Umíme oživit mamuty? Ano. Měli bychom to dělat? Ne, míní odborník na deextinkci
„Lidé se mě často ptají, jestli je něco jako deextinkce, znovuoživení vyhynulého zvířete dnes možné,“ začíná zvolna Sedon svůj text. „A já říkám, že ano. Díky průlomovým technologiím a nástrojům genové rekonstrukce a CRISPR jsme tuto možnost přesunuli ze sféry vědecké fikce k vědecké realitě.“ Byť tato technologie v praktickém pojetí zatím zůstává na krajní hranici našich možností, teoreticky již dostupná je. Ono znovuoživení může nabývat řady podob, které jsou v současnosti odbornou veřejností silně diskutovány.
Opět teoreticky: je možné dát vzniknout živočichům, kteří budou po fyzické stránce vypadat přesně, jako jejich dávní předchůdci. Je také možné přijít i se zvířetem po všech stránkách identickým. Oba typy by přitom mohly v ekosystémech oživit funkce, které byly jejich prostřednictvím poskytovány a které s jejich zánikem zmizely. Navzdory nesmírně obsáhlé rovině etické a filozofické („Budeme si hrát na Boha?“ píše Sedon a jeho kolegové) je však podle něj na místě spíš otázka, proč bychom něco takového měli dělat („Opravdu jen proto, že můžeme?“).
A předně vyřešit, zda a jaká zvířata bychom vlastně chtěli nebo měli uvést zpět k životu. Sedon zmiňuje, že například plán na oživení dávno vyhynulých zvířat, například srstnatých mamutů, by jistě získal širokou podporou veřejnosti a těšil se zájmu vědců. A toho se právě bojí. Předpokládá, že snaha o oživení právě těchto prehistorických exemplářů je špatnou variantou, jak s teoreticky dostupnou technologií naložit.
„S takovým atraktivním projektem se pojí tzv. Wow-efekt, nezpochybnitelné velké nadšení,“ píše Sedon. „Ale účelnější by bylo zacílit naše snahy k druhům, u nichž by přínos ochraně přírody byl více patrný.“ Z jednoho prostého důvodu. „Ekologická nika, životní prostor mamutů nebo třeba ptáků Moa, už dnes v žádném funkčním pojetí na světě neexistuje. Pokud přivedeme zpět takovou kuriozitu, budou tato zvířata nezbytně špatně přizpůsobena k přežití v našich ekosystémech.“
Proto namísto oživování kuriozit by měla v první řadě nastoupit snaha o záchranu zvířat, která dnes ještě žijí, ale jejichž dny se díky lidem již krátí. „Zabránit vyhynutí stávajících je přednější, než snaha o oživení těch vyhynulých,“ říká Sedon. „Peníze a nemalé úsilí potřebné k tomu, abychom oživili, reintrodukovali a spravovali životaschopné populace již jednou vyhynulých zvířat, by totiž nezbytně snížili omezené zdroje, které máme k dispozici v ochraně druhů přítomných. Ty, které ještě stále zachránit můžeme.“
Pokud jde o využití nových technologií při záchraně prehistorických druhů, nedělá si Sedon žádné iluze. „Ta sama myšlenka je prostě příliš přitažlivá na to, abychom ji dokázali ignorovat. Podněty k její realizaci mohou vycházet z vědecké, komerční nebo estetické sféry, nebo z různých dosud neznámých imperativů.“ Jako první by ale na řadě měly být druhy nedávno vyhynulé, které svým návratem skutečně přispějí k ochraně dalších, žijících druhů.
„Neměly bychom přitom nikdy zapomínat, že vyhynutí nějakého druhu je nejzazší práh,“ píše Sedon. „A když je jednou překonán, nemůže být nikdy zcela zvrácen, a navzdory příslibům moderní technologie už nepůjde vzniklý stav nikdy plně obnovit. Naším hlavním cílem by proto vždy mělo být zamezit ztrátě a vyhynutí stávajících druhů. Příspěvkem deextinkčních technologií by pak měl zůstat na úrovni prevence dalších ztrát.“
reklama
