https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/kabinet-havel-je-dobre-mit-a-ctit-divocinu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Kabinet Havel: Je dobré mít a ctít divočinu?

25.11.2010 13:43 | PRAHA (Ekolist.cz)
Jsou kopce, kde lze stavět rozhledny a bezbariérové chodníčky pro vozíčkáře, protože i oni mají nárok na výlet do přírody. Ale pak jsou kopce, kam by neměl chodit nikdo. Dovolit si to můžeme, naše krajina je na kopce bohatá, říká Ivan Rynda. Na snímku pohled na Šumavu z Pancíře.
Jsou kopce, kde lze stavět rozhledny a bezbariérové chodníčky pro vozíčkáře, protože i oni mají nárok na výlet do přírody. Ale pak jsou kopce, kam by neměl chodit nikdo. Dovolit si to můžeme, naše krajina je na kopce bohatá, říká Ivan Rynda. Na snímku pohled na Šumavu z Pancíře.
Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz
Jaký máme vztah k divočině? V čem je pro nás důležitá a v čem je pro nás zbytná? Umíme vůbec v ní a s ní žít? A má být v Evropě a potažmo v České republice vůbec místo, které člověk nechá přírodě a jejím procesům? Tato a další témata se probírala v televizní debatě v rámci pořadu Kabinet Havel: Divoké srdce Evropy, která se konala 17. listopadu.
 

Ústředním tématem debaty byla divočina a projekt Divoké srdce Evropy, který se snaží stávající divočinu na Šumavě a Bavorském lese zachovat. Za projektem Divoké srdce Evropy stojí česká a německá správa příslušného národního parku. Jak v debatě zaznělo, mezi ochránci přírody není těžké najít konsenzus, zda něco takového vůbec potřebujeme. Horší je, když se téma předloží široké veřejnosti. Ve veřejné debatě se obhajobě potřebnosti divočiny věnovali bioložka Zdeňka Křenová, sociální ekolog Ivan Rynda, ekolog Ladislav Miko, kulturolog Petr Mikšíček a bývalý prezident Václav Havel. Debatu moderoval šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery.

Václav Havel vnímá, že nám příroda dává jakási varování, „abychom se vehementně nedobývali do sfér, které nám nejsou přirozené. Je potřeba myslet dopředu, být pokorný a nemyslet si, že všechno vím a všechno pochopím a všechno vysvětlím. Je třeba respektovat tajemství.“

Křenová: Ploty zůstaly v nás

„Projekt Divoké srdce Evropy vznikl v uplynulých dvou letech na pomezí dvou národních parků a na pomezí dvou států. V prostoru, které můžeme nazvat jádrovým územím Bavorského národního parku a Národního parku Šumava. Je to území v té nejšumavštější části Šumavy,“ pronesla bioložka Zdeňka Křenová. Jde o území, které Češi a Němci spolu dlouho sdíleli, než došlo k poválečnému přesunu obyvatel a znepřístupnění oblasti kvůli ochraně železné opony.

Divoké srdce Evropy může lidem nabídnout mimořádné zážitky z divočiny. Ilustrační foto z Bavorského lesa
Divoké srdce Evropy může lidem nabídnout mimořádné zážitky z divočiny. Ilustrační foto z Bavorského lesa

Křenová zmínila, že některá zvířata si stále ještě pamatují, že v této části území byly dráty, které omezovaly pohyb. „Například jeleni nedokáží tu bývalou hranici přejít ani dnes, přestože už zde žádné ploty nejsou.“ Naopak jiná zvířata se na odstranění opony zvykla rychle. „Třeba rysice vrhne svá mláďata na německé straně a pak si je klidně převede na českou stranu, kde má klidnější podmínky a tam je pak vychovává,“ popisovala Křenová. „Jestli ale jsou někde ty ploty stále zachované, pak je to v lidských hlavách. V tom, že stálé vnímáme, že to u Němců je nějaké jiné, divné.“

Divoké srdce Evropy má podle ní nejen ochránit území, které má z přírodního hlediska nejvyšší hodnotu, ale zároveň území, které může lidem nabídnout mimořádné zážitky z přírody, která se v maximální možné míře vyvíjí bez ovlivňování člověkem. Není to důležité jen pro výzkumníky, ale i pro běžné lidi. „Je to možnost nám i budoucím generacím nabídnout zážitek divoké přírody, kterou nemanipulujeme, ale jen se na ni díváme. Je to možnost i výzva, abychom území, které je přírodní, dokázali neupravovat a přijmout tak, jak je a předat těm, co přijdou po nás,“ říká Křenová.

Křenová vysvětluje, že pokud se v evropském kontextu hovoří o divočině, nemyslí se tím panenská příroda, kam lidská noha nevstoupila. „To, o čem se bavíme, je rozhodnutí, že v některých částech našeho území nebudeme zasahovat a necháme přírodu být,“ vysvětlila Křenová.

