Přežijí zvířata na zelených ostrovech uprostřed třtinových plantáží?
Zdálo by se, že fragmenty lesů, obstoupené ze všech stran obhospodařovanými plantážemi, budou znamenat rychlý a nekompromisní zánik života divokých zvířat. Minimálně na úrovni regionu Sao Paulo to ale tak úplně neplatí. Výzkumníci, kteří s využitím několika neinvazivních metod propátrali celkem 22 lesů obklopených plantážemi cukrové třtiny, zjistili, že většina z očekávatelných druhů středních a velkých savců se v zalesněných fragmentech i nadále nachází.
„Je to pro nás samotné překvapivé, ale přinášíme nečekaně pozitivní zprávy,“ říká Mauro Galetti, profesor ekologie z univerzitního Institutu Rio Claro. „Zjistili jsme, že prakticky 90 % všech druhů středních a velkých savců typických pro náš region se v těchto lesních fragmentech stále nachází.“ Nálezy trusu, pobytových stop a také rozsáhlá databáze fotek z instalovaných fotopastí potvrdili výskyt jaguára amerického, mravenečníka velkého, tapírů i pekari bělobradých.
„Výsledky našeho průzkumu tedy nehovoří o nějakém hromadném vymírání zvířat v oblasti,“ dodává Galetti. „Jediným zvířetem, z celkem 29 hledaných druhů, které jsme v lesních fragmentech nezaznamenali, je jen velmi vzácný pásovec velký.“ Dobré zprávy pochopitelně nejsou bez vady. Ne všechna zvířata se podařilo najít na skutečně každé lokalitě, a s menší rozlohou zalesněných území klesal i počet pozorovaných druhů.
Zatímco na velkých lesních plochách obstoupených plantážemi cukrové třtiny bylo možné najít 80-90 % druhů z „nabídky“ savců typických pro region, na menších se jich dařilo nalézt mezi 20-50 %. „To tedy znamená, že některé lokální populace nutně musely vyhynout,“ říká Gabrielle Beca, vedoucí autorka studie. „Jejich zánik ale nemá celoregionální charakter a je tu pořád výrazný potenciál ke zlepšení.“
Ve větších lesích, ke kterým se nejprve musíte dostat přes rozlehlé lány třtiny, se podařilo najít i takové „vzácné kousky“ jako třeba psa pralesního. „To opravdu není zvíře, které bychom v okolí plantáží očekávali,“ říká Beca. „Na menších lesních plochách se oproti tomu drží jen generalisté, například vačice bělobřichá nebo pásovec devítipásý. Pravděpodobně proto, že jsou schopni přizpůsobit se pozměněným podmínkám a také nepotřebují k vyhledávání potravy rozsáhlé území.“
Jaký závěr tedy z práce týmů UNESP plyne? „Že za dodržení určitých podmínek může ochrana biodiverzity a zemědělská produkce prosperovat vedle sebe,“ tvrdí Galetti. „V současnosti například nemusíme v regionu Sao Paulo řešit záchranné programy a znovuvysazování druhů. To jsou ty dobré zprávy. Přesto nás čeká jeden velký úkol: zajistit fungování ekologických koridorů mezi zmíněnými lesy tak, aby jimi mohla zvířata bez ohrožení migrovat.“
Brazilský lesní zákon dokonce disponuje řadou opatření, která alespoň teoreticky tento záměr naplňují. „Například zákon vyžaduje, aby byly podél obou břehů řek zachovány minimálně třicet metrů široké pásy stromů,“ říká Beca. „To by nám v řadě případů úplně stačilo. Je jen zapotřebí zajistit, aby byla tato opatření státem ve slíbené míře vymáhána.“ A jak uzavírá Galetti: „Pokud ještě zabráníme nelegálnímu lovu divokých zvířat, které je již také uzákoněno, může se region Sao Paulo stát špičkovým ukázkovým příkladem koexistence zemědělství a přírody.“
reklama
