Josef Střítecký: Dezertifikace – velký, ale opomíjený problém ochrany klimatu

Když přijde poušť, jdou lidé pryč. Na snímku namibijské městečko Kolmanskop, které bylo v roce 1956 opuštěno a ponecháno poušti.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michael Wong / Flickr

Umocňuje ho exponenciální nárůst populace. Řešení problému asi nebude v likvidaci celých chudinských etnik, ale v tom, že je přesvědčíme o nezbytnosti změny, nabídneme jim lepší alternativu pro život, a naučíme je s krajinou hospodařit lépe. A taky jim pomůžeme pochopit důležitost rozumné sexuální výchovy a antikoncepce.

Desertifikace v posledních desetiletích nabrala hrozivé tempo. Za posledních 46 let zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy.

V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů. Sahara je největší pouští na světě a dosahuje velikosti Spojených států amerických, to je 9,6 milionů km2. Sahara se od roku 1980 rozšířila o 233 kilometrů na jih a o 106 kilometrů na sever.

Jiná, Indická poušť Thár, se každoročně prodlužuje o další kilometr do okolních úrodných oblastí. Poušť Atacama se dokonce šíří rychlostí tří kilometrů ročně. Neustále se globálně redukuje plocha kontinentálních jezer a degradované plochy jsou zasoleny. Pouště se stále více přibližují k hustě obydleným oblastem a oblaka prachu a písku ztěžují lidem ve městech život.

To platí nejen v Číně, Mongolsku, Koreji a Japonsku, ale i v některých oblastech Severní Ameriky. Bolívie má být z celé poloviny pokryta pouští. Šířením pouští je dnes ve světě ohroženo třicet milionů čtverečních kilometrů. Už v roce 2007 označilo OSN rozšiřování pouští za jedno z největších ohrožení životního prostředí této doby.

Přehled výměr nejrozsáhlejších pouští

Zdroj | Josef Střítecký

Za hlavního viníka tohoto jevu je běžně označováno oteplování klimatu. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak: desertifikace je jedním z jevů, který se podílí na změnách klimatu.

Zvětšující se plocha pouští a savan, s extrémními teplotami svého povrchu, totiž vytváří kolektor s dynamicky se zvětšujícím tepelným výkonem pocházejícím ze slunce.

Když si uvědomíme toto ohromné množství energie, uvolněné jako zjevné teplo, nemůžeme se divit změnám proudění vzduchu na úrovni subkontinentů/kontinentů. Je prokázáno, že se různé povrchy půdního krytu prohřívají slunečním zářením s velmi diferencovanou intenzitou.

Desertifikace taky znamená, že intenzivním slunečním zářením se velmi rychle spalují a ničí zbytky organické složky v půdě. Touto ztrátou půdního uhlíku je intenzivně redukován na humus bohatý půdní A horizont.

Jednoduše řečeno: přeměny organické hmoty v půdě probíhají v zásadě dvěma směry, jako mineralizace a jako humifikace. Pokud výše zmíněný údaj o tom, že za posledních 46 let zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy, je to hrozivá uhlíková bilance.

Lesy a populace

Koloběh živin, humusových látek a jiných substancí je v globálním měřítku silně narušován. Uhlík se v neustále zvětšujícím se měřítku dostává do atmosféry i bez toho, že se spalují zásoby fosilních paliv.

Zanedbatelný není vliv mineralizace půdy v důsledku neúnosné pastvy. Extenzivní pastevectví je, spolu s chudobou a pokračujícím odlesňováním, motorem nezadržitelné degradace půdy s viditelnými globálními důsledky.

V podmínkách mírného pásu zase k drastickému úbytku humusu dochází vlivem nadměrné chemizace. Pak není divu, že mnohde škodí nevyzpytatelné srážky spojené se záplavami, a jinde prodlužovaná období zničujícího sucha.

Ztráta úrodné půdy vyhání venkovany do měst, kde pak v nedůstojných podmínkách živoří, stává se impulsem pro migrací lidí jak v regionálním, tak mezinárodním měřítku. A bez humusu nemá půda schopnost vodu přijmout ani zadržovat. I velké srážky se pak bez užitku ztrácejí vlivem rychlého odtoku.