Proč je hadí jed tak účinný? Vědci zkoumají jedové zuby

Jeden z rozšířených mýtů o jedovatých hadech zní: do těla kořisti či „nepřítele“ vstříknou jed dutými jedovými zuby. Jenže to je omyl, pro výraznou většinu jedovatých hadů to neplatí – jejich jed putuje drážkami na povrchu zubů.

Mnichovský profesor Leo von Hemmen, který se touto problematikou zabýval v rámci nové studie, uvádí, že pouhá zhruba sedmina jedovatých hadů má duté jedové zuby, zatímco u zbytku druhů je pro vpravení jedu používán systém napojení jedových žláz na vnější kanálky či drážky, po nichž jed steče do rány.

Vědce ovšem zajímala složitější otázka: proč je tento zdánlivě méně efektivní způsob rozšířenější a tedy zjevně výhodnější z evolučního hlediska. Pozastavovali se například nad tím, že při útoku na ptáky se musí peří stávat překážkou, přes níž jed nebude snadnou stékat.

Aby vědci rozkryli, co se za touto „nelogičností“ ukrývá, zaměřili se „technologické“ vlastnosti jedů jako takových, zejména jejich povrchové napětí a viskozitu. Zjistili mimo jiné, že hadí jed má překvapivě vysokou viskozitu a je „schopen“ vytvářet kapky snadno putující drážkami na povrchu zubů.

Každý systém je dokonalý...

Dospěli také k závěru, že u různých druhů hadů se během evoluce vytvořily velmi specifické kombinace různých viskozit jedů a optimálně uzpůsobených tvarů drážek na zubech. A tím i vysvětlili dílčí „záhadu“: proč ptačí peří neubrání před povrchově šířeným jeden – ukázalo se totiž, že ti hadi, kteří ptáky často loví, mají ony drážky na zubech hlubší, než druhy jiné.

Vědci též podrobně prozkoumali, jak na tyto drážky navazují jedové žlázy, a ukázali, že v okamžiku stisku se tyto „součásti“ spojí ve velmi efektivní systém, který je schopen vyslat do těla oběti velká množství jedovaté kapaliny. A tato kapalina, tedy hadí jed, navíc vykazuje velmi pozoruhodné vlastnosti, které efektivitu vpravení jedu do rány výrazně podporují. Vědci to s nadsázkou přirovnávají k vlastnosti kečupu, který „je po zatřepání mnohem kapalnější než v klidovém stavu“. Něco podobného funguje i v případě jedu: tlaky vznikající při stisku způsobí, že jed je méně viskózní, tedy snáze a rychleji proudí.

Celý systém je tak dle závěrů studie účinný a jednoduchý: v klidovém stavu před útokem je jed poměrně viskózní, až „lepkavý“. Ve chvíli útoku se v okamžiku stisku z něj stane mnohem „tekutější“ kapalina, která „tak snadno jako víno do sklenice“ proudí do rány způsobené zubem.

---

reklama

---