Réunion aneb Tropy v Evropě
Přestože tento vulkanický ostrov leží v oblasti s velmi příjemným klimatem a měl ohromný zemědělský potenciál, zůstával neobydlen až do poloviny 17. století. Na ostrově sice nebyla žádná nebezpečná zvířata ani nemoci, avšak zjevně na něm nerostlo nic k jídlu. Nynější tropický ráj byl tedy dřívějšími mořeplavci obávaným místem, na kterém si nikdo z nich nepřál ztroskotat. Nepřekvapí proto, že prvními obyvateli byli vzbouřenci z Madagaskaru odsouzení k pomalé smrti hladem. Naštěstí však na maskarénských ostrovech padali holubi téměř do huby. Většina druhů velkých ptáků tak kvůli své zvědavosti a nezkušenosti skončila v nenasytných chřtánech prvních kolonizátorů.
Po několika letech si Francie všimla, že trestanci na ostrově dobře prosperují. Netrvalo dlouho a ostrov pojmenovaný Île Bourbon se stal cennou obchodní značkou Východoindické společnosti. Začalo se s masivním pěstováním kávy, bavlny a indického koření. Na ostrov byly dováženy rostliny ze všech tropických oblastí světa, nejvíce ze střední Ameriky a Indie. Nově vzniklým plantážím padla za oběť většina pobřežních nížinných pralesů, k jejichž důkladnému probádání už nezbyl čas. Jen hrstku zmizelých endemických druhů se podařilo popsat botanikům hledajícím nové ekonomicky využitelné plodiny. Snad kvůli rychlosti s jakou pily kosily pralesy, neměli badatelé takové štěstí jako v Americe. Z nalezených endemitů byl jedlý pouze jediný druh palmy.
K práci na plantážích byli využívání otroci dovezení z různých koutů Afriky. Byli záměrně namícháni tak, aby si vzájemně nerozuměli a nedokázali se vzbouřit proti hrstce bílých majitelů, kteří na ostrově hospodařili. Přesto se na konci 18. století dokázaly určité skupiny otroků sjednotit, utíkaly svým majitelům a začaly s kolonizací hornatého vnitrozemí ostrova, kam se většina bílých bála. Zúrodňovaly náhorní planiny, zakládaly vesnice a proměnily dříve nehostinnou džungli v kulturní krajinu. Společně s bílými bezzemky, kteří v horách hledali obživu, zakládali otroci organizované demokratické komuny. Dorozumívali se směsicí francouzštiny a jejich rodných jazyků. Dodnes je tato historie uprchlých otroků, na jejichž lov si plantážníci najímali zkušené zabijáky, mezi kreolským obyvatelstvem živá. Předává se vyprávěním a především zpěvem písní v hudebním žánru maloya. Svátek zrušení otroctví Fet Kaf (20. prosinec) se od roku 1848 slaví víc, než po něm následující Vánoce. Několikadenní salvy petard a pískot rachejtlí musí být slyšet snad až v Evropě.
Se zrušením otroctví stoupala potřeba nových pracovních sil pro plantáže cukrové třtiny, která postupně nahrazovala proslulou réunionskou kávu. Její pěstování se s ohledem na škody způsobované tropickými cyklony ukázalo jako nevhodné. Daleko výhodnější se zdálo pěstování vanilky, které se dařilo v podrostu pralesa. Tato orchidej však mimo svůj původní biotop, kde ji opyloval specifický druh hmyzu, nenesla plody. Na její umělé oplodňování přišel až černý otrok Edmond Albius, kterého na východním pobřeží oslavuje mnoho pomníků a jehož technika se používá dodnes.
Na vanilkové i třtinové plantáže v polovině 19. století přicházeli indičtí námezdní dělníci Malbar (hinduisté) a Z’arabes (muslimové). V té době ostrov ležící na obchodní cestě mezi Evropou a Indií bohatnul. Populace přesáhla hranici 100 tisíc obyvatel a docházelo k největší exploataci zdejšího životního prostředí.
