Před 119 lety děsili Afriku dva lidožraví lvi. Dnes už víme, proč na lidi útočili
Příběh Lidožroutů z Tsavo nebo také Lvích zabijáků představuje naprostý fenomén, ať už z hlediska praktické ekologie živočichů, popisné historie nebo lidové kultury. Byl totiž nesčetněkrát zkoumán a nahlížen z různých přírodovědeckých hledisek, převyprávěn místními vypravěči i různými literáty a také zfilmován Hollywoodem. Ve své podstatě je přitom velmi prostý. Na tábory stavebních dělníků, budujících železnici z Keni do Ugandy, začali v průběhu roku 1898 opakovaně v noci útočit lvi. Šelmy se nebály ohňů, vyhýbaly se pastem, překonávaly hrazení a ploty. Útoky trvaly od března následujících devět měsíců a vyžádaly si 35 (podle jiných, nadnesených zdrojů, až 135) lidských obětí.
V prosinci téhož roku se do věci vloží plukovník ve výslužbě a stávající železniční inženýr John Henry Patterson. Postupně obě šelmy vypátral a zastřelil. Železnice i dělníci jsou zachráněni a díky dobovému tisku se celý svět dozvídá o proradnosti a krutosti lvích zabijáků a odvaze lovce. Patterson časem vydá dvě vzpomínkové knihy a trofejní materiál v roce 1920 odprodá za 5000 dolarů Fieldovu přírodovědeckému muzeu v Chicagu.
Tento příběh, respektive způsob jakým byl uchopen, pak formoval po další dekády poněkud nešťastně vztah lidí po celém světě k velkým kočkovitým šelmám. Pro zoology pak představoval praktickou hádanku. Nebylo totiž zřejmé, z jakého důvodu se lvi vlastně odhodlali ke konzumaci člověčiny. Lvi se totiž na afrických savanách specializují na lov velkých kopytníků, zeber a antilop. Člověk sice utíká pomaleji než antilopa, ale je také o poznání méně vydatnou svačinou. Bruce D. Patterson, kurátor zoologických sbírek Fieldova muzea, se proto případu věnoval podrobněji, a to nejen kvůli shodě svého příjmení s vychvalovaným lovcem lvích lidožroutů. V roce 2004 přednesl tři „nejpravděpodobnější“ varianty. Například podle dobových záznamů lze usuzovat, že v roce 1898 mor skotu zlikvidoval většinu velkých kopytníků v oblasti Tsavo a lvi tak přišli o svůj primární zdroj potravy. Chuť na člověčinu mohl ve lvech vyvolat také zvyk hinduistických železničních dělníků, rituálně upalovat zesnulé na hranicích.
Lidské maso pečené v popelu je jistě lákavou alternativou oproti studeným zebrám. A k lidskému masu mohli lvi „přičichnout“ při pojídání lidských mrtvol u brodu přes řeku Tsavo, kudy vedla známá otrokářská trasa. Žádné z těchto dosud populárních vysvětlení ale nepřinášelo odpověď na to, proč si lovnou zvěř z lidí udělali jen dva lvi v celém regionu. Bruce D. Patterson proto nejprve přistoupil k mikroskopickému zkoumání chrupu, který byl součástí muzeem zakoupených lvích trofejí. „Mikroskopické struktury na povrchu zubů totiž dokáží hodně prozradit o tom, co šelma v posledních týdnech svého života jedla. Drobné praskliny mohou například vypovídat o drcení velkých pevných kostí,“ říká Patterson. Pokud by tyto praskliny byly pravidelnější a větší, vypovídaly by o křoupání kostí velkých kopytníků. Menší by zase mohly souviset s drcením a žvýkáním lidských stehenních kostí. Jenže zuby lvů-lidožroutů z Tsavo neobsahovaly prakticky žádné takové praskliny.
„Hypotéza, že se lvi z Tsava pustili do konzumace lidí kvůli nedostatku jiné potravy, nebo že je konzumaci člověčiny přivedlo paběrkování na lidských mrtvolách, tím dostává trhliny,“ upozorňuje Patterson. V těchto případech by se totiž lvi snažili z lidských těl dostat maximum potravy, právě drcením a trháním kostí. „Jenže oba lvi se kousání do pevných a těžkých kostí evidentně vyhýbali. Hlad tedy nebyl jejich primární motivací.“ Správná odpověď se neskrývala na povrchu zubů, ale přímo ve lví tlamě. Patterson spolu s kolegy vyhotovil na základě otisků čelistí dentální snímky obou lvů - a dospěl k zajímavému závěru. Hlavní příčinou, proč Duch (samec) a Temnota (samice) lovili lidi, byl jejich špatný chrup. Samec měl totiž zlomený jeden špičák, chyběly mu tři spodní řezáky a podstatnou část čelisti mu zabíral zánět, obklopující další zuby.
„Tento zánět mu musel způsobovat neustálou neúnosnou bolest a prakticky znemožňoval jakýkoliv útok na náročnější kořist, zebru nebo antilopu,“ říká Patterson. „Samice na tom nebyla o mnoho lépe. A proto se oba lvi raději odhodlali lovit snazší a v daný moment dostupnější kořist.“ Poté, co byl zastřelen Duch, útoky na lidi přestaly. Samice Temnota totiž byla stále schopna si poradit i s normální potravou. Po dvou týdnech jí ale lovec Patterson vypátral a usmrtil. „Nebýt muzeálních vzorků, nikdy bychom se nedozvěděli, jak to vlastně před 119 lety bylo,“ říká kurátor zoologických sbírek. „Takhle ale dokážeme říct, co a proč jedli a dokonce dokážeme poukázat na rozdíly mezi nimi, jen zkoumáním jejich kůží a lebek. A to vše dokážeme odvodit jen z těchto vzorků. Naneštěstí tu mám ještě dalších 230 000 exponátů ve sbírkách. A každý z nich by potřeboval vyprávět svůj příběh.“
reklama