Rynda: Dopřejme si luxus divočiny

„Důvodů, proč se mi projekt Divoké srdce Evropy líbí, je celkem pět,“ prohlásil sociální ekolog Ivan Rynda. „Za prvé kultura nemusí být nutně proti přírodě. Na planetě jsme si už vyvzdorovali tak velký prostor kulturně přeměněné krajiny, že bychom si také měli připomínat to, co nás předcházelo,“ říká Rynda.

Dalším důvodem je podle něho koncept člověka nikoliv jako pána přírody, ale jejího správce, který o přírodu pečuje. „A myslím si, že v tomto případě je nepéče také péče,“ řekl Rynda. „Jsou místa, kde se má pečovat hodně, místa, kde málo a pak místa, kde bychom neměli zasahovat vůbec. A vybrané části Šumavy jsou tím místem pro nepéči.“

Třetím důvodem je, že bychom si měli být schopni dopřát luxus mít na svém území pravou divočinu. „Veškeré své lidské prostředí máme vyšlechtěné pro všechno hi tech. Ale kromě tohoto spotřebního luxusu bychom si měli také dovolit přepych jinakosti a rozmanitosti, přepych místa, kde bude vládnout jen divoký řád přírody,“ myslí si Ivan Rynda.

Češi divočinu potřebují, rádi do ní jezdí, myslí si Petr Mikšíček. Na snímku Bavorský les
Češi divočinu potřebují, rádi do ní jezdí, myslí si Petr Mikšíček. Na snímku Bavorský les

Čtvrtý důvod je podle něho velmi pragmatický. „My do dnešního dne známe jakž takž slušně obecné zákonitosti, ale vůbec neznáme miliony konkrétních věcí, jakými by nám příroda mohla v nejlepším smyslu slova posloužit. Co my víme, co se skrývá v nějaké nenápadné květině nebo jaký přírodní mechanismus by nám mohl pomoci uspokojit naše potřeby?“ uvažuje Rynda.

Poslední důvod podle něho je, že zachování divočiny není jen pro nás, ale také pro ni. „Jsem přesvědčen, že příroda má svou vlastní, vnitřní hodnotu, na člověku nezávislou. A že tu přírodu a hodnotu v ní bychom měli také trochu ctít,“ uzavírá své důvody Rynda.

Podle něho u současného člověka panuje jakýsi strach z divočiny a přírody. Vyplývá to z toho, že se dnešní moderní člověk v přírodě přestává orientovat. „Naše domestikované prostředí jsme si udělali tak pohodlné a komfortní, že je nám příroda až nepohodlná. A my se s ní pak nedokážeme ani dost dobře identifikovat. Ona štípe, kouše, pálí, studí, je nepříjemná a jsou tam klíšťata,“ pronesl Rynda. „Ale jestliže ztrácíme orientaci v přírodě a identifikaci s ní, pak pro nás přestává mít význam. A pak se jí nejenom bojíme, ale snažíme si ji nějakým způsobem přemoci,“ varuje Rynda.

I Rynda uznává, že v našem prostředí nejde o panenskou divočinu. „Na Šumavě na mnoha místech, která teď chráníme jako přírodně cenná, probíhala podle kronikářských záznamů a dendrologických průzkumů před dvěma sty lety lesní pastva,“ říká Rynda. „Vtip je v tom, že příroda se za tu dobu dokázala změnit tak, že my už to dnes nepoznáme. Divočina tedy není aktuální stav, ale proces, který necháme plynout a nebudeme do toho přírodě sahat.“

Miko: Příroda je čím dál víc stejná

Ladislav Miko, půdní ekolog, bývalý ministr životního prostředí a v současnosti šéf ochrany přírody a biodiverzity v Generálním ředitelství životního prostředí Evropské komise pronesl, že divočiny je u nás žalostně málo.

„Je to méně než jedno procento rozlohy Evropy. Čili z té původní přírody zůstává nezměněno jen nepatrné území, všechno ostatní už jsme nějakým způsobem změnili. Území, která se té původní přírodě podobají, je jen pět až sedm procent . Z toho myslím vyplývá určitá povinnost,“ říká Ladislav Miko.

Důležitá je podle něho i přírodní identita jednotlivých území. „Příroda se v různých zemích začíná navzájem podobat. Je to čím dál tím víc stejné, stejné stromy, stejné kytky. Ale i stejné domy, stejná parkoviště. To, co vám dá vědět, že jste někde v cizině, je to, čím se to místo liší, v čem je jiné, co je typické jen pro to místo. A to je vedle kultury i příroda. Ale přírodní identita se dramaticky ztrácí a to je obrovská škoda,“ myslí si Ladislav Miko.

Umíme se v přírodě orientovat? Nebo z ní máme strach? Na snímku překonávání šumavské bystřiny.
Umíme se v přírodě orientovat? Nebo z ní máme strach? Na snímku překonávání šumavské bystřiny.

