Vladimír Wagner: Mé prosby k studentům před dalšími „stávkami za klima“

Větrné elektrárny mohou sice přispět k nízkoemisnímu mixu, ale jen omezeně.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Na začátku kampaně středoškoláků spojené se stávkami za klima jsem vyjádřil jisté pochybnosti o tom, jaký bude jejich přínos (zde, zde, zde, zde, zde a zde). Zda opravdu přispěje ke zvýšení povědomí o reálném průběhu a zdrojích klimatických změn i možnostech efektivního snížení emisí bez negativních dopadů na životní prostředí i sociální a životní úroveň společnosti. V následujícím textu se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že se naplňují mé obavy o spíše negativním dopadu této kampaně.

Realizovaná kampaň přesvědčuje pouze přesvědčené

Řada osobností, které Gretu oslavují a vyjadřují ji podporu, zdůrazňuje, že je to hlavně proto, že ona je první, která ve veřejném prostoru na rizika z emisí CO2 takto hlasitě upozorňuje a pomůže tím o nich přesvědčit další velkou část společnosti. To ovšem není pravda. Katastrofické vize kolapsu způsobeného antropogenními emisemi oxidu uhličitého rezonují ve společnosti řadu let až desetiletí. Vzhledem k tomu, že čtenost je tím vyšší, čím je podání tématu katastrofičtější, tak se už léta každý extrém v počasí nebo přírodní katastrofa přisuzuje již probíhající změně klimatu a jejímu budoucímu vyústění v podobě smrtelného ohrožení lidské společnosti. Jen těžko existuje někdo v našem civilizačním okruhu a v těch částech lidstva, které je kampaň okolo Grety schopna oslovit, kdo by se s těmito vizemi nesetkal. Stačí se podívat na intenzivní střety „klimaskeptiků“ a „klimaalarmistů“ v diskuzích pod texty s těmito tématy, kterých je již řadu let plný nejen internet.

V takovém případě však je způsob použité kampaně značně kontraproduktivní. Je totiž postaven na extrémně zjednodušené interpretaci závěrů klimatického panelu IPCC. Hlavním jejím heslem je, že v případě, když se do dvanácti let nepodaří dramaticky snížit emise CO2, tak dojde ke kolapsu lidské společnosti a smrti současných mladých lidí, kteří tak nemají žádnou budoucnost.

Taková kampaň však může oslovit pouze přesvědčené. Vyhlášení, že o velikosti dopadů průmyslových emisí oxidu uhličitého na vývoj klimatu už není potřeba (dokonce ani možné) diskutovat, že už tuto věc vědci rozhodli (nebo alespoň 97 % z nich), těžko může přesvědčit pochybující. Zvláště, když je to prezentováno s podtextem, že vědci sdílí právě tu zmíněnou katastrofickou interpretaci. Což vůbec není pravda. Naopak řada i velmi uznávaných klimatologů, mezi českými například Ladislav Metelka a Radim Tolasz, upozorňují, že zmíněná zavádějící interpretace závěrů klimatického panelu nemá s realitou moc společného. Pochybující by mohla přesvědčit spíše racionálně předkládaná fakta a diskuze o nich. Ne kategorická heslovitá vyhlášení bez jakéhokoliv hlubšího porozumění dané problematice.

Zadržování vody v krajině bude stále důležitější její funkcí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Značná ideologizace kampaně

Obrovským problémem je i velká míra ideologizace, která se do realizace kampaně dostala. Již dlouho řadě aktivistů, kteří se nutností snížení emisí CO2 ohánějí, nejde ani tak o efektivní cestu k jejich snížení, ale o prosazení jejich ideologických doktrín na fungování společnosti a prosazení jejich politického směru. Téma si tak do značné míry uzurpovala levicová až extrémně levicová hnutí. Výsledkem je, že začalo docela platit, že na pravici má místo jen „klimaskeptik“ a na levici pak jen „klimaalarmista“.

Realitou ovšem je, že o míře ovlivnění vývoje klimatu antropogenním oxidem uhličitým nerozhoduje ideologie, ale přírodní zákonitosti. Jejich postupné poznávání je pak možné pomocí stále přesnějšího měření koloběhu uhlíku a množství i původu oxidu uhličitého (zde, zde a zde), teploty na povrchu, v oceánech i v atmosféře a co nejpřesnější určování globální teploty (zde). Potřebná měření jsou realizovaná na povrchu Země i z vesmíru (zde). Pomáhá také rozvoj našich výpočetních metod i dalších technologií. Zde realita přírodních zákonů zůstane, ať už si bude jakýkoliv ideologický směr myslet cokoliv.

