V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chápání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů, ale i na tom, že je dnes chráníme. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos a kdo ví, co bychom vlastně chránili. Romantismus je tak kolébkou našeho okouzlení přírodou, a to navzdory skutečnosti, že tenkrát slovo romantický zahrnovalo i věci, jež bychom dnes za romantické určitě neoznačili.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos. V druhé části textu (první část najdete tady) se podrobněji podíváme především na důsledky romantického postoje k přírodě ve vědách, turistice a ochraně přírody.

V průběhu 18. století došlo k radikálnímu zlomu v obdivu k typům přírodních scenérií. Zatímco ještě na začátku století byla obdivována krajina hospodářsky využívána člověkem, jako jsou pastviny, pole a vinohrady, v druhé půlce století najdeme již výslovně obdiv k divokým scenériím, jako byly pralesy, rozbouřené moře či hory. Zejména velehory, platící v 17. století všeobecně za objekty šeredna či vůbec nehodné zájmu, se stávají cílem mnoha výletů a výprav. A to nikoliv pro nějaký sportovní výkon, ale pro jejich krásu či vznešenost, abychom použili pojem, který byl v té době používán. V tomto textu shrnu tento určitý zlom s tím, že budu akcentovat především návaznost obdivu k horám na obdiv ke zříceninám.

"Divočina v USA úzce souvisí se základními kategoriemi americké identity, jako jsou svoboda a patriotismus. I největší environmentálně smýšlející rebelové a kritici své země byli a jsou ve skutečnosti tělem i duší vlastenci. Pokud se na celou věc podíváme optikou známého pravidla, že environmentalismus jde ruku v ruce s industrialismem, nemůžeme se divit, že se toto hnutí tak rozšířilo právě v zemi, která ještě donedávna byla největším znečišťovatelem na světě." Ekolist.cz přináší esej Anny Fischerové o environmentalismu ve Spojených státech.

"Už při vyslovení slova chalupa se každému z nás určitě vybaví tu jasnější, tu vágnější obrázek toho, jak má vlastně takový dům vypadat. Středoevropská venkovská architektura je ovšem mimořádně pestrým fenoménem a rozhodně nelze tvrdit, že by kdy existovala typická česká chalupa, ba co víc, na rozdíl od řady jiných zemí je tomu spíše naopak. Přesto je mýtus o její existenci mimořádně silný." Ekolist přináší esej Jiřího Woitsche.

Několikero zamyšlení nad nezodpověditelnou otázkou v environmentálním vzdělávání.

Ekolist.cz publikuje několik hůře dostupných esejů z knihy Václava Cílka Krajina z druhé strany. Tento je poslední z nich a autor se v něm zabývá významným českým přírodovědcem Janem Evangelistou Purkyněm. "Jako první navrhl založit národní, tedy českou akademii věd a umění a není vyloučeno, že jednou v postkarbonovém světě se k odkazu tohoto z největších českých vědců všech dob vrátíme," píše Václav Cílek.

Ekolist přináší další esej z knihy Václava Cílka Krajina z druhé strany, která vyšla vloni na podzim. Tentokrát se věnuje tzv. ley liniím. "Mým hlavním popudem pro napsání tohoto článku je určitý druh spirituální ekologie. Objevíme-li totiž leye i v běžné české krajině, je pravděpodobné, že mnoho zapomenutých míst dostane nový význam a že tento význam přitáhne zadumané poutníky a místa ožijí. Děje se tak u českých menhirů, kde velmi často můžete nalézt drobnou vzpomínku-obětinu jako je hrst obilí nebo kytičku. Tomu dřív nebývalo. A protože místa rostou úctou, je zde naděje na duchovní probuzení zanedbané české krajiny, přes kterou lidé migrují, ale v níž již téměř nebydlí," píše v eseji autor.

Kdykoliv hovořím s lidmi, vždy se najde někdo, kdo mi řekne: „Zastaňte se, prosím, půdy!“. Tato situace se opakuje již celé roky. Zejména starší lidé, kteří pamatují jiné, řekl bych obvyklejší doby, těžce nesou, jak sklady a rozlézajícími se suburbiemi zastavujeme půdu. Bolí je z toho srdce a mně také. Navíc věřím tomu, že další revoluce neproběhne v internetu, ale na poli.