Chřestýši mají v různých regionech různý jed. Je to důsledek „závodů ve zbrojení“

Výsledky tříleté práce týmu biologů ze Státní univerzity v Ohiu ukazují, že jed chřestýšů z různých míst má jiné vlastnosti, aby co nejúčinněji fungoval na kořist. V případě chřestýšů je to důležité, protože jejich potrava, syslové veveří, si vypěstovali proti jejich jedu odolnost. Poznatek se však může hodit i při přípravě sér proti hadímu jedu.

Objev, se kterým přišel docent evoluční biologie a ekologie Matthew Holding, může mít dalekosáhlé dopady na evoluční a molekulární biologii. Ale bude mít i čistě praktický přínos při vývoji sér proti hadímu uštknutí. „Náš výzkum může vést k účinnějším sérům. To se může hodit, když už se někdy ocitnete na špatné straně chřestýše,“ říká Holding.

Co Matthew Holding zjistil? Aktivní složky jedu jsou u jednotlivých lokálních populací severo-pacifických chřestýšů (Crotalus oreganus) „nakalibrovány“ tak, aby co nejlépe fungovaly proti syslům veveřím (Otospermophilus beecheyi). Tito čilí hlodavci totiž nelenili a postupně se v evolučních závodech ve zbrojení snaží získat výhodu: ve svých tělech si vyvíjejí protilátky hadímu jedu.

Holding odběr jedu prováděl přímo v terénu, ve dvanácti různých kalifornských lokalitách. A pak mohl v laboratoři pozorovat, jak se vzorky jedů chovají při kontaktu s krví syslů veveřích z domácích, sousedních a vzdálených lokalit.

Menší aktivita jedu v krvi po půlhodině pozorování v Petriho misce značila, že daný hlodavec by měl v terénu při setkání s chřestýšem lepší šance na přežití. Rozdíly v krevní aktivitě byly dobře patrné a ukázaly, že syslové ze vzdálených lokalit byli vůči jedu až trojnásobně odolnější. Chřestýší jed byl naprogramován na zabíjení syslů z lokality, kde žije i had, méně už účinkoval na jedince žijící v sousedství hadího teritoria. Bez zajímavosti není, že v laboratorních válkách mezi jedy a séry v 8 z 12 případů vedli chřestýši.

„Z hlediska evoluční biologie bychom od místních syslů očekávali silnější odpověď, respektive výraznější odolnost vůči jedu,“ říká Holding. „Mají pro to výraznější motivaci. Sysli, kteří jed neustojí, jsou mrtví. Hadi, kteří jedem nezastaví kořist, jsou jen bez oběda.“

Myšlenka, že predátor se postupně vyvíjí spolu se svou kořistí, v tandemu, není v evoluční biologii nová. Holdingův výzkum ale přináší nový pohled na to, jak tato ko-evoluce geograficky nerovnoměrně probíhá. A že neexistuje jeden univerzální a všude dobře účinkující jed, stejně jako že v závodech ve zbrojení nemusí nutně vyhrát ten nejsilnější.

---

reklama

---