Mokré léto

To léto s copánky ječmenů proti nebi
rozpálenému jako měď, jak ocel –
Už ani nevíš, nezdá se ti, že by
mělo být jinak v tomto mokrém roce
s mlhou, jež sype se jak žlutý písek.

To léto nesmírné jak slunce, jak moře,
to hromování oblohou, z níž teple crčí.
Lesknou se záhony, blaženě z vlhké modře
derou se hroty trav a černé hřívy smrčin,
jež hřeben blesků prudce pročesává.

Obloha plná pavučin, však dále kousek
meč jasu rozťal je a stromy sluncem třeští.
A zase hřmí, zas břicha mračen dmou se,
cupitá travou teplý letní deštík.
Vzduch po polibcích voní, voní tráva…

Zas kohoutci chraptivě kokrhají ze vsi,
zvolna den za dnem vstupuje ti pod víčka
to léto letošní s oblaky, s hlínou, s lesy.
A ty, a ty písněmi zvučíš celičká
jak sad, jak ta země pod nebesy.