„Máme i určitou morální povinnost,“ říká dále Miko. „Rozvinutý svět hrozně rád tomu nerozvinutému připomíná, že by měl chránit tropické pralesy v Amazonii, že by měl chránit africké savany atd. A často hovoříme o velkých územích, někdy i ¾ tamní plochy. Ale my sami máme problém s tím, abychom sami ochránili jediné procento svého území. Jaká je pak relevance našich požadavků na ochranu tropických pralesů vůči tamním národům?,“ ptá se Miko.

Slovo divočina podle něho vyvolává divné pocity, zejména u lidí, kteří nevědí, co si pod tím představit. „Historicky člověk založil své bytí na dobývání divočiny a její obracení v prospěch člověka. Evolučně máme zažité, že s tou přírodou je potřeba bojovat a pak bude bezpečno, žádný vlk nebo medvěd,“ ukazuje na kořeny obav Miko. „Dnes už víme, jak se chovat, abychom se nemuseli medvědů bát, navíc těch medvědů je tak málo, že potkat je je spíš velký svátek. Máme v sobě neidentifikovanou zakořeněnou obavu, které se musíme zbavit.“

Podle něho také lidé prostě nechápou hodnotu divočiny, proč bychom takovou věc vůbec měli mít. „V Evropě se obecně málo ví, co to je biodiverzita. 60 procent obyvatel Evropy vůbec neví, co to biodiverzita je,“ posteskl si Miko. Příroda tu podle něho není proto, aby byla užitečná, ale proto, aby byla.

Mikšíček: Šumava je silný příběh

Podle kulturologa Petra Mikšíčka dnes nastává doba, kdy je potřeba přírodu a divočinu hájit z pozice kultury, civilizace. „Kultura už není v područí přírody, ale příroda je vydána na milost kultuře. Vymanili jsme se z přírody. Zároveň ale kvůli úrovni civilizace příroda trpí,“ říká Mikšíček. „Divoké srdce Evropy je unikátní možnost využít toho, že na tom území člověk nějakých sedmdesát let nezasahoval a o všechno se tam starala příroda sama. Je to divočina, která vznikla jen díky tomu, že tam kultura po nějakou dobu nebyla,“ vysvětluje Mikšíček. Podle něho je podstatné i to, že ona oblast byla původně českoněmecká, bývalé Sudety. „A bylo by dobré mít místa, kde příběh lidí, kteří tam žili, a nově vzniklé divočiny budeme moci vyprávět od začátku a celý. A je to velmi silný příběh,“ dodává Mikšíček.

Kabinet Havel

Za projektem Kabinet Havel stojí lidé z Divadla na provázku a Masarykovy univerzity. „Loni jsme požádali české intelektuály, aby pomohli formulovat českou vizi. Co dělat v této spokojené době, ve které se zdá být ale leccos špatně,“ říká ke vzniku projektu divadelní režisér Vladimír Morávek. „Dnes jsme se tu sešli na hodinku přemýšlet, mít čas na myšlenku, na ideje, na svědomí, ambice a schopnost překonat sám sebe a chvíli nemyslet na výhodnost, ale na pravdu,“ řekl na začátku debaty Morávek.

Petr Mikšíček dále zmínil, že velká část Čechů má přírodu ráda a vyjíždí za ní do severských zemí či na východ Evropy. „Ve všech horách a lesích potkáte Čechy. I své děti posíláme na tábory, aby se naučily přespat v lese. Myslím, že Češi potřebují jezdit do přírody, do divočiny.“ Divoké srdce Evropy podle něho může být to místo, které může být pro nás důležité, abychom se měli kde učit, jak přežít v divočině. „Pralesní národy dokáží v divočině žít, aniž by ji poškozovaly. To je pro nás už těžko dosažitelný ideál. Divoké srdce Evropy by mohla být jakousi výcvikovou divočinou,“ pronesl Mikšíček.

Václav Havel debatní pořad uzavřel shrnutím, že by bylo dobré mít a ctít Divoké srdce Evropy. „Jedna věc mi ale v debatě chyběla. Proč by vůbec příroda měla být? Proč by vůbec něco mělo být? Nevíme. Narážíme zde na tajemství. Z nějakých neznámých důvodů něco na této planetě je, my to nazýváme příroda. A zabýváme se tím, co s ní uděláme,“ řekl Havel. Podle něho je potřeba ctít mravní řád. „Řád respektu k věčnosti, k nekonečnu a respektu k tajemství. Neberte to jako kněžourství, ale vždycky když o těchto věcech jako laik přemýšlím, tak narazím na zeď tajemství, a já nevím, co je za ní,“ pronesl Václav Havel.


reklama

 
Další informace |
Záznam debaty je dostupný na webu České televize.

Více informací o projektu Divoké srdce Evropy naleznete na webu www.wildheartofeurope.eu
Martin Mach Ondřej
Vydání tohoto textu bylo podpořeno z Revolvingového fondu Ministerstva životního prostředí ČR. Za obsah je zodpovědná výhradně redakce serveru Ekolist.cz a nelze jej v žádném případě považovat za názor MŽP.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

 
reklama


Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist