Ekologicky příznivý životní styl už dnes neznamená jen výměnu žárovek za úsporné, nákup biopotravin a třídění odpadků do barevných kontejnerů. Paleta udržitelných životních způsobů se velmi rozšířila a dřívější dobrovolná skromnost se oblékla do hávu nových trendů jako je udržitelná móda, permakultura či „zero waste“ (život bez odpadu). V souvislosti s udržitelností je dnes často skloňovaná i soběstačnost. Jak pojetí soběstačnosti rozšiřuje udržitelnou spotřebu? Může vlastní produkce jídla či kosmetiky nahradit leckdy odsuzovaný zelený nebo chcete-li „bio“ konzum? Je soběstačnost nová dobrovolná skromnost?

Si ako zviera! Čo Vám ako prvé napadne, ak Vám niekto povie, že ste ako zviera? Cítite sa po tomto nazvaní dobre, alebo skôr zahanbene? Väčšina ľudí by sa pravdepodobne po takomto označení príjemne necítila. Človek sa snáď už oddávna považuje za niečo vznešenejšie, civilizovanejšie a v mnohých prípadoch nadradené zvieratám. Čisto z biologického hľadiska by sme hľadali rozdiel iba ťažko. Sme živé organizmy zložené z buniek na báze uhlíka, dokážeme sa pohybovať a rozmnožujeme sa. V biologických kategóriách ale málokto premýšľa a rozdelenie na človeka a zvieratá teda nespochybňujeme. Existuje ale naozaj objektívna a nemenná hranica medzi človekom a zvieraťom? Táto otázka sa stáva zásadnou práve v dnešnej dobe, kedy vplyvom človeka dochádza k masovému vymieraniu druhov. To vnáša pochybnosti, nakoľko oprávnene sú naša civilizácia a ľudské potreby nadradené mimoľudským bytostiam.

Běžný člověk by z novinových titulků mohl nabýt dojmu, že jediným ekologickým problém lidstva jsou klimatické změny. O některých aspektech ekologické krize se prostě píše a mluví více, o některých méně. Pokus o ucelený pohled nabízí koncept planetárních mezí. Sám však má své meze.

V rámci svého výzkumu pro diplomovou práci jsem se snažila odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Když člověk jako dítě často pobýval v přírodě, znamená to, že ji teď, když je dospělý, bude více chránit? Při hledání odpovědi se postupně vynořovala řada dalších faktorů, které tuto vazbu činí méně zřetelnou, více problematickou a tím pádem i více zajímavou.

„Fotografování určitého prostoru je čas jeho převedení v obraz mého citu a mého rozumu. Je to přetváření jedné reality v jinou, a to pouze moji, a je krásné, přijme-li ji i divák,“ říká o své tvorbě jeden z předních představitelů české výtvarné fotografie Karel Kuklík. 7. března 2012 slaví tento autor podmanivých a esteticky působivých snímků pětasedmdesáté narozeniny. Podívejme se tedy podrobněji na vývoj a proměny, jimiž jeho dílo prošlo během více než půl století.

Estetická hodnota přírody i krajiny je důležitá pro mnohé z nás, motivovala často první pokusy přírodu chránit a dnes ji zmiňuje i zákon jako jeden z důvodů ochrany krajinného rázu nebo chráněných území, zejména přírodních památek. Angličané přímo označují chráněná území názvem, jenž odkazuje na jejich estetické hodnoty – Area of Outstanding Natural Beauty. A nemusíme jistě dlouho diskutovat o tom, že do přírody chodíme mj. proto, že nám připadá krásná a těšíme se z ní. Paradoxem je, že estetika jako odvětví filosofie víc než století krásu přírody přehlížela. Buď ji považovala ve srovnání s krásou umění za něco nižšího a nehodného zájmu, nebo odmítala samu její existenci. To se začalo měnit až na sklonku šedesátých let minulého století a dnes představuje jeden z proudů novodobé estetiky přírody, tzv. environmentální estetika, jeden z důležitých směrů současné estetiky vůbec. Potvrzuje to i minulý měsíc vydaná, obsáhlá a reprezentativní kniha Estetika na přelomu milénia, sestavená olomouckým estetikem a filosofem Pavlem Zahrádkou.

Ochrana přírody a krajiny a ochrana kulturních památek má v České republice nejen dlouhou, ale i společnou tradici. V posledních dvaceti letech však, zjevně i v důsledku institucionálního rozdělení státní památkové péče a státní ochrany přírody, dochází k nedostatečné vzájemné informovanosti a v některých lokalitách i k názorovým střetům. Ve snaze těmto problémům předcházet a spolupracovat při zachování a rozvoji našeho přírodního a kulturního dědictví uzavřely Národní památkový ústav a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v  roce 2011 smlouvu o vzájemné spolupráci.

V současné diskusi nad Šumavou zaznívá celá řada argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních, a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení zaznívá výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku.

Nedělá civilizace vlastně dobře, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nad zásadní otázkou současnosti se ve své eseji zamýšlí biolog Stanislav Komárek.