K mapování jaguářího světa pomohl trus
Tajemní a ostražití jaguáři se řadí mezi druhy se statutem téměř ohrožení a na jejich ochranu jsou vynakládány nemalé prostředky. Z hlediska praktického managementu je poněkud problematické, že tyto kočkovité šelmy nectí státní hranice. Během svých cest se tak jednotlivé exempláře dostávají mimo místa, kam je cíleně směřována jejich ochrana. Tato nevýhoda může být i výhodou. Druh, kterému je umožněno „cestovat“ krajinou, může být vůči nenadálým populačním výkyvům odolnější. S tím ale souvisí i největší problém kočkovitých šelem ve Střední Americe. Soustavné narušování a kácení pralesů, které slouží jako koridor pohybu jaguárů.
Státy jako Belize, Kostarika, Guatemala, Honduras nebo Mexiko se nejen v cestovních bedekrech „chlubí“ přítomností jaguárů. Kolik se jich ale ve skutečnosti na území těchto států ještě je, se přesně nevědělo. Kočkovité šelmy v džunglích se lidem pohotově vyhýbají a pro stanovení jejich početnosti nestačí jen záznam o pozorování několika exemplářů. Málokdy totiž rozeznáte, zda se náhodou nejedná o už jednou spočítaný kousek. Přesto existuje cesta, jak se to efektivně dozvědět. Jen místo marného hledání tajnůstkářských jaguárů musíte začít pátrat po jejich trusu. A přesně to činil tým vedený Claudií Wultschovou. Sesbírané exkrementy pak putovaly na genetickou analýzu, která pomohla stanovit počet původců.
Džungle pěti zmíněných středoamerických zemí vydala dohromady 450 vzorků, pocházejících od 115 jedinců. Může se to zdát málo, ale komplexnější vzorek z tak rozsáhlé plochy dosud na daném území zpracováván nebyl. A co víc, díky sesbíraným a genetiky analyzovaným vzorkům se mohli vědci i ochránci kočkovitých šelem dozvědět i to, jak moc jsou jednotlivé populace a kusy napříč státy v kontaktu. „Za posledních sto let byli totiž jaguáři vytlačení ze 77 % svého někdejšího areálu,“ říká Wultschová. Její kolega George Amato k tomu dodává: „Toto vytlačení vedlo k fragmentaci kdysi komplexního areálu. Pravděpodobně tak vzniklo několik izolovaných populací, mezi kterými může tok genů probíhat jen velmi omezeně.“
Co to znamená? Ze sesbíraného trusu je možné poznat, jestli ochrana konkrétních lokalit či bio-koridorů v džungli přináší nějaký výsledek. Geny jaguárů z jihu Guatemaly by měly být teoreticky k nalezení na jihu Mexika. Tam, kde tato „komunikace“ selhává, je izolované populace s omezeným tokem genů možné znovu napojit – důslednější ochranou stávajících nebo tvorbou nových koridorů. A výsledky? Nejmenší genetickou rozmanitost vykazují populace jaguárů v Mexiku, které jsou na okraji areálu, těsně následovány Hondurasem. Zdá se, že zdejší zvířata žijí v izolaci už dlouhou dobu. A pokud jde o vzájemný tok genů?
Ukázalo se, že místo celistvé propojené plochy jsou tu vlastně dva oddělené genetické bloky. Jeden z nich překrývá oblast Selva Maya, tedy největšího kusu středoamerického pralesa, který se táhne od severu Amazonie, přes Guatemalu až do Belize a jihu Mexika. Na této ploše se jednotlivé exempláře jaguárů mohou víceméně volně přesouvat. Na tento blok už ale nenavazuje území Hondurasu. „Znamená to, že populace jaguárů v Hondurasu jsou navzdory relativní geografické blízkosti prvního bloku Selva Mayo odtržené,“ říká Wultschová. Dalším krokem ochránců by tedy mělo být „zaplnění mezer“ mezi Hondurasem a zbytkem jaguářího světa.
reklama