Zároveň se ukazuje, že demokratický vývoj společnosti potřebuje svobodnou soutěž různých pravicových i levicových proudů. Naopak totální vítězství extrémní levice nebo extrémní pravice vede ke společenským katastrofám. Snahy o poznání reality klimatického vývoje a hledání možných efektivních cest ke snížení emisí a ochrany životního prostředí by tak měly jít napříč co nejširšího politického a společenského spektra. Jen tak je vysoká šance, že budou úspěšné. Problémem kampaně pro klima je tak i to, že velmi často se spíše než hledání efektivní cesty ke snížení emisí objevuje prosazování až ultralevicových ideologických kolektivistických koncepcí o omezení svobod jedince. To také přispívá k odrazování části společnosti od tohoto tématu.

Les v Jizerských horách.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Neekologické kampaně ekologických organizací

Podívejme se, jestli má kampaň Grety Thurnbergové pozitivní vliv ve směru snahy o efektivní snížení emisí alespoň u skupin přesvědčených o dominantním vlivu antropogenního CO2. Mezi ně patři všemožné zelené aktivistické skupiny. Ty se ke kampani Grety Thurnbergové okamžitě přimkly. Pokud se však podíváme na jejich vyjádření a aktivity, je vidět, že ani naléhavý hlas Grety u nich nevedl k sebereflexi.

Jednou z podstatných příčin zatím nízké náhrady fosilních zdrojů nízkoemisními je velmi úspěšný boj zelených aktivistů podobnými dřívějšími kampaněmi proti jaderným elektrárnám. Pokud by například využívaly i ostatní státy podobně jako Francie, Švédsko, Francie či Slovensko mix jaderných a obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, měla by už Evropa nyní nízkoemisní elektroenergetiku a řešila by „pouze“ elektrifikaci dopravy a dalších oblastí. To, že patří Německo k největším evropským znečišťovatelům a nedokončilo cestu k mixu podobnému francouzskému, jak původně plánovalo, je výsledek právě jejich kampaně. Zde jsou tak plány k odchodu od uhlí vázány až k roku 2038. Navíc půjde dominantně pouze o přechod k jinému fosilnímu zdroji – zemnímu plynu.

Ani nynější hlas Grety Thurnbergové je nepřesvědčil o prioritě snížení emisí před jejich ideologickými doktrínami. Stále tak je jejich prioritou boj proti jádru. A bohužel ji do značné míry přebírá i kampaň, která se kolem švédské dívčiny zformovala. Je to vidět z toho, jak zareagovala, když si Greta dovolila jen okrajově o jaderné energetice zmínit ne úplně negativně. A také to je vidět z toho, že německá část kampaně, která je jedna z nejmohutnějších, se nedokázala ani zmínit o možnosti prodloužit provozování existujících německých jaderných bloků, což je nejjednodušší reálný způsob, jak snížit emise CO2 už v nejbližších letech.

Vzhledem k tomu, že se při hledání náhrady v oblasti nízkoemisních zdrojů po zavržení jaderné energetiky upnuly zelené organizace k produkci energie z biomasy, došlo u nich k celé řadě kampaní, které vedly i k značným škodám na životním prostředí. Pro intenzivní náhradu uhlí spalováním biomasy se masově i přes Atlantik vozí dřevní hmota a pálí v několika evropských zemích při produkci elektřiny. Pro výrobu bioplynu se intenzivně využívá i speciálně pěstovaná kukuřice. To, že pěstování řepky a přimíchávání biopaliva není příliš ekologické řešení, už zelené organizace uznávají, ale masívní produkce elektřiny pomocí pěstované biomasy je stále úhelným kamenem jejich energetických koncepcí, jak se můžeme přesvědčit například v Energetické [R]evoluci Greenpeace.

Fotovoltaický boom u nás a v Německu sice nevedl k dramatickým ekologickým škodám, ale odčerpal obrovské prostředky, které mohly být využity efektivněji. Klíčová role zelených hnutí v této události, která u nás do značné míry zdiskreditovala tento energetický zdroj, je podrobně popsána třeba v článku z Hospodářských novin té doby.

Pokud by alespoň tuto část společnosti hnutí za klima postrčilo ke snaze o efektivní snížení emisí a ochranu životního prostředí, byl by to pozitivní výsledek. Bohužel tomu ale zatím nic nenasvědčuje.

Údolí řeky Lučiny.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Žily opravdu předchozí generace na úkor dnešních mladých?