Ostrov si zachovával převážně zemědělský charakter až do druhé světové války. Jeho ekonomice zasadil ránu rozvoj řepného cukrovarnictví v Evropě, objevení syntetického aroma vanilky a blokáda ostrova v průběhu války. Dovoz réunionského cukru, rumu a pravé černé vanilky přestal být rentabilní. Kromě plantáží se zavíraly i cukrovary a lihovary, čímž klesla mimo jiné také těžba dřeva. Avšak na životní prostředí měl úpadek zemědělství a cukrovarnictví pozitivní vliv. Naprostý úpadek průmyslové a zemědělské produkce přetrvává od poválečných let, kdy se z kolonie stal zámořský department Francie, dodnes.
Příroda Réunionu
Ostrov leží na jedné z horkých skvrn v zemském plášti a téměř každoročně na něm vulkanologové zaznamenávají erupce lávy. Starší část ostrova je tvořena vyhaslou, tři miliony let starou a přes tři tisíce metrů vysokou sopkou Piton des Neiges, která láká turisty svými skalními amfiteátry Cirques Cilaos, Mafate a Salazie. Jedná se o obří erodované náhorní planiny plné kaňonů, vodopádů a kuželovitých vrcholků pokrytých bujnou vegetací. Na rozdíl od hustě osídleného pobřeží do těchto tzv. cirků téměř nevedou komunikace a řídké osídlení dává turistům okusit pravou divočinu. Druhá sopka Piton de la Fournaise je stále aktivní a téměř každoročně zvyšuje novými erupcemi lávy rozlohu ostrova. V této jeho části skoro nikdo nežije. Je vydána na pospas divokým vlnám oceánu a pilotním rostlinám, které kolonizují lávová pole. Není proto divu, že je místními nazývána „Divoký jih“. Kromě budoucích pralesů zde můžeme naleznout i malou poušť pojmenovanou snad s ohledem na místní poměry Velký písek.
Pouštní a savanovité biotopy jsou však na ostrově spíše výjimečné a nacházejí se ve srážkovém stínu hor. V období dešťů může na návětrné východní straně ostrova napršet i několik metrů vody. Réunion si v tomto směru drží světové prvenství. V roce 1952 zde během jediného dne spadlo neuvěřitelných 1869,9 mm/m2 srážek. Díky vydatným dešťům a různým vegetačním pásmům se může ostrov chlubit velmi pestrou skladbou vegetace. Roste zde nejméně 850 endemických druhů rostlin. V pralesech můžeme najít orchideje, ibišky, buganvilie, přesličníky, stromové kapradiny, kryptomerie, tamaryšky a rostliny, které u nás pěstujeme jako pokojové. Téměř každé údolí a každá hora má jinou rostlinnou skladbu. Nejenže Réunion leží na horké skvrně, ale z ekologického hlediska je sám horkou skvrnou biodiverzity.
Za neuvěřitelnou druhovou pestrost ostrov vděčí nesmírné členitosti terénu. Naštěstí pro Réunion co vyhovuje rostlinám, nemusí vyhovovat lidem. Mrazivé subalpínské vrcholky hor, neschůdné rokliny či skalní hradby přispěly k tomu, že většina původních ekosystémů přežila dodnes. Více než 30 % území zůstalo člověkem nedotčeno, což s ostatními ostrovy Maskarén nemá srovnání.
Nejvíce zničeny byly polosuché pobřežní pralesy, které se zachovaly snad jen v bývalé karanténní oblasti Grande-Chaloupe, kde ještě můžete nalézt například planě rostoucí stromy sturače, z jehož pryskyřice se vyrábí v našich kostelích dobře známé kadidlo. O něco méně poškozené jsou deštné nížinné pralesy, které se nacházejí v nadmořských výškách do 900 metrů nad mořem na východní a jižní části ostrova. Snad díky tomu, že v nich roste bezpočet druhů orchidejí Calanthe candida, Phaius tetragonus a pestře kvetoucích stromů Pittosportum sanacia či Labourdonnaisia callophylloddes, je místní označují jako barevné lesy. V nich se velmi dobře daří kardamomu a různým bylinám používaným k výrobě parfémů. Emblematickou je jistě kanaga vonná pocházející z východní Asie.
