Prales za plotem Boubína. Bezzásahový režim se může rozšířit i mimo oplocené jádro rezervace
reklama
Spor o kácení v Boubínském pralese vedl v roce 2019 až k demonstraci před budovou Správy Národního parku Šumava ve Vimperku. Její účastníci tehdy požadovali zintenzivnění kácení a zastavení kůrovce v převážně smrkových lesích obklopujících zbytky původních pralesů. Správa NP Šumava naopak rozšířila bezzásahovost v rezervaci i mimo oplocené jádro. Za správností tohoto postupu si stojí.
Správa zkoumala historii přírodní rezervace, aby lépe pochopila dynamiku porostu i mimo nejcennější jádrové oblasti. Nyní dokončila projekt pracovně nazvaný Herwart II. A i díky němu došla k přesvědčení, že v pralese nehrozí velkoplošné odumírání stromů.
Vědci zjistili, že i v porostech, které jsou považovány za stejnověké monokultury smrku staré 100, až 140 let se ojediněle nacházejí stromy staré 250 i 400 let, které patrně vyrůstaly v původních šumavských pralesích.
„To se asi dalo očekávat. Větší překvapení bylo, že se na masivu Boubína dokonce i mimo oplocené jádro pralesa zachovaly pralesovité relikty, kde staré stromy nejsou statistickou výjimkou, ale přímo základem porostu,“ vysvětluje odborník na pralesy Pavel Šamonil z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ).
Mnohé lesníky, ale i běžné návštěvníky Boubínského pralesa, mohly v roce 2017 vyděsit stovky vyvrácených a zlomených dospělých stromů v důsledku orkánu Herwart. Přitom i tato událost není pro tamní lesní komplex nic neznámého. Podle analýzy letokruhů odumřelých stromů odborníci zjistili, že dnešní oplocené pralesovité jádro Boubína bylo navzdory dosavadním představám silně narušeno extrémní disturbancí, tedy větrem a následnou kůrovcovou gradací v 70. a 80. letech 19. století, která byla za posledních 400 let jednoznačně nejsilnější.
„Detailně jsme analyzovali letokruhy více než 2000 stromů z celého masivu Boubína. Jednalo se o přirozeně odumřelé stromy za poslední dekádu nebo o pařezy po pokácených stromech, které lesníci vytěžili v několika posledních letech. Stáří některých stromů se blížilo k neuvěřitelným šesti stovkám let, což nám poskytlo výjimečně hluboký vhled do historie šumavských lesů a krajiny,“ popisuje Šamonil, co jeho tým zkoumal.
„U každého stromu analyzujeme s přesností na 0,01 mm šířku každého letokruhu a hledáme příčiny výjimečně širokých nebo naopak tenkých letokruhů. Široké letokruhy mohou souviset s lepšími klimatickými podmínkami pro růst, ale také s uvolněním stromu v důsledku smrti jeho souseda. Takové situace nás zajímají nejvíce a s využitím matematického modelování můžeme zpětně přečíst režim narušení celého lesa,“ vysvětluje Pavel Šamonil.
Na základě výzkumů odborníci doporučují, aby porosty na masivu Boubína vedené v hospodářských plánech v kategorii 16 a 17 (předpokládaný věk nad 160 let), byly ihned převedeny do bezzásahového režimu. Výrazný prostor pro samovolný vývoj nacházejí i v mladších porostech, zejména v blízkosti oploceného jádra.
„Podle odborníků by bezzásahové jádro boubínské rezervace mohlo být rozšířeno. Lesnický management může být aplikován spíše v okrajových částech rezervace, a to v mladších porostech. Počítáme s tím, že výsledky spolu s výstupy z dalších souvisejících projektů se nepochybně promítnou do nového plánu péče o Národní přírodní rezervaci Boubínský prales, který bude zpracován pro období 2025–2034,“ představuje nejbližší plány náměstkyně ředitele Správy NP Šumava Silvie Havlátková.
Nový výzkum přinesl navíc několik dalších postřehů, které shrnuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený: „Josef John, který stál za vyhlášením pralesní rezervace v roce 1858, ještě dalších deset let poté věřil, že se pralesní porosty obnovují odumíráním menších skupin stromů, a že v pralese nehrozí velkoplošné odumírání. Současné výsledky výzkumu ukazují, že to bylo pochopitelné: sám John se stal svědkem do té doby bezprecedentního rozpadu lesa odstartovaného vichřicemi v letech 1868 a 1870 a nejsilnějšího rozpadu lesa od roku 1651 – tedy od doby, kdy jsme vůbec schopni takové události odhalit v letokruzích stromů. Trochu to připomíná současnou dobu, ve které se projevuje zřetelná klimatická změna. I v Johnově době šlo pravděpodobně o klimatickou změnu - oteplení v důsledku končící tzv. malé doby ledové.“
Podle Pavla Hubeného zjištění, že i ve zdánlivě hospodářských a uměle založených „smrkových kulturách“ rostou stromy, které pamatují prales před rokem 1868, jen potvrzuje starší zkušenosti z jiných projektů a z jiných částí Šumavy.
„Při podobné analýze lesů ve vybraných bezzásahových zónách národního parku Šumava jsme zjistili, že zhruba každý pátý strom je starší 200 let a nejstarší stromy sahají až za úroveň 400 let. Svým původem tedy tyto stromy patří do období, kdy na těchto místech rostly ještě pralesy, anebo kdy byly původní pralesy poprvé káceny,“ říká Hubený.
„Šumavské lesy mají tedy mnohem větší potenciál stát se divokými, než se jevilo v době vzniku národního parku před 30 lety. A opět se potvrzuje, že o šumavských lesích nevíme zdaleka všechno,“ uzavírá ředitel NP Šumava.
reklama
Dále čtěte |
reklama
Online diskuse
Všechny komentáře (7)
Lukáš Kašpárek
21.12.2021 08:59 Reaguje na PetrDalibor Motl
21.12.2021 15:29 Reaguje na Lukáš KašpárekBřetislav Machaček
22.12.2021 18:12 Reaguje na Radekkomentáře mi připomínají zdravice svazáků ze sjezdů KSČ vysílaných
v televizních novinách. To bylo taky: "dobrá práce", "souhlasíme",
"jste nám vzorem " a podobné žvásty. Byl to projev nevzdělaného
patolízalství v ideové rovině vyžadovaný systémem. Asi se v tom
zhlédl a nebo je mu dáno od přírody být panem Kašpárkem.