Celá kampaň je prodchnuta ještě jednou nepříliš pozitivní ideou. Jde o myšlenku, že minulé generace zničily život té současné. Mladí lidé zapojení do kampaně hlásají, že jejich rodiče, prarodiče a vůbec předkové žili na jejich úkor a vzali jim možnost žít v budoucnu kvalitním životem. Ovšem tato téze je, alespoň podle mého názoru, úplně mimo realitu.

Každá předchozí generace nám po sobě nechala spoustu objevů, vynálezů, technologií, architektonických skvostů i uměleckých děl. Nejeden velikán se v minulosti přihlásil k myšlence, že dohlédl dále jen proto, že stál na ramenou obrů. A tato téze, zase alespoň podle mého názoru, má k pravdě daleko blíže. Zvláště, když si vzpomenu, jaké možnosti a s čím se potýkaly válečné generace a jaké těžkosti a nástrahy musely překonat, aby připravily podmínky pro nás. A i jejich životní úroveň a možnosti byly mnohem větší, než generací předchozích. Alespoň v Evropě měla naše poválečná a řada následujících generací stále lepší životní úroveň a možnosti ve všech směrech. Ta současná má pak úroveň zdravotnictví, vzdělání, kulturního či sportovního vyžití nejvyšší. Hlavně pak také zdaleka nejširší možnosti cestování, přístupu k informacím a různorodosti životních cest. Abych nebyl špatně pochopen, konkrétní lidské osudy byly a mohou být často velmi těžké i smutné a nespravedlivé. Ovšem celkově se životní úroveň lidské společnosti v Evropě dramaticky zvýšila. Jen díky našim předkům a jejich úsilí máme dnes internet, mobily i přístup k dramaticky úspěšným zdravotním postupům a technikám.

Je pochopitelné, že nám naši předchůdci zanechali k řešení i řadu problémů. Řada průmyslových cyklů má velmi dlouhou dobu trvání. Naše generace dokončila nebo dokončuje řadu likvidací následků dřívější důlní a průmyslové činnosti třeba na Ostravsku nebo na severu Čech. V areálu Dolních Vítkovic už několik let probíhá festival Colors of Ostrava a jezero Milada už se stává známým rájem vodních sportu v podhůří nádherných Krušných hor. To nebyla a není tak velká zátěž oproti technologickým a dalším výdobytkům, které nám předchozí generace předaly. My jsme předali řadu technologií a výdobytků dalším generacím, stejně tak jako některé problémy, jejichž řešení budou muset dokončit oni.

Pokud se podrobněji podíváme na stav životního prostředí u nás, tak se už řadu desetiletí zlepšuje. Pocházím z Havířova a ještě jsem zažil na Ostravsku hořící haldy, vše pokryté barevným prachem z hutí a koksáren a úplně černou Ostravicí protékající Ostravou. V mém rodném Havířově se do přírodního stavu vrátili meandry Lučiny. Do Česka se vrátili rysové, vlci a občas se sem zatoulá i medvěd. Louky spásají zubři, pratuři i divocí koně. Zvětšila se plocha lesa a na řadu míst se vracejí remízky i mokřady. Odsíření uhelných elektráren přineslo dramatické zlepšení ovzduší.

Mezigenerační nenávist, kterou do značné míry popsaný duch kampaně zasévá, tak nemá reálné opodstatnění. Nabourává také možnost plodné spolupráce, která jediná může přinést řešení existujících problémů.

Naši studenti předvádějí fyziku na festivalu Colors of Ostrava.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | ÚJF AV ČR

Způsobuje opravdu dominantní část emisí malé procento nejbohatších?

Velmi často se ve vyhlášeních studentů a osobností, které je podporují, při diskuzích objevuje myšlenka, že za většinu emisí může uhlíková stopa jen velmi malého počtu těch nejbohatších. S podtextem, že stačí, když jim bude jejich majetek odebrán, pokles jejich uhlíkové stopy vše vyřeší. Což je ovšem také mimo realitu. Extrémně bohatí lidé většinou skutečně mají daleko větší uhlíkovou stopu než běžná populace, i když ani to není vždy pravda. V historii se najdou i případy, kdy vlastníci i obrovského majetku žili v soukromí velmi skromně. Při jejich počtu je však celková stopa stovek milionů „obyčejných“ lidí mnohonásobně větší. Majetky boháčů dominantně tvoří podíly v podnicích, nemovitostech a dalších investicích. Ty ovšem vytvářejí dominantně výrobky a slouží „obyčejným“ zákazníkům. Z hlediska uhlíkové stopy, kterou podnik vytvoří, je úplně jedno, jestli jej vlastní bohatý investor nebo patří „lidu“. Stejně tak dominantní část paliva nespotřebují soukromé tryskáče bohatých, kterých je velmi omezený počet, ale velké množství letů, které přepraví desítky milionů „obyčejných“ lidí.

