenší problém si tyto poznatky vyslechnout, zvážit je a přiřadit je k ostatním poznatkům. Jistě pak nebude problém se podle nich řídit.
Pokud ale jsou názory důsledkem zvýšeného emocionálního prožívání okolní reality, bude cennější, když to seskupení se vyjádří určitým artefaktem a nikoliv maskovaným vědeckým poznatkem.
Na druhou stranu je třeba ale tato názorová seskupení respektovat v tom, že to prostě tak cítí, prožívají, reagují, že nejsou lhostejní. Především v ochraně přírody hrají silnou důležitou roli jako protiváha nešetrného bezohledného využívání přírodních zdrojů, za což si zaslouží uznání.
Jak jim ale vysvětlit, proč se obojživelníkům stříhaly prsty na nožičkách, nebo proč je přípustné „omračování“ ryb ve vodních nádržích elektrickým proudem?
Protože existují kreativní zvídaví jedinci, které věda baví a zajímá je, kolik je žabek či čolků v tůni a nechtějí je všechny vybít, aby nakonec jen zjistili, kolik těch jedinců tam bylo. Stačí, když u části čolků odeberou velmi malý vzorek tkáně (třeba prstík) a jedince tím jednoznačně označí, aby bylo možné různými rafinovanými metodami zjistit i jejich počet bez toho, aby usmrtili jediné zvíře. A znát počty je důležité i pro ochránce.
A pak jsou jiní zvídaví lidé a ty se chtějí dozvědět, jaké ryby žijí v řece a potřebují k tomu jen na chvilku ryby imobilizovat k určení druhu a velikosti, načež je zase vypustí. Nebo snad mají využívat k lovu udici a návnadu s háčkem, či vlečné sítě? Efektivita lovu a důsledky pro ryby budou nesrovnatelně horší…
Ještě třicet let nazpátek se na základních školách v hodinách přírodopisu pitvaly žáby. Před dvaceti lety ještě tak potkani nebo myši, a dnes stěží jedna obyčejná žížala. Myslíte si, že tahle praxe pitvání nějakých zvířat má na základní škole ve výuce místo?
Pitva, zvláště pak obratlovců, není jen individuální zjištění, že orgány, o kterých se žák učil, tam skutečně jsou. Je to bezprostřední kontakt s matérií, který je doprovázen silným emočním nábojem. Ten zážitek je důležitý. To se nedá vyčíst z knížky, jak se střihne do tkáně. Když to žáci vidí na vlastní oči, líp si to pamatují, protože je to provázené právě tím emočním nábojem, tou vybuzeností. A k úplné exaltaci docházelo, když studenti zoologie měli možnost operovat zvíře v narkóze. Mám s tím osobní zkušenosti. I po mnoha letech absolventi na toto praktikum vzpomínají jako na jeden z nejdůležitějších vzdělávacích momentů, kterým prošli.
Nicméně doba se mění, jsou jiné zájmy, jiné výzvy a uměle navracet něco, co bylo atraktivní v minulosti, nemá smysl. Není poptávka, tak s tím pomalu klesá i nabídka. Na základní škole přestává být atraktivní pitvat žábu, při studiu zoologie operovat potkana. Vztah k přírodě, zvídavost se ubírá jiným směrem a není třeba smutnit, že dřív to bylo lepší.
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
reklama
