Mořské pláže jsou čím dál častěji znehodnocené vyplavenými medúzami. Zřejmě to souvisí s větrnými elektrárnami
Živé žahavé medúzky pravidelně ohrožují plavce při pobřeží Austrálie. A masy mrtvých vyplavených medúz dokáží zastavit turistickou sezónu na Floridě. Evropě se tento fenomén zatím víceméně vyhýbal, ale časy se mění. „Například medúza talířovka ušatá byla poprvé v Jadranu zaznamenána v roce 1834, od té doby platila za velmi vzácný druh,“ říká Martin Vodopivec, mořský biolog ze Slovinska, který zakotvil ve španělských vodách oceánského výzkumu. S postupem let se tu a tam objevila pláž „znehodnocená“ desítkami či stovkami vyplavených exemplářů talířovek. „Mezi padesátými a sedmdesátými lety minulého století se to stávalo jednou dvakrát za dekádu. Do devadesátých let se to přihodilo osmkrát za deset let.“ A dnes? Prakticky každý rok.
Vodopivec pátral po možných příčinách. A nalezl souvislost mezi narůstajícím množstvím různých instalovaných plošin v mořích a nečekanými vpády medúz na pobřeží. Zatímco v roce 1968 bychom tyto instalace těžařských, vrtných a průzkumných plošin v Jaderském moři spočítali na prstech, dnes jich je kolem 140. Ale proč by tyto konstrukce měly nějak ovlivňovat populace medúz?
Medúzy svůj život začínají jako polypy. A ti, aby mohli pokračovat ve svém vývoji, se potřebují přichytit nějakého pevného povrchu. Ideálně „hlavou dolů“, v převisu. V oceánech a mořích se ale nabízí jen minimum takových možností, což vždy přirozeně regulovalo maximální velikost jejich populace. Zanořené stavby v mořích ale polypům otvírají novou cestu. A čím víc instalací je v mořích, tím častěji se objevují „přílivy medúz“.
Teorie slovinského biologa zůstává i nadále teorií, byť jeho počítačový model distribuce medúz (jejich životního cyklu, mořských proudů, vodních staveb a zamořených pláží) vypadá jako hodně dobrý argument. Problémem je, že polypi dokáží cestovat na velké vzdálenosti. A pokud se chytnou mořského proudu (například jadranského severozápadního), vynoří se z něj až o 1000 kilometrů dál. V praxi se pak tyto „migrace a přesuny“ těžko dokládají. Lisa Gershwinová, která se v australském Hobartu na medúzy specializuje, však na práci svého kolegy nepopírá „silný potenciál k vysvětlení situace“. „Nebude to pravděpodobně o jedné jediné příčině. Pro medúzy jsou vytvářeny příhodné podmínky na řadě úrovní. Přelovení moří rybáři je zbavuje jejich predátorů, odtok znečištěné vody z pevniny je plný živin a k tomu ještě ta výstavba různých vodních instalací.“
Větrné elektrárny v mořích se z hlediska populační ekologie medúz jeví jako ideální nášlapné kameny. Uchovávají jejich populaci ve stavu stabilního růstu, dávají jim prostor k šíření a pokud dojde někde k lokálnímu znečištění vody (například ropnou havárií), medúzy nejsou vázány jen na jedno stanoviště. V posledních třech letech se přitom počet staveb ukotvených k mořskému dnu zvýšil o polovinu a momentálně se při pobřeží Velké Británie buduje 500 dalších větrných elektráren. Podmínky k rozšíření medúz se tak neustále zlepšují. Je to problém? Do mořských ekosystémů sice patří, ale jen pokud je jejich počet udržován v rovnováze. A to se nyní neděje.
Pokud se někde objeví „ve velkých počtech“, začínají problémy. Nejde jen o to, že dokáží uzavřít pláže plavcům, ale dokáží také beznadějně ucpat sítě rybářů. Zvládnou i „vypnout“ tepelnou elektrárnu tím, že ucpou přívod vody pro její chlazení. Na stejném principu pak mohou znemožnit čerpání mořské vody odsolovacím zařízením. A samozřejmě, dokáží moře zbavit planktonu, který potřebují i jiné organismy. Talířovka ušatá, vyplavená ve větším množství v Jadranském moři, není zatím takový problém. Ale situace na pobřeží Japonska už dramatická je. Pravděpodobně v důsledku nárůstu počtu vodních staveb při pobřeží Číny se tu nebývale zvýšil i počet medúzy Nemopilema nomurai. Váží dva metráky a v průměru má kolem dvou metrů. A i když až do roku 2000 byla prakticky stejně neviditelnou, jako středomořská talířovka, teď je na japonské pobřeží každý den vymývána v milionech kusů.
reklama