Stejně tak se velmi často objevují cesty k řešení, které však reálně k němu nevedou. Často studenti uvádějí, že zachránit klima může veganství a biostrava, a že oni sami realizují tento životní styl. Je však skutečností, že samotné veganství či vegetariánství přispěje k omezení emisí pouze v omezené míře. Její reálná velikost závisí na konkrétní formě zajišťování dostatečně pestré stravy tohoto typu. I samotní studenti zaznamenávají, že dostatečně pestrá veganská a vegetariánská je finančně mnohem náročnější. Například v besedě, kterou jsem měl s českými organizátory stávek za klima, se u nich objevil názor, že stát by měl pro všechny občany zajistit finanční dostupnost vegetariánské biostravy. Studenti si však neuvědomují, že sice ne přesně, ale z velké míry, cena odráží nároky produktu na zdroje a energie. Biozemědělství je na jednotku výroby mnohem náročnější na rozlohu, než klasické intenzivní zemědělství. Pokud by mělo zajistit potravu pro všechny obyvatele, razantně by to zvýšilo tlak na rozšíření ploch zemědělské půdy v krajině. Zajištění dostatečně pestré vegetariánské či dokonce veganské stravy může pak být mnohem náročnější nejen na lidskou práci.

Rozdmýchávání nenávisti mezi movitějšími a méně movitými i mezi lidmi s klasickou stravou a vegetariány či vegany, také společnost spíše rozděluje, než by mohlo přispět k efektivní spolupráci. Zvláště, když se mluví o zákazu masa a nuceném vegetariánství či znárodňování a zákazu letů.

Bývalé doly se mění v rekreační krajinu, jezero Milada.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Kampaň zatím zvýrazňuje hlavně spory a marginality

Jak už jsem zmínil, nepovažují za příliš vhodné, že je kampaň postavená na extrémním strašení. Zvláště, když jsou v ní kategoricky kladeny nerealistické, a do značné míry, nesmyslné požadavky. Zároveň jsou lidé, kteří se snaží snést diskuzi na realistickou, konstruktivnější a praktičtější úroveň, označování za vyvrhele, co chtějí ničit životní prostředí a častování dalšími morálními odsudky. Nejsem si jistý, jestli mohou výzvy k panice vést k něčemu pozitivnímu. Zvláště, pokud je potřeba najít rychle efektivní řešení velmi komplexního problému.

Místo hledání konsensu a spojenců pro efektivní cesty ke snížení emisí a zlepšení ochrany životního prostředí se pak realizuje jen dramatická symbolika a spory o to, zda je ekologičtější cesta Gréty do USA letadlem nebo milionářskou jachtou a jak recyklovatelné obaly používá při svém stravování. Což jsou otázky pro řešení problémů s ochranou našeho životního prostředí a přechodů na nízkoemisní zdroje opravdu zanedbatelné.

Zvolená forma kampaně také nevede ke zlepšování znalosti o problémech. Je hrozným paradoxem, když někteří z vědců, kteří podporují studenty, místo prezentace a diskuze o oboru, kterému se věnují a souvisí s problémem klimatických změn, jen deklarují, jak intenzivně naslouchají studentům a jak je to pro ně nové. I když ve velké většině, jak jsem dokumentoval, se jedná o velmi zjednodušená obecná hesla dost vzdálená od reality. A z vystoupení konkrétních představitelů studentského hnutí je jasné, že o problematice ví relativně velice málo. Právě třeba reálná prezentace a diskuze skutečností, které s vývojem klimatu a jeho zkoumáním souvisí, mezi studenty a vědci by daleko více přispěla k rozšíření znalostí u studentů i v široké veřejnosti.

Za přírodou stačí vyjít i jen kousek za Prahu do Tichého údolí u Roztok.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vladimír Wagner

Na závěr doporučení studentům

V září začne další kolo kampaně hnutí za klima. Pokusil jsem se ukázat, proč jsem poměrně skeptický k možnostem kampaně v pojetí, které zatím prezentovalo. Teď se pokusím naznačit, jak by se podle mě měla kampaň změnit. Především neplatí, že o vědeckých problémech se nediskutuje. Naopak, diskuze a přemýšlení o tématu je nejdůležitějším zdrojem poznávání. A význam kampaně by mohl být hlavně v tom, aby se rozšířily znalosti studentů a veřejnosti.

