http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/i-nepuvodni-velci-savci-mohou-prirode-pomoci
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

I nepůvodní velcí savci mohou přírodě pomoci

29.8.2017 08:00 | PRAHA (Ekolist.cz)
Půltunový buvol vodní nebo neméně těžký los evropský vypadají na první pohled jako zvířata, která by mohla mimo přirozený areál svého výskytu působit přírodě značné škody. Přeci jen, jsou to těžkotonážní stroje na vypásání. Jejich průnik do nových lokalit, však překvapivě přináší spíše benefity. / Vodní buvol orá rýžové pole poblíž Salatigy na centrální Jávě.
Půltunový buvol vodní nebo neméně těžký los evropský vypadají na první pohled jako zvířata, která by mohla mimo přirozený areál svého výskytu působit přírodě značné škody. Přeci jen, jsou to těžkotonážní stroje na vypásání. Jejich průnik do nových lokalit, však překvapivě přináší spíše benefity. / Vodní buvol orá rýžové pole poblíž Salatigy na centrální Jávě.
Foto | Merbabu / Wikimedia Commons
Velcí kopytníci jsou přínosem pro přírodu, i když se třeba v místě svého výskytu vyskytli náhodou. V krajině totiž simulují činnost vyhynulé savčí megafauny, a pomáhají udržovat přirozené bezlesí. Alespoň u části sledovaných druhů to potvrdil tým Arizonské státní univerzity (ASU). Některé nepůvodní druhy, zavlečené člověkem do exotických destinací, tu také získali poslední naději na nový život. Referuje o tom NewScientist.com.
 

Půltunový buvol vodní nebo neméně těžký los evropský vypadají na první pohled jako zvířata, která by mohla mimo přirozený areál svého výskytu působit přírodě značné škody. Přeci jen, jsou to těžkotonážní stroje na vypásání. Jejich průnik do nových lokalit, často i mimo rámec jejich domovského kontinentu, však překvapivě nepřináší tak výrazné komplikace, jako spíše benefity. A byť se jedná o druhy nepůvodní a invazní, ochránci přírody by na ně měli hledět smířlivěji. Alespoň to tvrdí terénní biolog Erick Lundgren z ASU: “Je vlastně stále těžší říct s rozhodnou jistotou, kam tato zvířata – osli, losi, buvoli nebo velbloudi – vlastně skutečně patří.“

Typickým příkladem, který jitří emoce, je neradostný osud divokých koní na pláních amerického středozápadu. Jedná se o druh, který sem byl zavlečen prvními kolonizátory před pěti stoletími. Ve volné přírodě se hojně rozšířil, a nejen vypásáním mění okolní krajinu k obrazu svému. Z definice je to tedy typický příklad nepůvodního invazního druhu. Jenže za těch 500 let se s prostředím natolik sžil, že se vlastně stal jeho přirozenou součástí. Ve své původní domovině přitom už na stáda divokých koní nenarazíte. Měli by být proto divocí koně hubeni i tam, kde získali nový prostor pro život? Takových případů je ale víc.

Divoké koně v Austrálii.
Divoké koně v Austrálii.

Lundgren uvádí, že se soustředil celkem na 76 populací velkých býložravých savců, u kterých hned dvaadvacet vytvořilo výrazné populace mimo svůj původní areál. A hned desítka z těchto zvířecích cestovatelů se už ve své původní domovině počítá mezi kriticky ohrožené nebo dokonce už vyhynulé ve volné přírodě. Příkladem může být třeba “obyčejný“ osel africký. Na východě a severu Afriky jdou jeho počty do stovek kusů, zatímco ve světě bychom jich napočítali na 5 milionů. “Možná už proto bychom na některé tyto nově příchozí měli hledět jako na úspěch ochrany přírody, a vítat jejich návrat,“ říká Lundgren.




Spolu s kolegy z ASU pak pro činnost těchto nepůvodních druhů používá termín “zdivočení Antropocénu“. “Likvidovat je mimo jejich přirozený areál by mohlo je i řadu dalších druhů přiblížit riziku vyhynutí,“ dodává. Proč? Tito zástupci megafauny totiž poskytují celou řadu užitečných ekologických služeb, kterými často nahrazují působení svých vyhynulých předchůdců. Jedním z takových užitečných přivandrovalců může být třeba bivol românesc, rumunský vodní buvol. Ten se stal nástrojem přírodního managementu rezervací ve Walesu. Vypásá vodní traviny v mokřinách a na zatopených příbřežních planinách, čímž udržuje vodní plochu otevřenou. Na jeho působení jsou tak vázány desítky druhů migrujících vodních ptáků.

Podobně dobře si pak vedou i obří suchozemské želvy, zavlečené z atolu Aldabra na ostrov Mauricius. Zastupují tu již vyhynulé druhy želv, a výrazně napomáhají k šíření semen stromů. Lundgren nedá dopustit ani na divoké oslíky v Sonorské poušti. Tito “burros“ jsou totiž nepřekonatelní, když přijde na vyhledávání podzemní vody. Svými kopyty rozhrabávají půdu, až vytvoří mělké napajedlo. To nakonec nevyužívají jen oni, ale tucty dalších malých savců nebo ptáků. “Když z krajiny zmizela původní megafauna, nebyl tu nikdo, kdo by něco takového dokázal,“ říká Lundgren. “Nepůvodní druhy velkých býložravých savců ale tu schopnost mají.“

Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
Radomír Dohnal
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Blíž přírodě
Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist