Šíření křesťanské víry mění lovecké zvyklosti amazonských domorodců

Rozdílnosti mezi kázáním misionářů a tradiční šamanskou vírou domorodých indiánů se podepisuje na biodiverzitě tropické Amazonie. Oba religiózní přístupy totiž ostře vymezují, které živočichy je možné lovit a jíst, a které jsou pro domorodé přívržence náboženských směrů tabu.

Křesťanství proniká do neprostupných pralesů guayajanské Amazonie již od počátků osmnáctého století. Jeho nositelé – misionáři – tu nebyli nikdy vítáni právě s otevřenou náručí, přesto tu jednotlivé odnože křesťanské víry postupně zapouštěly kořeny a hluboce ovlivňovaly vnímání okolního světa nově pokřtěnými domorodci. Tato proměna ovlivnila jejich stravovací návyky i zažitou loveckou praxi. Zatímco některé živočišné druhy ze zavedení institutu církve těží, populace jiných se snadno mohou stát ohrožené.

Jako první si tohoto zajímavého fenoménu povšimli biologové ze Stanfordovy univerzity, Jose Fragoso a Jeffrey Luzar. Zatímco se v některých částech regionu, osídleného kmeny Makushi a Wapishana, divoká prasata, tapíři a pekari hojně vyskytují, jinde je jejich přítomnost zřídkavá. Přírodní podmínky jsou ale na celém území shodné. Mapa absence jinak běžných druhů prakticky kopíruje kulturně-religiózní charakteristiky indiánských etnik. Západní formy náboženství tu, v kontrastu s domorodou vírou, ovlivňují výskyt populací divoce žijících zvířat.

Oba výzkumníci provedli vzhledem ke komplikované infrastruktuře v regionu nebývale velkou dotazníkovou kampaň. Hovořili s více než 9900 příslušníky obou etnik, aby se dozvěděli více o jejich náboženském cítění a stravovacích návycích. V oblasti se díky působení misionářů uchytily hned tři hlavní křesťanské proudy – evangelíci, římští katolíci (včetně anglikánské formy) a sabatariáni-adventisté. A zatímco například poslední zmínění, vycházející z pramenů hebrejské bible, zapovídají konzumaci masa tapírů coby nečistého zvířete, římskokatoličtí věřící nemají vůči vepřovému z divočiny žádné výhrady.

Tradiční šamanická víra Makushiů i Wapishananů zapovídá lov tapírů. Jejich maso je pro většinu domorodců tabu, neboť by je mohl posednout zlý duch. Jednotlivé západní formy křesťanství zaujaly rozdílný postoj vůči šamanům, od tolerance k hlubokému despektu, a tyto názory se přenesly na věřící v rámci jednotlivých pralesních farností. Kupodivu, na území sabatariánských misionářů, kde byl plně potlačen šamanický prvek, funguje nejúčinnější ochrana tapírů a pekari. Tolerance anglikánských protestantů vůči kmenovým kouzelníkům oproti tomu vyústila ve zvýšený odlov divokých zvířat.

Situace může být někdy dost komplikovaná. Jak říká Fragoso: „Narazíte tedy na domorodce, který dobře ví, že jíst tapíra je kmenové tabu. Jeho křesťanská víra mu ale nic takového nezapovídá, a proto se nebojí vyrazit na lov. Současně ale také věří ve schopnosti svého šamana, který by jej případně dokázal z moci zlých duchů po požití tapířího masa dostat.“ Netýká se to ale jen „vepřového“. Různá tabu platí pro lov kapybar, „červenonohé“ želvy uhlířské a dvou druhů jelínků.

Přesto Fragoso upozorňuje na institut kmenového šamana, coby záruku ochrany přírody: „Právě oni drží ochrannou ruku nad rozsáhlými oblastmi pralesů, které považují za posvátné. Jejich odchod by vyústil v mnohem větší zásah do životního prostředí a intenzivnější lov zvířat.“

---

reklama

---