Nejstarší přílivová elektrárna ve Francii vyrábí stejně jako Dlouhé Stráně
Francouzská elektrárna, jejíž podíl na trhu s elektřinou v zemi je asi 0,12 procenta, byla 45 let největší hrázovou elektrárnou světa. Koncem roku 2011 ji ale s výkonem 254 MW překonala jihokorejská elektrárna Sihwa ve Žlutém moři.
Nejstarší nálezy vodních mlýnů využívajících energie pohybu mořských hladin sahají až do 13. století. Některá z těchto zařízení byla v okolí Mont Saint-Michel v provozu ještě na počátku 20. století. Anglickou Dee Hydro Station v Cheshire z roku 1913 o výkonu 635 kW je možno pokládat za nejstarší přílivovou elektrárnu. Zásadní předěl ale znamenala stavba elektrárny ve Francii při ústí řeky Rance.
Myšlenka stavby moderní přílivové elektrárny v tomto místě vznikla někdy před druhou světovou válkou zejména kvůli velkému rozdílu hladin mezi odlivem a přílivem, který dosahoval sedm až 13,5 metru. Stavba začala v roce 1960 a slavnostně byla otevřena prezidentem Charlesem de Gaullem. Elektrárnu, jejíž výstavba stála 620 milionů franků, provozuje státní společnost Électricité de France (EDF).
Přehradní hráz v délce 750 metrů spojuje východní břeh, jehož se dotýká jižně od měst Dinard a Saint-Malo, se západním. U levého břehu je plavební komora s lodní propustí, pak samotné těleso elektrárny s halou pro 24 turbín a tři transformátory, pak je 165 metrů sypaná hráz zakončená šesti propustmi. Po střeše elektrárny, koruně hráze a po dvou zvedacích mostech nad lodními komorami vede silnice, jež zkrátila spojení Saint-Malo s Dinardem o 30 kilometrů. Turbíny využívají jak proud řeky, tak i rozdíl hladin v důsledku přílivu a odlivu. Lopatky turbín mají proto nastavitelný sklon a mohou se otáčet na obě strany. Jednotky mohou pracovat v režimu výroby elektrické energie, nebo vodu naopak přečerpávat do nádrže.
Elektrárna přispívá na ekologické výzkumy související s vlivem stavby na životní prostředí. Přerušením toku řeky byly totiž zcela změněny hydrodynamické poměry v okolí, což mělo za následek mizení flóry, mořské fauny a mnoha ptačích druhů. Poslední výzkumy ale ukázaly, že po letech došlo k rovnováze.
Deset let po úspěšném spuštění přehrady Rance se pro podobný pokus rozhodli i Kanaďané v zálivu Fundy Bay u Nového Skotska, kde rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem dosahuje až 21 metrů. V roce 1984 byla otevřena elektrárna Annapolis s výkonem 20 MW. V září 2011 pak byla spuštěna jihokorejská přílivová elektrárna Sihwa s deseti turbínami a výkonem 254 MW; v prvním roce dodala do sítě 560 GWh elektřiny.
Tato "zelená energie" snížila spotřebu dovážené ropy v oblasti a Jižní Korea se rozhoduje o podobném využití dalších míst u západního pobřeží. Hrázová přílivová elektrárna v zálivu Inčchon s výkonem až 1000 MW má být spuštěna příští rok, další u města Sosan má mít výkon 500 MW.
V současné době existuje několik rozjednaných projektů na stavbu přílivových elektráren, kromě Jižní Koreje například v indickém státu Gudžarát, Británii či Rusku. Loni se začala stavět tzv. lagunová elektrárna u velšského města Swansea, která má mít výkon 320 MW.
reklama