Velmi zachovalé jsou horské vlhké pralesy. Díky tomu, že zde průměrná teplota nepřesahuje 14°C, jsou nevhodné k zemědělství. Přesto spousta z nich, především na náhorních planinách ve středu ostrova, musela ustoupit skotsky vyhlížejícím pastvinám. Na nevelkých stromech nejčastěji z rodu Dombeya se daří epifytickým rostlinám. Kromě orchidejí se s vyšší nadmořskou výškou na stromech objevují i lišejníky. Nejtypičtější rostlinou těchto lesů jsou stromové kapradiny druhu Cyathea glauca. Tato desetimetrová palmu připomínající bylina rostoucí zejména na východních svazích ostrova vám nutně připomene Burianovy ilustrace Cesty do pravěku.
Pozoruhodné jsou také tamaryškové lesy s převládajícím Acacia heterophylla rostoucí těsně pod hranicí afrického subalpínského pásu. Jsou vyšší, řidší a v jejich podrostu se daří endemickému druhu bambusu Nastus borbonicus. Od 2000 metrů je nahrazují nevzhledné kosodřeviny a vřesovce Frice reunionnensis nebo Stoebe passerinoides doplněné drobnými kvítky choulícími se mezi kameny. Roste zde například místní poddruh třezalky Hypericum lanceolatum angustifolium. Paradoxně právě horský suťovitý terén skrývá 90 % všech réunionských endemitů. Některé z nich však přežívají pouze ve sbírkových kulturách botanické zahrady Conservatoire Botanique des Mascarin.
Co se týče suchozemské fauny, nepatří ostrov k těm nejpestřejším. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyl součástí pevniny a z oceánu se vynořil teprve nedávno, svůj domov zde našli zejména ptáci, obojživelníci a pochopitelně hmyz. Evropskou domovinu mohla prvním Francouzům připomínat snad jen zdejší celoročně hnízdící a rorýsovi podobná vlaštovka Phedina borbonica. Mezi nejkrásnější ptáky patří racky připomínající Paille-en-queues s dlouhými bílými ocasy. Mezi endemické druhy patří drobní semeny živící se ptáčci často prozaicky pojmenováni podle převládající barvy jako např. zelený ptáček Zosterops olivaceus, nebo zvuku, který vydávají - tec-tec (Saxicola tectes). Většinu velkých původních ptáků potkal stejný osud jako pověstného blbouna nejapného ze sousedního ostrova Mauricius. Dvacet dva druhů zmizelo s příchodem člověka na ostrov. Mezi emblematické vyhubené ptáky patří Dodo (Threskiornis solitarius), blízký příbuzný ibise. V dnešní době jej připomíná všudypřítomná reklama na zdejší stejnojmenné pivo. V jeho logu je však vyobrazen poněkud lépe vyhlížející a stejně tak vyhubený přerostlý holub – blboun nejapný.
Kromě rozmanitých obyvatel korálových útesů a lagun, které můžeme najít kdekoliv v Indickém oceánu, žije na ostrově 21 endemických sladkovodních ryb nebo lépe řečeno ryb, které se ve sladké vodě rozmnožují. Jejich potěr je ceněnou pochoutkou a cena za kilo se pohybuje okolo 50 euro. Především bichiques, potěr ryby Cotylopus acutipinnis přezdívaný réunionský kaviár, se chytá u ústí řek do proutěných košů tak intenzivně, že hrozí jeho vyhubení.
V bezpečí před člověkem a jeho zvířecími nohsledy se však nemůže cítit ani hmyz. Je zde sice tak početný, že ještě nebyl zcela zmapován, přesto některým druhům hrozí v důsledku ekosystémových změn vyhubení. Ohroženi jsou zejména motýli, např. Phorbanta a Salamis augustina úzce specializovaní na mizející druhy flóry. Stejně tak jsou ohroženi ti, kteří se jimi živí - chameleoni a ještěrky, nejvíce snad Phelsuma borbonica, kterým konkurují zavlečené žáby.
Invaze rostlin a živočichů
S příchodem člověka se na ostrov dostalo, záměrně i nezáměrně, mnoho nepůvodních rostlinných a živočišných druhů. Některé z nich jsou přitom invazivní a způsobují značné poškození původních ekosystémů. Odhaduje se, že za tři století působení člověka na ostrově sem bylo zavlečeno 3000 druhů rostlin, z toho 850 se naturalizovalo a 150 se chová invazivně. Přitom před jeho příchodem se zde naturalizovaly nové druhy tempem jeden druh za 2,5 tisíce let.
