Co se můžeme naučit od chobotnice? Řídit firmu nebo přežít ve válce

Příroda nabízí nepřebernou sbírku živých organismů, které na této nepředvídatelné planetě žijí a prospívají miliardy let. Pro člověka a lidskou společnost mohou být zajímavou inspirací při boji proti terorismu, zvládání živelných pohrom nebo nemocí. Propagátorem této myšlenky je Američan Rafe Sagarin. Původním povoláním mořský ekolog se vypracoval na bezpečnostního experta.

Sagarin se nejprve ve slunné Kalifornii věnoval studiu života v moři. Po událostech 11. září 2001 se rozhodl prospět společnosti i v jiných oblastech, než je biologie. Své znalosti přírodovědce se pokusil využít například ve prospěch bezpečnosti, jeho postřehy se mohou ale hodit i firmám či obyčejným lidem. O přírodní inspiraci napsal Sagarin knihu s předlouhým názvem Learning from the Octopus: How Secrets from Nature Can Help Us Fight Terrorist Attacks, Natural Disasters and Disease (Učíme se od chobotnic: Jak nám může tajemství přírody pomoci v boji proti teroristickým útokům, přírodním katastrofám a nemocem).

Čeho si Rafe Sagarin všiml? Živé organismy mají několik vlastností, které by nás mohli inspirovat. Neplánují, nepředpovídají a nesnaží se být dokonalí. Za to se umí přizpůsobit změnám, shrnuje Sagarin obecné poznatky.

Jednou z daností našeho světa je podle Sagarina to, že je nepředvídatelný a plný nebezpečí. Zvířata proto také nijak neplánují svou budoucnost, ale vše sázejí na svou schopnost se co nejlépe přizpůsobit novým podmínkám. Samozřejmě, je potřeba obstát před hrozbami, které přicházejí opakovaně. Vztaženo na lidi: například v seizmicky aktivní oblasti je potřeba umět postavit dům, který vydrží zemětřesení.

Ale největší nebezpečí jsou ta, která teprve přijdou. Jediný způsob, jak se na ně připravit, je mít schopnost se přizpůsobit a dostatek dovedností, abychom se dokázali s výzvou popasovat. Marníme spoustu času a zdrojů snahou připravit se na věci, které si myslíme, že se v budoucnu stanou. Měli bychom ale více energie věnovat schopnosti se na nové věci adaptovat, jakmile nastanou, a využít nové příležitosti, jakmile se objeví. Problém totiž je, že svět je místo, které se stále a nepředpověditelně mění. Na některé hrozby se nedá připravit, protože nevíme, jaké budou.

Uznávaným přístupem managementu je umět se učit ze svých chyb. Sagarin to komentuje, že je jistě důležité neopakovat staré chyby stále znovu a znovu, ale zároveň upozorňuje, že každý živý organismus je příkladem učení se z úspěchu. „V přírodě chyba znamená, že jste mrtví,“ říká Sagarin. Učení se z chyb je jakási příprava na nebezpečí, která už byla. Učení se z úspěchu dává osvědčené šablony, na nichž lze stavět další úspěchy.

Inspiraci vidí Sagarin v decentralizované organizaci. Jeho oblíbeným příkladem je chobotnice, která sice má centrální nervovou soustavu, ale jednotlivé pigmentové buňky jejího těla se chovají autonomně a svou barvu přizpůsobují aktuálnímu prostředí – nezávisle na mozku chobotnice.

Stejný příklad vidí v imunitním systému, který není nijak řízen, ale jednotlivé buňky obrazně řečeno hlídají svůj prostor a v případě nebezpečí samy jednají. Stejně tak by podle Sagarina mohlo fungovat řešení problémů ve společnosti. Místo konkrétních příkazů shora prostě jen předložení výzvy a zbytek nechat na organismu firmy.

Sagarin má po ruce i příklad firmy, která něco takového zkusila. Vedení společnosti 3M se rozhodlo, že firma sníží svou ekologickou stopu. Konzervativní řešení by bylo vydání příkazu, že se musí recyklovat o 20 procent víc. Společnost ale udělala něco jiného: vyzvala své zaměstnance, aby každý navrhl řešení, která se podle jeho zaměření na jeho pracovišti zdají být užitečná. Sešlo se na osm tisíc jednotlivých návrhů, které firmě pomohly výrazně snížit ekologickou stopu a ušetřit miliardy dolarů. „Místo klasického vydání rozkazu prostě udělali z každého zaměstnance člověka, který se na řešení úkolu podílí,“ popisuje Sagarin.

Organismy se rychle adaptují na změny ve svém prostředí. My se mnohdy domníváme, že pokud máme dnes dostatek sil a prostředků řešit problémy, budeme je mít i zítra. Nemusí tomu tak být. Oblíbeným příkladem, který Sagarin uvádí, je válka v Iráku. Americkou armádu, která patří mezi nejlépe vybavené armády světa, tu zaskočily podomácku vyráběné bomby (improvised explosive device), umisťované podél cest. Samotní vojáci v poli se na nečekanou hrozbu rychle adaptovali a na svá auta navařovali pláty starého železa. Zato velení armády trvalo celé tři roky, než bylo navrženo a odzkoušeno speciální vozidlo odolné proti těmto nástrahám. Jenomže výrobci bomb se nenechali zaskočit a také se adaptovali. Upravili své bomby tak, aby dokázali poškodit i tato vozidla.

Velení armády nové vozy nasadilo i ve válce v Afghánistánu, ale zatímco ve snadno prostupném Iráku byla patnáctitunová vozidla pomocníkem, v hornatém terénu Afghánistánu byli vojáci odkázáni jen na dobré cesty. Pro Taliban pak bylo vcelku jednoduše odhadnutelné, kudy se americké jednotky budou pohybovat a kde bude vhodné nastražit výbušniny. Tyto doma sestrojené bomby mají na svědomí polovinu všech amerických vojáků, kteří v těchto válkách padli.

Zatímco chování vojáků i jejich nepřátel je projevem rychlého přizpůsobení, to, co předvedlo velení armády, vidí Salgarin spíš jako ukázku neadaptability.

---

reklama

---