Hlavně by však neměla být hlásána nihilistická verze ve formě, že v případě, pokud se do dvanácti let nepodaří dramaticky snížit emise oxidu uhličitého, tak nemají současní mladí žádnou budoucnost a nebudou žít. Ta opravdu není pravdivá. Takže není zase tak kritické, že požadovaný dramatický zlom nelze uskutečnit, pokud nechceme naši společnost zlikvidovat a budoucnost mladých opravdu ztratit.

Do dvanácti let lze dosáhnout i při maximálním úsilí jen relativně omezené množství změn. Do dvanácti let se u nás určitě nepostaví žádný nový jaderný blok, ovšem stejně tak se v této lhůtě nepostaví obnovitelné zdroje s odpovídající výrobou elektřiny. Realizace takových zdrojů a potřebné infrastruktury je podobně náročná na organizaci, technologii, suroviny i finanční zdroje. Navíc, jak jsem se snažil ukázat v předchozím textu, u nás to ani geografické a další podmínky neumožňují. Generace vyrůstající ve válečných časech, období studené války či první temných vizí Římského klubu publikovaných v jeho Mezích růstu měly podobné, spíše bych řekl oprávněnější, důvody hledět do své budoucnosti s obavami.

Přesto právě ti z těchto generací, kteří nepodlehli nihilistickému pohledu na svět, snažili se rozvíjet a později uplatnit své schopnosti a znalosti, přispěli k tomu, že se chmurné vize nesplnily. A stejně tak tomu bude podle mého názoru i v současném případě. Bylo by tak dobré, kdyby mladí rozvíjeli své znalosti a schopnosti, a snažili se plnit své sny a vize. Setkávám se se středoškoláky velice často právě při diskuzích o fyzice, astronomii a dalších přírodních vědách. A vím, že jich řada má hluboké znalosti a jsou mnohem šikovnější, než jsem byl já v jejich věku nebo jsem i nyní. A také mě moc těší jejich chuť poznávat krásy světa a hloubku přírodních zákonů.

Mladá generace má právo se bouřit, má být kritická a má se zajímat o svou budoucnost. Pokud má pocit, že je třeba za ní demonstrovat, tak má pochopitelně právo do toho jít. Poprosil bych je však, aby se snažili seznámit s problematikou, které se jejich protest týká. A hlavně, aby dokázali vyjádřit jasně, co požadují. A byly to požadavky reálné, pro jejichž efektivní naplnění mohou najít spojence a podílet se na jejich uskutečnění. Pokud však zůstanou u představy, že lze všeho, co si zamanou, dosáhnout pomocí pouliční kampaně. Pokud donutí politiky k nějaké jednostranné nepromyšlené akci, může to vést z environmentálního hlediska k podobně neblahým koncům, jako u zmíněných kampaní z devadesátých let minulého století a začátku současného. V předchozí části jsem popsal několik poměrně negativních výsledků kampaní ekologických aktivistů z předcházejících generací.

Nejlepší představu o tom, co mám na mysli a jaké jsou zatím vize českých organizátorů stávek za klima v Česku, lze možná získat při poslechu diskuze, kterou jsem měl s organizátory stávky za klima, panelu o klimatických změnách. Stejně tak z rozhovoru hlavního organizátora tohoto hnutí Petra Doubravského, která podle mě ukazuje, že se alespoň v jeho případě jedná o typického hodně levicového zeleného politika s příslušným ideologickým pohledem a dogmaty. Je velice podobný stejně starým předchůdcům, kteří v devadesátých letech bojovali proti výstavbě Temelína a za co nejrychlejší budování fotovoltaiky, aby nebyl potřeba. Pro průřez různými názory o hnutí stávek za klima se můžete podívat na rozcestník shrnující debatu na serveru Ekolist.

Pochopitelně nemusí být na závadu, že je hlavním organizátorem mladý levicový zelený. Jak jsem psal, pokud má být přechod společnosti k nízkým emisím a efektivní ochraně životního prostředí úspěšný, je třeba vytvořit spojenectví a spolupráci přes co nejširší politické spektrum a co největší část naší společnosti. Ovšem, je potřeba, aby všichni o problému přemýšleli a snažili se mu porozumět. Aby jejich představy o možnostech snížení emisí byly realistické. A pak by bylo dobré, kdyby se poučení studenti snažili působit třeba na jednotlivé členy a celou českou uhelnou komisi, aby se snažily o co největší dělnost a nalezení efektivní cesty ke snížení emisí tak, aby to neohrozilo životní prostředí a životní i sociální úroveň naší společnosti. Jak by to mělo při jednáních uhelné komise vypadat podle mého názoru, jsem popsal v nedávném článku.