Masivního poškození původních pralesů si může všimnout i naprostý laik. Například kráter Cirque Salazie je téměř celý porostlý zplanělým šušu (Sechium edule). V sušším Cirque Mafate zase na každém kroku narazíte na obří růžice blízké příbuzné aloe (Furcroea foetida). Pokud se pustíte bez mačety málo frekventovanou stezkou, můžete si být jisti, že vás do krve doškrábou hezky kvetoucí keře druhů libory Lantana camara či konopáče Eupatorium riparium.
Invazivní druh však nutně neznamená nesympatický. Oku lahodí pohled na hortensie, begonie či býčí tabák. Mlsný jazyk si zas rád pochutná na bobulích jahodového stromu (Psidium cattleianum), který téměř vytlačil původní keře z lesního podrostu. Státní správa lesů a místní odbor životního prostředí, kteří invazním rostlinám vyhlásili nemilosrdný boj, se ne vždy setkají s pochopením veřejnosti, když likvidují krásně kvetoucí džungli nebo kácí přesličníky tichomořské (Casuarina equisetifolia) na plážích. Každý má o panenské přírodě jinou představu. Boj je však předem rozhodnut. Několik desítek dělníků v často neprostupném terénu o rozloze 128 tisíc hektarů nemá proti invazním rostlinám velkou šanci.
Zatímco rostliny se člověku na ostrově vymkly kontrole, naturalizovaných a invazivních živočišných druhů je poměrně málo. Z obratlovců se invazivně chová osm savců, šest ptáků a čtyři druhy ryb. Kromě neškodného, ježka připomínajícího bodlína bezocasého (Tenrec ecaudatus), který řádí především v zahradách, trápí Réunioňany zejména krysy. Obsadily většinu volných nik a decimují zejména avifaunu zvyklou žít v bezpečí před pozemními predátory. Navíc roznáší leptospirózu, jediné vážné onemocnění, která vám momentálně na ostrově hrozí. Podobně se chová také z panských klecí uprchlý indický ptáček bulbul rudouchý (Pycnonotus jocosus), který je přenašečem rostlinných chorob. Tradice nezodpovědného chovatelství však pokračuje dodnes a novým nebezpečím se stávají hadi.
Zemědělcům dělají starosti zejména bezobratlí zavlečení na ostrov společně s kulturními plodinami. Nejen jim způsobují škody mimořádně agresivní mravenci druhu Anoplolepis gracilipes, Pheidole megacephala či Solenopsis geminata, kteří sežerou domácnost dřív, než se vrátíte z obchodu se sprejem. Každý rok udělají škody na cukrové třtině za více než půl miliardy euro. Kromě nich a komárů, kteří na ostrov přinesly v roce 2005 horečnaté onemocnění chikungunya, však na ostrově nežije žádný nebezpečný hmyz. Turista ocení zejména absenci klíšťat.
Kulturní invaze v krajině
V krajině se stejně jako u nás vyskytují drobné sakrální stavby. Je vidět, že se k nim věřící chodí modlit, nosí květiny a zapalují svíce. Tento zvyk zde neumřel, jak se to na mnohých místech stalo u nás. Stavitelé božích muk nejčastěji využívají přírodních jeskyní, puklin a proláklin. S cílem zabránit vstupu zlých duchů do našeho světa důsledně ucpali kdejakou štěrbinu na ostrově. Obecně tu platí oboustranně zavazující vztah se světci. Když se k někomu modlím, je mi povinen pomoci. A pomůže-li mi, jsem povinen mu za to postavit kapli, kostel nebo boží muka. Tento postoj ke světcům je stejný, ať se jedná o hinduismus či křesťanství. Krajina je pak doslova přeplněna kaplemi či oltáříčky, nejčastěji zasvěcenými imaginárnímu světci Expeditovi.
Svatý Expedit je patronem ostrova a kulturním artefaktem, na který často narazíte i uprostřed divočiny. Legenda praví, že kolem roku 1930 se v Paříži jedna velmi zbožná Réunioňanka modlila za návrat na ostrov, bohužel však neměla na cestu dost peněz. Modlila se k soše římského vojáka, který byl v balíku poslán z Říma, a italsky na něm bylo napsáno Espédito. Zbožná žena slíbila sošce, že jestli se vrátí zpět na Réunion, postaví v hlavním městě sochu ještě větší. Od té doby Expedito pomáhá zejména při finančních potížích, při uzdravování nebo při léčbě chorob. Svatého díky jeho červené barvě postupně asimilovali hinduisté s Kali a mimo výše uvedené schopnosti je i bohem pomsty.
