Já bloudil samotný jak mrak

Věčné jak hvězdy, které svítí
a v mléčné dráze blikají,
táhly se v nekonečné síti
nad zálivem hned při kraji:
vidím jich sta a tisíce,
hřívy se vlní od tance.

Tančily vlny, jiskření
vedle nich neměly však dost:
ať básník cítí nadšení,
že má tak skvělou společnost;
hleděl jsem… hleděl… nemyslel
na poklad, který jsem v nich měl.

Často však, v křesle před krbem,
zadumán, nebo z prázdnoty,
vnímám je vnitřním pohledem,
který je darem samoty:
a srdce štěstím výskne si
a začne tančit s narcisy.