Kulturní krajině dominují stavby evropského typu. Některé kostely jako by z oka vypadly těm našim. Na venkově se bydlí v case créole, dřevostavbě čtvercového půdorysu s plechovou střechou lemovanou ornamentem lambrequin, který je vedle doda neoficiálním logem ostrova. V centrech měst se nacházejí bývalé luxusní koloniální domy majitelů plantáží a evropsky vyhlížející kamenné budovy bývalé správy ostrova. Většina měst je postavena v moderním, jižním, vzdušném stylu. Převládající barvou je bílá, nejčastějšími materiály beton a plech.
V kulturní krajině, zejména podél pobřeží, můžete velmi často narazit na hinduistické chrámy s barevnými sochami bohů v průčelí. Indická obydlí jsou vždy velmi nápadná – každá rodina má aspoň drobný hinduistický detail na domě. Čínská buddhistická komunita je mnohem více skrytá. Svou stopu do kulturní krajiny vtiskli také muslimové. V každém větším městě mají mešitu s minaretem a vlastní také většinu obchodů. Rytmus života tady řídí spíše muezzin než poptávka zákazníků. Původ obyvatel se do krajiny otiskl nejen prostřednictvím jejich obydlí. Vinice a ovocné sady v Cirque Cilaos můžou návštěvníku připomenout Provence. Plantáže jedliček na vánoční stromky nebo borovic na nábytek zase připomenou střední Evropu. Ze sladkého vzpomínání na domov vás však brzy vytrhnou všudypřítomné lány třtiny, která se pěstuje na 22 tisících hektarech zemědělské půdy.
Původní ráz ostrova však změnily zejména dopravní stavby. Réunion je osídlen hlavně podél pobřeží, což klade ohromné nároky na dopravu, která se slévá do velké, věčně ucpané pobřežní dálnice. Regionální správa ostrova utrácí nemalé finanční prostředky na zlepšení individuální automobilové dopravy a snaží se obejít útesy či zástavbu horem spodem. Obří dálnice Cesta Tamaryšků, vedoucí na hranici národního parku, sice zmenšila zácpy na západě ostrova, ale přenesla je na sever blíže k hlavnímu městu, kde se pod útesem Corniche můžete cítit jak v Praze na Legerovce. Tamní endemická suchomilná vegetace má být tímto vyuzením zakonzervována pro budoucí generace. Vážnost této rezervace dokazuje mnohavrstvé oplocení, o kterém se bláhoví řidiči domnívají, že je na skalách proto, aby je ochránilo před zlomyslným mořským ptactvem svrhávajícím na motoristy kamení. Místo investic do veřejné dopravy nebo do obnovy železnice se Réunionci chystají budovat novou dálnici v oceánu. Auto je zde doslova kult a není proto divu, že zdejší hinduisté vykonávají obřad na jeho očištění od zlých duchů.
Přebujelé automobilové kultuře lze uniknout pouze v Cirque Mafate, do kterého nevedou žádné silnice. Kam ale nemůže auto, nastrčí podnikatel vrtulník. Ve slunečné dny to zde vypadá jak na Manhattanu. Tato dříve opuštěná oblast ostrova se stala výkladní skříní francouzského rovnostářství. Vesnice jsou vrtulníky pravidelně zásobovány nejnovějšími technologiemi pro život mimo inženýrské sítě. Vybavení zdejších malotřídek můžou mafatským školákům ostatní děti jen závidět.
Za zmínku stojí také kultura běhání po horách. Místo tichého rozjímaní nad krásami horských štítů a romantického snění u divokých řek probíhají místní krajinou bez zastavení. Mnozí běžci trénují na třídenní Grand Raid, 180 kilometrů dlouhý běh napříč ostrovem zvaný kvůli devítikilometrovému převýšení diagonálou bláznů. Tato říjnová akce se těší nesmírné popularitě a má několik tisíc přímých účastníků.
Ekologické a sociální problémy tropického ráje
Největším ekologickým problémem posledních let je neobvyklé sucho na závětrné straně ostrova. Jsou místa, kde vydatně nepršelo téměř deset let. Hlavním důvodem je absence pravidelných letních cyklonů, na kterých jsou zdejší ekosystémy závislé. Zatímco místním obyvatelům větrné smrště nechybí a co se přírodních katastrof týče, spokojí se s občasným sopečným chrlením lávy, flóra západu ostrova je potřebuje ke své pravidelné obnově. Snad za to může klimatická změna, které se připisuje i zvýšená přítomnost žraloků blízko pobřeží a záhadné odumírání korálů.
Díky velké diverzitě zdejších ekosystémů se ostrov dostal pod ochranu UNESCO. Od roku 2007 je více než polovina území ostrova součástí národního parku. Jeho jádrová oblast má více než 1000 km2 a ochranné pásmo 700 km2. To je však trnem v oku zdejším zemědělcům a developerům. Zatímco jedni museli omezit pastvu dobytka a pěstování cukrové třtiny ve vyšších polohách, druzí museli upustit od plánovaných staveb na pozemcích s velmi příjemným klimatem a výhledem. Kvůli přísným evropským zákonům se stavebními uzávěrami nehne ani zdejší rozvinutý korupční systém. Cena pozemků zde často mnohonásobně převyšuje cenu nemovitostí, které na nich stojí. Jedinou naději tak skýtá zrušení národního parku a vyškrtnutí Réunionu z UNESCO. Tam, kde nepomůžou úplatky, hodí se sirky. V suchém období roku byly v posledních letech podniknuty žhářské útoky na prales Maido - největší loni na podzim, kdy shořelo 2238 hektarů tamaryškového lesa.
Ochranářské snahy jsou spojovány s metropolitními Francouzi, kteří nejsou u místních zrovna v oblibě. Na jedné straně místní vybízejí k soběstačnosti, na straně druhé jim zakazují podnikat. Hoteliérům a podnikatelům v turistickém ruchu vadí zejména rezervace chránící dosud nepoškozené korálové útesy. Kvůli znečištění vodních toků, erozi a masivnímu turismu byla v druhé polovině 20. století zničena větší část laguny. Dnes jsou povoleny jen měkké bezmotorové formy turismu. Některé pláže a zátoky, zejména ty, na které chodí klást vejce želvy nebo kam se uchylují velryby, jsou uzavřeny úplně.
Omezení v turistickém ruchu a zemědělství činí většinu obyvatel závislými na dávkách a subvencích. O většině příspěvků, na které mají místní nárok, si může Evropan nechat jenom zdát. Mimo to dostávají státní zaměstnanci a učitelé o 30 % větší plat než ve Francii, aby jim byly kompenzovány vyšší životní náklady. Život na ostrově je totiž drahý! Toto sdělení se stalo hlavním heslem sociálních nepokojů letos na jaře. Mladí a neperspektivní ze sociálně vyloučených oblastí nevydrželi rozpor mezi luxusem, který obchody nabízejí, a tím, co si mohou ze svých dávek dovolit. Rabování a podpalování aut na ulicích zastavili až francouzské zásahové jednotky, které přiletěli povstání potlačit. Většina výtržníků byla nekompromisně odsouzena k mnohaletým trestům.
Jako v jiných koutech Evropy i zdejší věznice jsou zaplněny tzv. nepřizpůsobivými občany. Na Réunionu jsou to nejčastěji Maoři pocházející z Komorských ostrovů. I zde se rasismus opírá spíše o sociální postavení než o barvu pleti. Ti, co na ostrov přišli poslední, mají prostě smůlu, většina volných nik je zabrána. Pokud nejste špičkový chirurg, zdravotní sestra nebo programátor, není pro vás na ostrově místo. Svých nezaměstnaných má ostrov už přes 30 % a demograficky mladá populace neslibuje lepší čísla.
Nevládky nabízejí řešení
Ústřední otázkou zůstává, jak skloubit západní konzumní životní způsob, rostoucí počet obyvatel a ochranu tohoto unikátního životního prostředí. Ostrov sužují dopravní zácpy, znečištění vodních toků, skládky odpadu, nefunkční systém recyklace a energetická závislost na ropě, ze které se vyrábí elektřina. S těmito problémy se měl vypořádat ambiciózní projekt GERRI, který měl ostrov do roku 2030 udělat čistým, soběstačným a energeticky nezávislým. Bohužel se na jeho realizaci dosud nenašly peníze. Místo něj si Réunioňané raději postaví dálnici nebo nová sportoviště, o nichž informují obří potěmkinovské bilboardy.
Místní samospráva nedělá téměř nic pro to, aby se stala nezávislou na metropoli. Bez vydatné finanční podpory z Evropy by se zdejší systém pravděpodobně zhroutil. Zajímavé pokusy v oblasti vzdělávání k soběstačnosti a ekologické šetrnosti zde dělá asi padesátka nevládních organizací. Některé si kladou za cíl ozdravení zdejší ekonomiky pomocí místních systémů výměnného obchodu (LETS) či systému mikro-půjček (Abondance Réunion), jiné spravedlivý obchod v Indickém oceánu (Réunion Équitable), další se zaměřují na osvětu o invazivních druzích (SREPEN) a snaží se chránit zdejší unikátní přírodu (CIRAD). Na ostrově můžeme nalézt také mnoho asociací snažících se zachránit či reintrodukovat původní druhy do zdejší krajiny – např. botanická zahrada Conservatoire botanique des Mascarin nebo Kélonia chránící želvy.
Hodně sdružení se také zabývá praktickou ekologií. Jedná se především o osvětu v oblasti recyklace odpadu. O snížení počtu automobilů na silnicích se pokouší asociace Covoiturage Réunion podněcující spolujízdu na akce s masivní účastí veřejnosti. Na všech festivalech zde dostanete pití ve vratném omyvatelném kelímku a odskočit si můžete pouze na suchý záchod. Tento servis a osvětu ohledně šetrnějšího způsobu života si vzala za cíl organizace Ecomanifestacion.
Praktická ekologie je také jedním z cílů Association Arterre, ve které jsem byl na devítiměsíční pracovní stáži. Naší vlajkovou lodí byly solární paraboly a sluneční trouby, jejichž funkčnost jsme představovali jak školákům, tak široké veřejnosti. Našim hlavním cílem však byla osvěta v oblasti samozásobitelství místními zdravými potravinami.
Komerční trvale udržitelné projekty, zejména energetické, dopadly podobně jako u nás. Tisíce spekulativně postavených solárních panelů marně čekají na připojení do sítě. Hlavním problémem ostrova je absence šetrného „nočního“ zdroje energie. Jediná velká elektrárna totiž jede na diesel. Kromě větrné energie plánují místní využití energie vln. O možnosti energetické soběstačnosti ostrova se snaží veřejnost přesvědčit Association Energie Environnement.
Možnosti tu jsou - pro ty, kdo se nebojí
Podobným rizikům, s jakými se potýká Réunion, musí čelit i ostatní ostrovní ekosystémy. Náporu přistěhovalců, a to jak přírodních, tak kulturních, musí čelit například i Nový Zéland (viz článek Stanislava Komárka Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu. Málokterý ostrov má však za zády tak silného partnera, jako je Francie. Tato skutečnost však může být demoralizující a vede místní k nesamostatnosti. Mezi Réunioňany převládá pocit, že budoucí problémy za ně Paříž vyřeší. Jediným svým kapitálem, tedy půdou a životním prostředím, často mrhají. Tamní společnost je čím dál víc závislá na dodávkách z vnějšku, ať už se jedná o energii, zboží nebo potraviny. Stačí, aby k ostrovu dva týdny nepřiplul tanker, a nastane katastrofa větší, než když přijde cyklon. Většina obyvatel žije městským způsobem života a zapomněla pěstovat či sbírat plodiny.
Na Réunionu tak můžeme intenzivněji pocítit riziko kolapsu, které se vznáší nad celou naší společností. Alternativy nabízené tamními nevládkami jsou místním k pousmání. Tradičně se setkávají na velkých rodinných piknicích, kde grilují argentinské hovězí na polském dřevěném uhlí a zapíjí to pivem z evropského sladu. Solární trouby a místní zeleninu nechávají stranou pro německé doktory, kteří jim jezdí léčit jejich kardiovaskulární poruchy.
reklama
Réunion
předchozí další 
Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu
Austrálie I. aneb Příroda unaveného kontinentu
Austrálie II. aneb Skličující osud Austrálců
